Seděla jsem u jídelního stolu v bytě rodičů. Ten samý stůl, na kterém jsme kdysi slavili Vánoce i narozeniny. Tentokrát na něm ležely složky, obálky a pár šálků s nedopitou kávou. Všechno bylo uklizené až příliš pečlivě.
Máma seděla naproti mně a jemně si uhlazovala rukáv. „Kláro, mohla bys potom zavolat do banky? “ řekla, aniž by se na mě podívala. „Je tam něco s tím účtem.
“
Přikývla jsem. Automaticky jako vždycky. Táta jen mlčel, opíral se o židli a prsty klepal do stolu. Roman se díval do telefonu.
Občas se zamračil, jako by měl na starosti něco důležitého. Máma se krátce nadechla. „A ještě něco. Babička ti nechala nějaké věci.
“
Zvedla jsem obočí. Babička zemřela před dvěma týdny. Pohřeb byl tichý, skoro prázdný. Seděla jsem v první řadě a držela mámu za ruku, i když jsem cítila, jak se mi do krku tlačí knedlík.
Po obřadu všichni přišli ke mně. „Ty to zvládneš,“ říkali. „Ty jsi vždycky ta silná. “
A já jsem jen přikyvovala.
Protože to bylo jednodušší, než říct, že už nechci být silná. Že už nechci řešit jejich problémy. Máma posunula přes stůl obálku. Byla zažloutlá, s mým jménem napsaným babiččiným rukopisem.
„Otevři to,“ řekla. „Řekla, že to má být jen pro tebe. “
Vzala jsem si ji. Prsty se mi lehce třásly, když jsem otevřela obálku.
Uvnitř byl dopis a klíč. Malý mosazný klíček, který jsem nikdy neviděla. „Co to je? “ zeptal se Roman, aniž by vzhlédl od telefonu.
„Nevím. “
Dopis byl krátký. Babička psala, že mi nechává něco, co by naši nikdy neschválili. „Klíč patří k bezpečnostní schránce v bance na Národní třídě,“ psala.
„Najdeš tam všechno, co jsem ti léta schovávala. Až to uvidíš, možná pochopíš, proč jsem s rodinou přestala mluvit. “
Zalapala jsem po dechu. Máma si všimla mého výrazu.
„Co tam píše? “
„To je jen takové rozloučení,“ zalhala jsem a schovala dopis do kapsy. Máma přikývla, ale nevěřila jsem jí. Seděla jsem tam a v hlavě se mi honily otázky.
Proč by babička schovávala něco před vlastní rodinou? A proč to nechala jen mně? Další den jsem v práci nedokázala myslet na nic jiného. V poledne jsem si vzala volno a šla na Národní třídu.
Banka byla velká a studená. Recepční se na mě usmála, když jsem předložila klíč. „Jdete k schránce číslo 214? Chvilku, prosím.
“
Průvodce mě zavedl do místnosti plné trezorů. Nechal mě samotnou. Otevřela jsem schránku a uvnitř byly jen dva dokumenty. Vytáhla jsem je ven a začala číst.
První byl dopis od právníka. Stálo tam, že babička před lety vlastnila pozemek za městem. Nemovitost, o které nikdo z rodiny nevěděl. Podle dokumentů se měla předat mně, ale babička zemřela dřív, než stihla podepsat poslední papíry.
A druhý dokument byl účetní výpis. Na konci byl obrovský obnos peněz, který byl celý převeden na jiný účet tři dny před babiččinou smrtí. Ztuhla jsem. Někdo to udělal.
Někdo z naší rodiny. Večer jsem přijela k rodičům. Máma byla v kuchyni, vařila čaj. Táta seděl u televize.
Roman ležel na gauči a scrolloval telefonem. Všichni vypadali normálně. Ale já jsem věděla, že normální to není. „Nebylo babičce něco podezřelé?
