Sníh padal hustě a bez přestání, jako by se nebe rozhodlo pohřbít celý svět pod bílou peřinou. Klára se třásla v kočáře, zabalená do těžkého sametového pláště barvy půlnoční oblohy, ale chlad pronikal skrz látku i kožešiny až do kostí. Cesta do hor byla dlouhá a počasí se zhoršovalo s každou mílí. Kočí, starý a pověrčivý muž, nervózně práskal do koní a mumlal si něco o zlých znameních.

Klára se pokusila usmát, ale rty měla ztuhlé mrazem. Věděla, že ji čeká sňatek s mužem, kterého nikdy neviděla, a že tahle cesta je její poslední šancí uniknout. Ale osud měl jiné plány. Kočár se naklonil a svezl se do příkopu.
Klára vykřikla, když narazila ramenem do stěny vozu. Kočí zaklel a seskočil dolů, aby zkontroloval kola. “Pojedu napřed pro pomoc do nejbližší stanice,” řekl a jeho hlas se ztrácel ve vánici. “Zabalte se do dek, slečno.
Nečekám, že se vrátím dřív než za hodinu. ” Klára přikývla, ale v duchu už věděla, že ho už nikdy neuvidí. Nechala ho odejít a pak vystoupila z kočáru. Chlad ji udeřil do tváře jako facka.
Sníh jí šlehal do očí a vítr jí bral dech. Šla, kam ji nohy nesly, ale brzy ztratila směr. Bořila se do závějí, které jí sahaly po kolena, a každý krok byl boj o život. Klára klopýtla, padla na kolena do závěje a pomyslela si, že tady možná skončí.
Ale pak zahlédla ve tmě slabé světlo.