Vystrč se odsud, slyšíš, a ať mi tvoje noha víc nepáchne. Rysiek řval tak, že až tenká skleněná výplň ve dveřích do kuchyně se lehce zachvěla. Stál uprostřed stísněné předsíně v vytahaných teplákách, s rukama rozhozenýma do stran, jako by právě bránil hranice vlastního království. Jenže to království se nacházelo v bytě jeho matky, v panelákovém domě na sídlišti ve Vratislavi, a místo žezla držel v ruce ovladač od televize.
Lucyna hleděla na drobky po chlebíčcích rozsypané na konferenčním stolku. Vedle stál talíř se zaschlou majonézou, takovou už na krajích nažloutlou. Až bylo nepříjemné se na to dívat. U rozkládací pohovky ležely Ryśkovy ponožky stočené do dvou smutných šneků.
Stačilo, že ho poprosila, aby to uklidil. Nekázala mu přece kopat příkop. Neposlala ho s kbelíkem k Odře pro vodu. Jen řekla, že dospělý chlap by snad mohl odnést talíř do dřezu a hodit ponožky do koše na prádlo.
A bylo to tady. Ty mi tady nebudeš rozkazovat, řval dál. To je byt mojí matky, rozumíš? Moje.
A ty si tady hraješ na bůhví koho. Přišla jsi na hotové a ještě mě budeš dirigovat. Lucyna zamrkala jednou, pak podruhé. Dívala se na toho třícátníka v teplákách s vytahanými koleny a v tričku, které pamatovalo snad ještě slevové akce v supermarketu před deseti lety.
Na muže, který právě vyhazuje manželku z bytu vlastní matky, protože slyšel poznámku o majonéze a ponožkách. Jak si přeješ, králi zaschlé majonézy, řekla klidně. Rysiek asi čekal na pláč, na třesoucí se hlas, na „Ryśku, prosím tě”, na sepjaté ruce jako k modlitbě. Bylo vidět, jak se vnitřně nafukuje, jak se připravuje na velkou scénu, ve které on bude přísný, ona zkroušená, a pak jí možná velkoryse dovolí zůstat.
Jenže Lucyna se otočila ke skříni a z horní police sundala svůj žlutý plastový kufr. Velkého, křiklavého, takového, že na nádraží byl vidět z druhého konce peronu. Zámek cvakl suše. Nejdřív putovaly dovnitř dokumenty, pak svetry, dvoje šaty, prádlo, kosmetická taštička.
Lucyna se pohybovala klidně, skoro úředně, bez třískání, bez divadelních gest. Z koupelny si vzala krémy, hřeben a oblíbený šampon. Z kuchyně, když šla mimochodem kolem, vyndala svou těžkou pánev, tu pořádnou, koupenou za vlastní peníze, a vklouzla s ní do igelitky. A polštář si taky beru, hodila přes rameno, když se vracela do pokoje.
Ber si všechno, odfrkl si Rysiek, čím dál víc naštvaný, protože scéna nešla podle jeho představ. Ať po tobě není ani památky. Klidně. Po mně nebude.
Po tobě zůstane majonéza. Kufr se zavřel se zasténáním plastu. Lucyna si oblékla bundu, nazula kotníčkové boty a ještě se jednou rozhlédla po pokoji. Ne z nostalgie.
Spíš proto, aby zkontrolovala, jestli tu nenechala něco, na co sama vydělala. O pár minut později za ní těžce práskly železné dveře. Na chodbě páchla smažená cibule, vlhko a cizí oběd z předchozího dne. Někde níž štěkal pes.
U topení stálo dětské odrážedlo, přivázané starým lankem, jako by se někdo opravdu bál, že ukradnou růžové kolo s pomocnými kolečky. Lucyna stála se žlutým kufrem, igelitkou s pánví a velmi jasným pochopením jedné věci. Nevyhodili ji kvůli ponožkám. Vyhodili ji, protože přestala předstírat, že dospělého chlapa je třeba obsluhovat jako nemocné dítě.
Neměla kam jít, kromě Joly. Jola bydlela na druhém konci Vratislavi, v malém bytě s kuchyní, kde každý volný centimetr zabíraly gel laky, pilníčky, krabičky se špičkami a lampy na nehty. Ve vzduchu se neustále vznášel zvláštní zápach kávy, acetonu a něčeho sladkého, jako by se někdo snažil překrýt chemii vůní vanilky. Tomu nevěřím, řekla Jola, když otevřela dveře ve froté růžovém županu.
