Sedím ve svém bytě, který jsem si před třemi lety koupila na hypotéku, a zírám na email z personálního oddělení mé firmy. Chtějí, abych jela na dva celé roky pracovat do naší evropské pobočky. Dva roky. To je dlouhá doba být pryč z domova.
Pracuju pro velkou technologickou firmu a upřímně mám tam docela dobrou pozici. I peníze jsou slušné, což je důvod, proč se mi podařilo tenhle byt pořídit. Není to žádný luxus, ale je můj. Víte, jak to myslím.
Tedy prozatím můj a banky. Když jsem o tom přemýšlela, věděla jsem, že byt jen tak nechávat napospas osudu by byla hloupost. Kdo by se o něj staral? Kdo by platil energie?
A hlavně – co s hypotékou? Pronajmout ho bylo jasné řešení. Ale chtěla jsem to udělat pořádně, abych se později nedostala do problémů s finančákem. Věděla jsem, že nájem musí být řádně přiznaný a smlouva pořádně sepsaná.
Tak jsem se rozhodla najmout řemeslníky, aby byt dali do pořádku. Malování, oprava koupelny, výměna pár kusů nábytku. Chtěla jsem, aby byl v nájmu pěkný a aby nájemci neměli důvod si stěžovat. Nejdřív jsem ale musela řešit, kde budu bydlet.
Napadlo mě, že bych se mohla nastěhovat k sestře. Tak jsem si zbalila pár věcí a přestěhovala se do Sářina pokoje pro hosty. Bylo to trochu stísněné, ale věděla jsem, že je to jen dočasné. Sára byla nadšená, že má společnost.
Jen jsem si nebyla jistá, jestli to vydržím dva roky. Ale byla to nejlepší volba, kterou jsem měla. Začala jsem připravovat byt na pronájem. Řemeslníci přišli, práce začala.
Pak jsem ale narazila na jeden velký problém – musela jsem byt někomu pronajmout. A tady vstupuje do hry moje kamarádka Lenka. Ta mi řekla, že zná dokonalé nájemníky. Jenže já jsem moc dobře věděla, jak to s Lenkou chodí.
Ráda se plete do všeho, co dělám. Pozvala mě na večeři, abychom si o tom promluvily. Lenka tam byla s Kubou, svým přítelem, a během večeře se pořád dívala do telefonu. Nevěnovala mi vůbec pozornost.
Vypadalo to, že má na práci něco důležitějšího. A já jsem si říkala, jestli to není náhodou tím, že si mě nechce jen tak nechat přebrat nájemníky. „Poslyš, mám pro tebe skvělý pár,“ řekla Lenka a konečně zvedla oči od displeje. „Jsou to mladí lidé, on pracuje v bance, ona je učitelka.
Naprosto spolehliví. “
Znělo to dobře. Ale pak přišla ta otázka: „Kolik bys po nich chtěla? “
Řekla jsem jí částku, kterou jsem si spočítala, aby mi pokryla hypotéku a náklady.
Lenka se ušklíbla. „To je moc. Nikdo ti to nedá. “
„Ale já potřebuju pokrýt hypotéku,“ namítla jsem.
„Tak jim to dej o dvacet procent levněji, ať to jde rychle,“ řekla Lenka. „A já se ti postarám o všecko. Dokonce bych ti dala 20% slevu z toho, co jsem plánovala účtovat, kdybys mi nechala ten pronájem na starosti. “
Znejistila jsem.
V tu chvíli se Kuba konečně přestal dívat do telefonu a podíval se na mě. „To je dobrá nabídka, Nel. Lenka je v tom zběhlá. “
„Ale já nechci nikoho, kdo by měl byt jen tak levně pronajatý, aby se rychle vyřešilo.
Chci to udělat pořádně,“ řekla jsem. Lenka praštila rukou do stolu. „Tak si to zařiď sama! Ale neříkej, že jsem ti nepomohla.
“
V tu chvíli jsem pochopila, že to nebudu mít jednoduché. Sedla jsem si k jejímu kuchyňskému stolu a dala si hlavu do dlaní. Bylo toho na mě moc. Chtěla jsem to udělat správně, ale každý mi radil něco jiného a každý si chtěl ukrojit kus z toho koláče.
Sára nám oběma udělala čaj a seděli jsme tam a povídali si skoro do půlnoci. Lenka mi vysvětlila, jak to chodí s pronájmem, jak se sepisuje smlouva, jak se řeší daně. Říkala mi: „Nenech se jimi vmanipulovat do změny názoru. Drž se svých podmínek, jinak na to doplatíš.
