Minulou sobotu ráno jsem si šel zaběhat do parku o tři bloky dál na východ. Do parku, který jsem znal ještě předtím, než se tohle všechno stalo. Bylo šest hodin ráno, pouliční lampy ještě svítily a vzduch voněl ranní vlhkostí. Běžel jsem po trase, kterou jsem běhával před deseti lety, když jsem sem přišel jako čerstvý absolvent medicíny.
O tři bloky dál, na úpatí kopce, stál dům, který jsem si tehdy pronajal. Malý byt ve třetím patře s okny na západ. V pozdním odpoledni se obývák zbarvoval do jantarové barvy a já jsem si tu barvu vždycky spojoval s teplem domova. Když jsem tam byl, poprvé po dlouhé době jsem se zastavil a jen stál.
Před tím domem, před tím bytem, kde jsem býval šťastný. Ne že by tehdy bylo všechno dokonalé, ale patřilo to mně. Byl to můj prostor. Pak jsem se otočil a běžel zpátky.
Doma mě čekala moje žena Klára. Stála v kuchyni, připravovala si kávu a na mě se ani nepodívala. Zeptala se, jestli si dám taky kávu, ale ani nečekala na odpověď. Začala mluvit o tom, že její matka potřebuje příští víkend pomoct se stěhováním zahradního nábytku a že bych měl přijít.
„Kolik je hodin?