Ty s kufrem. Zpod jejích nohou se okamžitě vynořil Pączek. Zrzavý tlustý kocour obešel cizí páníček, přičichl ke kolečku kufru a otočil se s opovržením. S kufrem, pánví a zbytky důstojnosti, odvětila Lucyna a vtáhla zavazadlo dovnitř.
Co se stalo? Poprosila jsem Ryśka, aby uklidil talíř s majonézou a ponožky zpod pohovky. Jola strnula. A kvůli tomu tě vyhodil?
Ne kvůli tomu. Kvůli systematické lenosti spojené s velikášskými představami. Bože, pojď do kuchyně. Čaj, nebo rovnou něco ostřejšího?
Čaj. Černý a chleba se sýrem, jestli máš. V kuchyni bylo těsno, ale teplo. Lucyna se posadila na taburet s popraskaným voskovaným plátnem a teprve teď pocítila, jak moc ji bolí ramena z vláčení kufru.
Jola před ni postavila hrnek čaje a talíř s chlebem. Pączek si okamžitě sedl pod stůl a začal civět na sýr s takovým soustředěním, jako by na tom závisely osudy světa. Víš, co je na tom nejlepší? Lucyna kousla do chleba a hořce se zasmála.
Já jsem každý měsíc dávala osm set zlotých na nájem a účty. Nákupy jsem platila ze svého, uklízela jsem, vařila. Koupelnu jsem nechala opravit za svých pět tisíc, protože jeho jasnost nemohla snést starou spárovací hmotu, ale peněženku nějak nenašel. Jola se opřela o linku.
A on si myslí, že je pán a vládce. On tomu opravdu věří. Byt jeho matky, ale koruna na jeho hlavě. Kdyby měl v pasu napsáno, že bydlí v paláci, asi by po mně chtěl, abych líbala kliky.
Chlapi si občas pletou adresu trvalého bydliště s korunovací, zamumlala Jola. Lucyna se usmála poprvé ten večer. Nakřivo, slabě, ale přece. Co uděláš?
Rozvod. Odpověděla bez váhání. Ale nejdřív se vyspím, a zítra? Zítra do práce.
Před Velikonocemi cukrárna nezná slitování. Lidé chtějí mazance, cheesecaky a kynuté babovky. I když se zrovna někomu rozpadá manželství. Jola přikývla a dolila jí čaj.
Za oknem šuměla Vratislav mokrým jarním večerem. Někde v zatáčce zaskřípěla tramvaj. Lucyna seděla v cizí kuchyni s kocourem u nohou a kufrem v předsíni, ale poprvé po dlouhé době měla pocit, že se jí dýchá plnými plícemi. Ráno byla Vratislav šedivá a chladná, taková březnovo-dubnová, kdy člověk sice už vidí jaro, ale pořád si zapíná bundu až k bradě.
Lucyna se probudila na rozkládací pohovce u Joly, s peřinou vytaženou až k nosu a Pączkem schouleným u jejích nohou jako zrzavá vrnící houska. Chvíli nevěděla, kde je. Pak uviděla lampu na nehty na stolku, řadu gel laků u zdi a svůj žlutý kufr v předsíni. No jasně.
Manželství momentálně v troskách, pánev zachráněná. Důstojnost trochu otlučená, ale živá. V cukrárně byla už před osmou. Malý krámek stál nedaleko zastávky tramvaje, mezi lékárnou a obchodem s levným oblečením.
Nad dveřmi visel štít s lehce vybledlým rohlíkem, a uvnitř to od rána vonělo máslem, vanilkou, kávou a horkou polevou. Před Velikonocemi to tam nebyla práce, ale opravdová fronta. Mazance s karamelovou náplní šly jeden za druhým. Cheesecaky mizely z vitríny rychleji, než Lucyna stihla překládat je na zlaté podložky.
A o makových koláčích se lidé ptali takovým tónem, jako by na nich záviselo rodinné usmíření u svátečního stolu. Paní Lucynko, a budou dnes ještě kynuté babovky? A ten mazanec je s ořechy nebo bez? A ten krakovský cheesecak by šel odložit do čtyř?
A dáte mi větší krabici, jedu autobusem? Lucyna odpovídala klidně. Vážila, balila, počítala, přijímala platby kartou i hotově. Tady mělo všechno smysl.
Zákazník chtěl cheesecake, tak si ho koupil. Někdo chtěl krabici, dostal krabici. Nikdo neřval, že je tohle jeho soukromé království, protože byl požádán, aby odnesl talíř do dřezu. Tahle obyčejná předvídatelnost na ni působila líp než prášek na uklidnění.
