Po návštěvě kadeřnictví v centru města jsem si říkala, že mám celkem dobrý den. Jen pár střihů a vrstev kolem obličeje, nic světoborného. Ale když jsem vyšla ven, svět se mi náhle zatočil a já jsem se ocitla na zemi. Bolest v kotníku byla k nesnesení.
V nemocnici mi řekli, že mám lehkou zlomeninu. Nabídli mi odvoz domů, což bylo jako dar z nebes, protože o chůzi na autobus nemohla být řeč. Dostat se do mého bytu ve třetím patře s berlemi byl očistec. Každý schod byl boj, každý krok zkouška.
Ale nakonec jsem to zvládla. První věc, kterou jsem udělala, když jsem se doplahočila dovnitř, bylo zavolat do práce. Asi po dvaceti minutách mi mobil zabzučel – odpověď od matky. Dokulhala jsem se do koupelny, vyčistila si zuby a s vypětím všech sil se připravila na spaní.
I pouhý pohyb po bytě byl nesnesitelně bolestivý. Ležela jsem v posteli a myslela na ten chaos, který mi způsobil můj bratranec. Naposledy, když tu byl, pokreslil celou obývací stěnu permanentními fixami, vylil saponát na kuchyňskou podlahu, aby byla kluzká jako led, a pokusil se spláchnout mé šperky do záchodu, aby viděl, jestli zmizí. Tohle nebyly dětské hříčky.
To byla čistá zlomyslnost. Druhý den ráno jsem se s berlemi dokolébala do kuchyně. Připravit si horkou čokoládu mi trvalo skoro dvacet minut. Byla jsem vyčerpaná, ale aspoň jsem měla teplý nápoj, který mě trochu uklidnil.
Za chvíli zazvonil zvonek. U dveří stála Jana a s ní ještě dva přátelé. Přinesli dost jídla, aby mi vydrželo týden. Jana zamířila rovnou do kuchyně a začala vykládat nádoby s polévkou, zapékanými pokrmy, sendviči a saláty do mé lednice.
Byla jsem beze slov sledovala, jak mi bez řečí zachraňují dny. Za nimi přišla i teta Linda. „Ahoj, Moniko,