“ zeptala jsem se a položila tašku na stůl. Máma se otočila. „Jak to myslíš? “
„Třeba to, že si nechala schránku v bance.
A že v ní byly dokumenty o pozemku. “
Táta zvedl hlavu. „Žádný pozemek neměla. “
„Měla,“ řekla jsem tiše.
„Právě jsem to zjistila. “
Nastalo ticho. Roman se postavil. „A co s tím chceš dělat?
“ zeptal se chladně. „Chci vědět, co se stalo s penězi. “
Roman se zasmál. „Nemá cenu hrabat se v minulosti.
Babička byla stará, možná byla zmatená. “
„Nebyla zmatená. Psala mi dopis. “
Máma a táta si vyměnili pohled.
Bylo to rychlé, ale já jsem to zachytila. Věděli něco. Nebo aspoň tušili. „Poslouchej, Kláro,“ řekl táta a položil mi ruku na rameno.
„Někdy je lepší nechat věci spát. Nemůžeme zpátky, co bylo. “
Pohlédia jsem na něj. Poprvé v životě jsem neudělala, co ode mě očekávali.
„Ne,“ řekla jsem. „Já to nechám spát jenom, když mi řeknete pravdu. “
Ticho se protáhlo. Máma sklopila oči.
Roman se otočil ke dveřím. „Nemám čas na tohle divadlo,“ řekl a odešel. Táta se nadechl. „Babička se s námi rozešla před lety.
Měla své důvody. “
„Jaké? ”
„Nejsem si jistý, jestli je načase to řešit. “
Vzala jsem si dokumenty z tašky a položila je na stůl.
„Podívej se na tohle,“ řekla jsem. „Někdo vybral z jejího účtu skoro všechny peníze tři dny před smrtí. Kdo by to udělal? “
Táta si papíry vzal.
Když je četl, jeho tvář zbledla. „To nechápu,” zamumlal. „To by musel někdo z rodiny. “
„A kdo z nás měl přístup k jejím účtům?
“ zeptala jsem se. Máma nervózně popotáhla. „Já ne. Nikdy.
“
Táta zavrtěl hlavou. „Ani já. “
„Roman? ”
Nikdo neodpověděl.
V tu chvíli jsem věděla, že je důvod, proč ticho. Příští ráno jsem se vypravila do banky znovu. Tentokrát jsem si chtěla zjistit, na jaký účet peníze šly. Paní za přepážkou byla ochotná, ale řekla, že potřebuji souhlas policie.
Vyšla jsem ven a zavolala Romanovi. Dlouho nezvedal telefon. Když konečně zvedl, slyšela jsem v pozadí ruch kavárny. „Nech mě být, Kláro.
Nemám s tím nic společného. “
„Nikdo ti nic neřekl. Jen jsem se tě zeptala, jestli babičce pomáhal s penězi. “
„To je absurdní.
“ A zavěsil. Večer jsem otevřela babiččin zápisník, který mi nechala ještě před smrtí. Byl plný poznámek, ale jedna stránka byla zažloutlá a ohnutá. Byla na ní adresa a telefonní číslo.
Pod tím nápis: „Kdyby bylo nejhůř, zavolej. Ale neříkej nikomu z rodiny. “
Několik dní jsem přemýšlela. Bála jsem se volat, bála jsem se, co zjistím.
Ale každou noc jsem nemohla spát. V kuchyni u rodičů, u jídelního stolu, jsem viděla mámu a tátu, jak si šeptají. Roman se mi vyhýbal. Druhý víkend jsem vzala telefon a vytočila číslo.
Ozval se starší mužský hlas. „Haló? “
„Dobrý den, jmenuji se Klára. Jsem vnučka paní Novákové…
myslím, že jste ji znali. “
Chvíli bylo ticho. „Kláro,“ řekl pomalu. „Čekal jsem tvůj hovor.
”
Srdce mi bušilo. “Vy víte, kdo jsem?