Kolem poledne u dveří zazvonil zvoneček. Lucyna právě vyskládávala makové koláče na tác, když ucítila na sobě pohled. Zvedla hlavu a strnula. U vitríny stála Stanisława, matka Ryśka.
Vypadala jako vždycky dokonale. Béžový kabát, šátek pod krkem, vlasy upravené tak rovně, jako by každý pramínek měl vlastní řád. Byla to žena, která skoro třicet let pracovala v sídlištní správě a dodnes nosila v očích ten zvláštní výraz: půl pohled, půl protokol o škodě. Tak se dívají jen lidé, kteří viděli zatopené sklepy, poruchy stoupaček, sousedy hádající se o plevel a lidi, kteří už pět let „zítra” zaplatí dlužný nájem.
Dobrý den, Lucynko, řekla klidně. Dám si jednu kávu a kousek cheesecaku, a pak si sundej zástěru, jestli můžeš. Sedneme si na chvíli. Lucyně se sevřel žaludek.
No krásné, přišla. Určitě bude bránit svého synáčka. Určitě hned uslyší, že manželství je o kompromisech, že Rysiek je nervák, ale jinak hodný, že by žena měla někdy mlčet, protože chlap je chlap. Už skoro cítila v ústech tu hořkou chuť všech těch vět, které ženy slýchají po generace, jako by trpělivost byla povinnou součástí výbavy.
Ale Stanisława nezačala kázáním. Sedly si k malému stolku u okna. Za sklem projela tramvaj, až šálek lehce zazvonil na podšálku. Stanisława pomalu odkrojila vidličkou kousek cheesecaku, ochutnala, kývla hlavou s uznáním, a teprve potom se Lucyně podívala přímo do očí.
Byla jsem ráno ve svém bytě. Lucyna mlčela. Otevřu dveře, a v předsíni boty tak rozházené, že jsem málem přišla o zuby. V pokoji drobky, hrnky, talíř se zaschlou majonézou, ponožky pod pohovkou, a na pohovce můj syn v trenýrkách v pravé poledne, jak kouká na pořad o rybaření.
Lucyně přesto cukl koutek úst. Zeptala jsem se ho, kde jsi, a on mi na to, že tě usadil, že ses moc rozmohla, tak tě vyhodil. Umíš si to představit? Z mého bytu.
V hlase Stanisławy něco prasklo. Ne hlasitě, ale zřetelně, jako tenký led pod botou. Paní Stanisławo, jestli jste přišla říct, že se mám omluvit, tak… Klid, přerušila ji ostře.
Za co se jako máš omlouvat? Za to, že jsi chtěla mít talíř ve dřezu a ponožky v koši? Proboha, já jsem se třicet let otravovala s nájemníky, instalatéry a správci, ale vlastního syna jsem vychovala jako prince z gauče, a to je moje prohra, ne tvoje. Lucyna se na ni podívala pozorněji.
Tohle nečekala. Stanisława si sundala rukavice a položila je rovně vedle šálku. Myslela jsem si, hloupá, že když se ožení s normální pracovitou ženskou, něco se mu v hlavě přepne, že uvidí, jak vypadá domov, odpovědnost, společný život. A on byl líný jako pařez, takový zůstal.
Jen si teď ještě vyrobil korunu z ovladače. Lucyna tiše odfrkla, i když ji v očích píchlo únavou. Ten byt je můj, pokračovala Stanisława. Já jsem si ho odpracovala.
Já platím daně. Já jsem léta hlídala nájem, opravy, papíry. Rysiek dostal klíče, protože jsem si myslela, že mu to pomůže postavit se na vlastní nohy, a on si z toho udělal soukromé království špíny. Já nechci válku, řekla Lucyna.
Najmu si něco, klidně garsonku za dva tisíce osm set plus poplatky. Nějak to dám. A proč jako? Stanisława ťukla prstem do stolu.
Každý měsíc jsi dávala osm set na nájem a účty. Koupelnu jsi nechala opravit za svých pět tisíc. Uklízela jsi, vařila, držela pořádek, a teď ty máš utíkat, a on má ležet na pohovce jako paša? To se nedočkáš.
Lucyna cítila, jak v ní něco měkne. Ne slabost, spíš ten tvrdý uzel v hrudi, který ji od včerejška držel za krk. Tak co chcete dělat? Stanisława se naklonila přes stůl.
