Kristina stála u dveří do ložnice a ruce se jí třásly. „Řekni mi to do očí – proč pořád taháš do rodiny ty svoje pacienty? Jako bys neměl vlastní domov! ” Roman si promnul oči.
Další noc skoro nespal, další směna ho vysála, a místo večeře na něj čekala hádka. „Protože tam někdo umírá, Kristino. Já je nemůžu nechat jen tak. ” Ale ona už neslyšela.
Věděla, co chce, a chtěla to říct nahlas. „Kdybys aspoň vydělával normálně! Soukromá klinika by tě vzala i s tvojí filozofií. Ale ty radši dřeš zadarmo a pak tu po nocích otevřeš dveře cizím lidem.
” Vzala talíř a bouchla s ním o dřez. Roman mlčel. Co měl říct? Že se na soukromou kliniku nedostal proto, že by neuměl, ale že odmítl podepisovat zbytečné operace?
Že jeho kolegové z městské nemocnice mají stejné ruce, jen méně peněz? Kristina to nikdy nechtěla slyšet. Odešla do ložnice a zabouchla dveře. Roman zůstal sedět u prázdného talíře.
Kolem jedné v noci zazvonil telefon. „Jdu, já jdu,” zamumlal a vstal. Ale když vešel do kuchyně, Kristina už stála u dveří – tátovy džíny přehozené přes ruku. Taška na zádech, klíče v dlani.
„Odvezu ho do nemocnice. Tebe už nezajímá vlastní rodina. ” Vyrazila ven. Roman se opřel o stěnu.
Slyšel, jak venku startuje auto. Vrátil se do ložnice a lehl si. Teprve když se za ní zavřely dveře, dovolil si vydechnout. Ale věděl, že to není konec, jen pauza před další bouří.
Ráno se vzbudil s tíhou v hlavě. Kristina spala v pokoji dcery. Obešel to a začal si chystat věci. V koupelně se podíval do zrcadla – oči zarudlé, ramena stažená.
Vzal prášky na tlak a vyrazil. Do práce došel pěšky, i když mu nohy připadaly jako z olova. V šatně ho čekalo další překvapení – dopis od vedení. „Váš nadřízený vás žádá, abyste se zastavil u něj v kanceláři.
” Roman pokrčil rameny, ale v žaludku mu něco zacukalo. Šel tam o patro výš a zaklepal. „Nastupte, doktore. ” Za stolem seděl primář – malý, kulatý muž, který se málokdy smál.
„Včera jste měl službu, že? Tak poslouchejte. Od prvního příštího měsíce vás překládám z chirurgie na příjem. Máte tam sedět, vyplňovat papíry a naslouchat sestrám.
Rozumíte? ” Roman zůstal stát. „To je degradace. ” „To je opatření.
Děláte moc věcí, které nikdo nechce. Včera vás viděla sestra, jak jste půl hodiny seděl u pacienta, kterého už stejně známky nezajímaly. Neříkám, že jsem naštvaný – ale máme pravidla. ” Roman cítil, jak mu v žilách stoupá krev.
„Vy, co se týče pacientů, se vždycky řídíte těmi pravidly? ” Primář zvedl obočí. „Já se řídím tím, co mi řekne vedení. Stejně jako vy.
Ať se vám to líbí nebo ne. ” Roman vyšel z kanceláře, aniž by zabouchl – jen tiše zavřel. Na chodbě stála sestra Valentýna. „Nesu vám kávu.
Vypadáte, že ji potřebujete. ” Pilo se mu špatně, ale ona mu dala i kousek koláče. „Já toho primáře nemusím,” řekla. „Ale vy jste ten, kdo tu dělá správné věci.
Jen to neříkejte nahlas. ” Roman se pousmál. Pak šel zpátky na oddělení. Večer dorazil domů unavený.
Kristina stála v kuchyni a myla nádobí. Neřekla ani ahoj. Roman si sedl do obýváku a koukal do zdi. Pak vyšla s dcerou do pokoje a zavřela dveře.
Tak mu naznačila, že ho ani nechtějí vidět. Druhý den ráno se zastavil u dcery až ve dveřích. „Tati, jdeš domů pozdě. Táta říká, že seš pořád pryč.
” Roman se zastavil. „A co říká táta? ” „Že děláš jen hloupou práci a máma brečí, když seš pryč. ” Roman sebou trhl.
Ale dcera už utíkala zpátky do pokoje. Ten den přišel do nemocnice o hodinu dřív. Zkontroloval pořadí na příjmu, pak se zastavil u primáře. „Chci zpět na chirurgii.
” „To víš, že ne. ” „Tak si to napíšu. A dám to i vedení města. ” Primář zbledl.
„To si nedovolíte. ” Roman se otočil a odešel. Ale doma ho čekala další rana. Kristina seděla u stolu a před ní ležely papíry.
„Rozvod. ” Řekla to jedním slovem. Roman se opřel o futra. „Proč?
” „Protože jsem unavená z tohohle života. Z toho, že jsi pořád v práci, že s námi nemluvíš, že když přijdeš, jsi jen stín. A teď mi ještě někdo volal, že jsi chtěl změnit místo. Ty jsi nic neřekl.
Já se dozvím od jiných. ” „Ty mi to neřekneš ty, že? ” Kristina vstala. „Už je pozdě.
Podpis. ” Roman vzal pero, ale ruka se mu zastavila. „Než to podepíšu, chci vědět jednu věc. ” „Co?
” „Ty ses rozhodla před tím telefonátem, nebo až po něm? ” Kristina se odvrátila. „To je jedno. ” Roman položil pero.
„Není to jedno. Protože když ses rozhodla před tím, tak jsi mi to chtěla udělat stejně. A když po něm, tak jsi jen hledala záminku, abys nevypadala jako ten, kdo to ukončil. ” Kristina zmikla.
Roman vzal papíry a roztrhl je na poloviny. „Já ti dám čas. Ale tohle nepodepíšu. Ne kvůli nám dvěma – kvůli té malé, co máš za dveřmi.
” Dal papíry na stůl a odešel z bytu. Venku zapršelo. Šel pěšky dlouho, až došel k městské nemocnici. Vrátný mu otevřel.
„Doktore, vy ještě dneska? ” „Ještě chvíli,” řekl Roman a šel do šatny. Vzal si plášť a začal prohlížet denní záznamy. K ránu už seděl u pacienta, který neměl nikoho.
Držel ho za ruku, dokud neusnul. Když vyšel ven, svítalo. Potkal primáře, který jel do práce. „Tak co, doktore?
” „Jdu do práce,” odpověděl Roman. „Jako každý den. A jednou vám dokážu, že jsem ten, kdo se nebojí jít proti proudu. ” Šel domů, kde ho čekala zavřená ložnice.
Ale v šuplíku stála fotka, na které se smáli všichni tři. Roman ji položil na stůl. „Zatím to nevzdám.
“{