Sedím na gauči a jako každé jiné úterní večer projíždím Instagram. Najednou vidím příspěvek mé sestry Jany z Vánoc. Je na něm máma s tátou u stromečku, můj bratr Michal s manželkou Sárou a jejich dětmi, jak si rozbalují dárky. Jana, zářící, drží v ruce draze vypadající šperky a píše: „Nejlepší Vánoce s rodinkou.
Jsem za tyhle lidi tak vděčná. “
Je mi 2:30 a zase jsem tam nebyla. Stejně jako před dvěma měsíci na velké podzimní večeři. Stejně jako na žádném svátku posledních šest let.
Nejšílenější je, že když mi bylo něco přes 20, obvolávala jsem všechny týdny dopředu, ujišťovala se, že máme všechny ingredience na maminčinu nádivku, a koordinovala, kdo co přinese. Já byla spojka. Já jsem držela rodinu pohromadě. Jela jsem domů zmatená a zraněná.
Říkala jsem si, že se možná stalo něco naléhavého – třeba někdo onemocněl a všichni spěchali do nemocnice. Ale pak jsem viděla, že mi napsala sousedka paní Patočková. Pozvala mě do svého knižního klubu. A já jsem najednou věděla přesně, co udělám.
Podívám se jí přímo do očí, až to uslyší. Do zítřka bude polovina mé vzdálené rodiny vědět, proč jsem nepozvala své rodiče a sourozence na svou oslavu. Párty trvá do 8 večer. Nechám to spadnout do hlasové schránky.
A pak se prostě prožene kolem mě do mého domu, jako by jí patřil. Jana nahlíží do mého obývacího pokoje, jako by dělala inventuru. Táta se dívá do podlahy a máma se vrátí do rozhovoru. Jdu k předním dveřím a otevřu je do kořán.
Máma mi nechá hlasovou zprávu s dotazem, jestli něco nepotřebuju do svého nového bytu. Sedím v autě na parkovišti 20 minut a třesu se vzteky. Pak jedu do obchodního centra a vrátím mámin dárek. A pak se do toho vložil Michal a řekl: „Nikdy jsi jim neřekla o svém povýšení.
“
Známou rodinu 20 let. Bylo to šest let, kdy mě nezahrnovali do svých životů, a já jsem se konečně rozhodla, že mi to nevadí. Grilovali jsme hamburgery na mé terase a hráli deskové hry až do půlnoci. Takže ano, možná jsem byla naštvaná.
Možná jsem byla zraněná. Ale věděla jsem, že už nikdy nebudu čekat, až si mě všimnou.