V očích se jí rozsvítil ten starý úřednický záblesk, před kterým prý i ti nejarogantnější řemeslníci začali říkat „prosím paní”. Rysiek projde terapií nepohodlím. Prosím? Mám garáž na okraji Vratislavi.
Elektřina je, stará matrace je, vařič je, pár nářadí, dvě police a krabice s knížkami se taky najde. Koupelna chybí, vymoženosti chybí. Ideální podmínky, aby si dospělý muž osahal chuť samostatnosti. Lucyna si zakryla ústa dlaní.
Nevěděla, jestli se chce víc smát, nebo brečet. Chcete ho poslat do garáže? Neposlat. Vystěhovat výchovně.
Opravila ji Stanisława. Když se považuje za pána domu, ať nejdřív ovládne pana garáže. Uvidíme, jak dlouho bude králem bez ženy, bez maminky a bez teplé pohovky. Za oknem znovu zaskřípěla tramvaj.
V cukrárně to vonělo cheesecakem a kávou, a Lucyna najednou cítila, že svět, který se jí včera rozpadl pod nohama, se možná přece jen nerozpadl celý. Stanisława dopila kávu, vstala a zapnula si kabát. Večer jdeme spolu, řekla tiše, ale tak, že v tom nebylo místo pro diskusi. Neprosit, nevysvětlovat, nevyjednávat.
Jdeme udělat pořádek. K večeru se Lucyna vrátila k Jole pro kufr. Cukrárna jí ještě voněla z oblečení, ale v hlavě měla už jen jednu věc. Klíč, dveře a Ryśkův obličej.
Až uvidí, že tentokrát to nebude podle jeho představ. Jola stála v předsíni s pilníčkem v ruce a dívala se na ni, jako by Lucyna právě oznámila, že se vrací do hořící budovy pro záclony. Ty si děláš srandu, řekla. Vracíš se k němu?
Lucynko, změklo ti srdce, nebo se ti unavil rozum? Ani jedno, ani druhý, odpověděla Lucyna a zapínala si bundu. Mám něco lepšího než pud sebezáchovy. Co?
Stanisławu. Jola otevřela pusu, zavřela ji, a pak jen zakroutila hlavou. No nevěřím. Tchyně jako zbraň hromadného ničení.
Pączek přešel ke žlutému kufru, přičichl k němu s výrazem znalce, pak odfrkl a otočil se zády. Jako by chtěl říct, že to neschvaluje, ale že bude vývoj událostí sledovat z bezpečné vzdálenosti. Lucyna vzala kufr, igelitku s pánví a vyšla ven. Venku to vonělo mokrým chodníkem, prachem po zimě a cizím obědem, asi rajskou polévkou.
Někde v dálce duněla tramvaj. Auta stříkala vodu z kaluží, a žlutá kolečka kufru ťukala po chodníku tak pravidelně, jako by vyťukávala pochod. Pod domem čekala Stanisława. Béžový kabát, kabelka přes rameno, rty stisknuté v tenkou linku.
V jedné ruce držela velký svazek klíčů, v druhé dvě skládací kostkované tašky z trhu. Připravená? Snad jo. Ne, jsem připravená.
Jdeme. Lucyna zasunula klíč do zámku. Na sekundu jí silněji bušilo srdce, ale hned si vzpomněla na talíř s majonézou, na ponožky pod pohovkou a na Ryśkův hlas, který ji vyhazoval jako nepotřebný nábytek. Dveře se tiše otevřely.
V bytě se nic nezměnilo. Boty ležely v předsíni, jako by je někdo házel se zavřenýma očima. Z pokoje se ozýval řev televize a křupání. Na stolku byly pořád drobky, hrnek se zaschlým čajem a ten nešťastný talíř, který začínal vypadat jako exponát z muzea domácího zanedbání.
Rysiek vyšel z pokoje s pytlíkem chipsů v ruce. Když uviděl Lucynu, obličej se mu roztáhl do širokého, odporně spokojeného úsměvu. No konečně. Přišlas si pro rozum, tak běž, udělej něco k jídlu, protože od rána jsem nic pořádného neměl.
A v tu chvíli zpoza Lucyniných zad vystoupila Stanisława. Ryśkův úsměv zhasl tak rychle, jako světlo ve sklepě, když doběhne čas na časovači. Chipsy mu zašustily v ruce. Na okamžik vypadal jako kluk přistižený při krádeži švestek, jen větší, víc roztažený v teplákách a rozhodně míň roztomilý.
