Znala jsem jeho přesné časy. Když vešel do dveří, musela být večeře na stole, já oblečená v tlumených barvách, které měl rád, a v místnosti ticho. Naše manželství bylo dokonale zrežírované představení, ve kterém jsem hrála roli poslušné manželky. Ale uvnitř mě to pomalu dusilo.
Každý večer, když seděl u svého vína a já u svého talíře, jsem věděla, že tohle není život, který jsem si představovala. Jen jsem nevěděla, jak dlouho to ještě vydržím. Pak přišla ona. Volala mi ve čtvrtek odpoledne, když jsem zrovna uklízela kuchyň.
Řekla, že se jmenuje Sabina a že se stěhuje zpátky do Prahy. A že ji Lukáš pozval na naši štědrovečerní večeři. Prý se znají z jeho pracovních cest do Londýna. A že by se ráda seznámila s celou rodinou.
Mé srdce se zastavilo. Věděla jsem, že to není pravda. Ale nevěděla jsem, proč mi to říká. Druhý den jsem zavolala své sestře, která pracuje jako právnička.
Řekla jsem jí všechno. Mlčela chvíli, pak řekla, že mám najmout soukromého detektiva. Dala mi číslo na ženu jménem Eva. Eva měla kancelář v Podolí, malou místnost s kobercem, který pamatoval lepší časy.
Byla to žena kolem padesáti, s tmavými vlasy staženými do culíku a očima, které jako by viděly skrz člověka. Zeptala se mě, jestli jsem si jistá, že to chci vědět. Řekla jsem, že ano.
Za dva týdny mi poslala zprávu: „Mám to.