“
Cítila jsem se o něco klidněji. Ale stejně jsem věděla, že jsem na to sama. Řemeslníci mezitím pracovali dál, a já jsem měla plnou hlavu plánů. Začala jsem si shánět zájemce.
Inzerát, pár focení, pár prohlídek. A pak přišel ten den. Čtvrtý den jsem jela do svého bytu zkontrolovat rekonstrukční práce. Řemeslníci měli být hotoví do konce týdne a já chtěla vidět, jak to vypadá.
Zaparkovala jsem před domem a zamířila ke vchodu. Vešli jsme do budovy a vyjeli výtahem do třetího patra. Když jsem otevřela dveře, ztuhla jsem. Byt byl v naprostém chaosu.
Nábytek byl rozházený, na zemi ležely šaty, kufry, boty. Vypadalo to, jako by se tu někdo zabydlel. A nebyli to řemeslníci. Cítila jsem se jako by mě někdo praštil do břicha.
Rychle jsem prošla pokoje. Na koupelně visely cizí ručníky, v lednici byly zbytky jídla. Někdo tady bydlel. Bez mého vědomí.
Bez smlouvy. Bez ničeho. Okamžitě jsem zavolala na policii. O 20 minut později se objevili dva policisté.
Vysvětlila jsem jim celou situaci, když jsme jeli výtahem nahoru, jak odjíždím do Evropy, jak jsem byt pronajímala, a že tady ale nikdo nemá právo být. Policisté prošli byt a našli věci, které tam nepatří. Najednou se otevřely dveře od ložnice a vyšel nějaký muž. Rozespalý, v trenýrkách.
„Co se tady děje? “ zavrčel. Policista k němu přistoupil: „Máte tady nějaký doklad o nájmu? “
„Nájem?
O jakém nájmu? “ zamumlal muž. „Já jsem tu bydlel už před tím. To je můj byt.
“
Nechápala jsem. „To není váš byt. Tohle je můj byt. Já jsem majitelka.
“
Když viděl, jak policista drží Lenčinu ruku, strčil do strážníka dvořáka. Snažil se utéct, ale další policista ho chytil. Byl to chaos. Po chvíli vyšlo najevo, že muž je ve skutečnosti podvodník.
Lenka mu byt nabídla – bez mého vědomí. Řekla mu, že si to může vyřídit sám, že to „nějak dopadne“. A on se tam jednoduše nastěhoval. Následující dvě hodiny jsem strávila balením všech jejich věcí zpět do kufrů.
Všech jeho věcí. Bylo toho hodně. Od hadrů přes staré knihy až po polorozpadlý nábytek. Policisté mi řekli, že to bude mít dohru, ale že mám smůlu v tom, že jsem mu nedala žádný doklad.
Byla to moje chyba. Měla jsem si to pohlídat. Když skončil ten zmatek, sedla jsem si na prázdnou podlahu a brečela. Zbýval mi asi týden, než jsem musela odjet do Evropy a už jsem kvůli tomuhle zmatku přišla o Marka a Janu.
Marka – svého kolegu z práce, se kterým jsem si rozuměla. Janu – svou nejlepší kamarádku, která mi vždycky radila. Chtěli mi pomoct s bytem, ale já jsem si myslela, že to zvládnu sama. A tak jsem je ztratila.
Ne kvůli bytu, ale kvůli tomu, že jsem jim nevěřila. Za týden odjíždím do Evropy a potřebuju rychle pronajmout byt. Byl jsem vydrancovaný, plný skvrn od podvodníka, ale měl jsem ho opravit. Zavolala jsem pár realitních kanceláří.
Třetí magazín mi poslal: „Pošli mi fotky bytu a já ho řádně zařadím do nabídky. “ Ale já věděla, že ani tohle není záruka, že se to nezopakuje. O tři dny později jsem odletěla do Evropy. Nechala jsem byt v rukou realitky a modlila jsem se, aby se nic neposralo.
Ale když jsem letadlem přeletěla hranice, došlo mi, že jsem udělala velkou chybu. Ne kvůli bytu. Kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem si nechala všechno líbit.
Kvůli tomu, že jsem neuměla říct ne. A kvůli tomu, že jsem se bála požádat o pomoc. Dva roky v Evropě. Dva roky pryč od všeho, co znám.
Možná to byla šance začít znovu. Možná jsem se konečně naučila, že domov není jenom místo, ale hlavně pocit. A ten jsem si vezla s sebou v kufru.