Mami, vykoktal. A koho jsi čekal? Anděla s vývarem? zeptala se ledově Stanisława a prošla kolem něj, jako by byl špatně postavená židle.
Vešla do pokoje a pomalu se rozhlédla. Drobky, hrnky, ponožky, talíř, prach na poličce. Prstem přejela po desce komody, podívala se na šedý proužek a otočila se k synovi. Konec představení.
Bal si věci. Jaký věci? Rysiek zamrkal. Mami, o co ti jde?
My s Lucynou si poradíme sami. To jsou naše věci. Naše věci? Stanisława zvedla obočí.
Můj byt jsi proměnil v chlév. Ženu, která tady uklízela a platila účty, jsi vyhodil za dveře v mém bytě. Zdůrazňuji, protože vidím, že máš problém s vlastnictvím. Ale já tady bydlím.
Bydlel jsi? Minulý čas. Rysiek zrudl. Tohle je můj domov.
Tvůj domov je zatím ve sféře snů, synku. Tenhle byt je můj. Katastr, listy vlastnictví, účty, všechno mám. Chceš policii?
Zavolej si. Ráda jim ukážu, kdo je vlastník a kdo platí nájem. Vytáhla zpod paže kostkované tašky a hodila mu je k nohám. Máš deset minut.
Oblečení, kartáček na zuby, léky, jestli nějaké bereš, a konec. Nikam nejdu! vykřikl Rysiek, ale hlas se mu už lámal. Lucyno, řekni něco.
Lucyna stála u futer a klidně svírala klíče. Kov jí tiše zazvonil v prstech. Co mám říct? Chtěla jsem si udělat čaj.
Ale kuchyně vypadá, jako by tudy prošel školní výlet bez dozoru. Vy jste se obě zbláznily. Zavolám policii. Volej, odvětila Stanisława.
Při té příležitosti se zeptáme, jestli dospělý muž může beztrestně dělat smetiště z bytu své matky a vyhazovat z něj ženu, která mu každý měsíc přispívala osmi stovkami na účty. Rysiek popadl jednu z tašek a začal do ní házet věci, jak přišlo. Trička, kalhoty, ponožky. Všechno se to v ní mačkalo.
Zkusil si vzít herní konzoli, ale Stanisława mu ji vytrhla z ruky. Technika zůstává. Mami, v garáži není žádný wellness. Přečti si knížku.
Je tam vydání Prusa a nějaká stará detektivka z osmdesátek. Kultura ti neuškodí. Rysiek těžce klesl na pohovku. A auto?
Auto je taky na mě. Klíčky odevzdáš. To ho dorazilo. Z obličeje mu zmizela všechna zlost.
Zůstala jen bledá, uražená bezmoc. Tak kam mám jít? Do garáže? Matrace tam je.
Vařič je, elektřina taky. Budeš mít ideální podmínky k přemýšlení. O půl hodiny později stál v předsíni se dvěma kostkovanými taškami, červený, zpocený a uražený na celý svět. Stanisława ukázala na skříňku.
Klíče. Rysiek je hodil na desku. Kov krátce a definitivně zazvonil. Když se sem zkusíš dostat bez mého souhlasu, můžeš zapomenout na dědictví.
Znáš mě. Znám, zamumlal, aniž by se na Lucynu podíval. Dveře se za ním a za Stanisławou zavřely. Po chvíli je ale tchyně ještě jednou pootevřela.
Tenhle měsíc nedáš ani zlotý na nájem. Těch osm set ber jako zadostiučinění za nervy. Odpočiň si, dítě. A šla.
V bytě nastalo ticho. Ne těžké, ne děsivé, spíš takové, jako když vypnete rozbitou lednici, která vám nad hlavou bzučela celé roky. Lucyna vešla do pokoje, shrnula drobky do dlaně, talíř odnesla do dřezu, ponožky zvedla dvěma prsty a hodila do koše na prádlo. Pak otevřela okno dokořán.
Dovnitř vnikl chladný jarní vzduch. Voněl deštěm, topoly a městem po celém dni hluku. Lucyna si udělala čaj do svého oblíbeného hrnku. Sedla si na pohovku a podívala se na žlutý kufr stojící v koutě.
Nerozbala ho. Ještě ne. Zítra se rozhodne, jestli toho gaučového filozofa vůbec ještě k něčemu potřebuje. I kdyby se někdy naučil házet ponožky do koše.
Život se najednou nestal dokonalým, ale poprvé po dlouhé době byl zase její.