V bankovní aplikaci jsem otevřel úvěrový limit a málem mi spadl telefon. Téměř vyčerpaný. Na druhé kartě zbývalo méně než osm tisíc korun. Lukáš mi tu kartu schoval do peněženky, když jsem mu ji před měsícem půjčil na opravu auta.
“Zvládnu to, neboj,” řekl tehdy. Pro něj to byla věta do řeči. Já si ji ale ukládal do paměti. Zavolal jsem mu.
Nezvedal to. Napsal jsem mu. Odepsal, že je v jednání a že se ozve. Když jsem se zmínil, že to řeknu jeho matce, přišla odpověď:
“Tvoji matku do toho nezatahuj.
”
A pak zmizel z dosahu. Přepsal jsem si číslo účtu do bloku a zamířil do cestovní agentury. Už jsem měl plán. Prodám pozemek po dědovi, koupím byt v Olomouci, pronajmu ho a splatím dluh.
Jenže bez dokladů to nepůjde. V agentuře za pultem seděla Kristýna, drobná žena s brýlemi na špičce nosu. Podívala se na mě přes ně a řekla:
“Bez nabývacího titulu a aktuálního listu vlastnictví to nejde. Do té doby nic neinzeruj.
”
Podala mi list papíru. Na druhý nakreslila svislou čáru. “Rozhodnout se musíš do večera,” řekla. “Věra čeká na odpověď do večera.
”
Věra byla dědova sestra. Když jsem jí řekl, že prodávám pozemek, odpověděla:
“Tak patří do krabice, kterou bereš. Ale rychlost i riziko se promítnou do ceny. ”
Potřebovala vidět výměru, světlo, stav rozvodů, čistý list vlastnictví.
Všechno jsem měl slíbené, ale papíry byly u Lukáše. Do večera byl návrh inzerátu hotový. Kristýna ho přečetla a řekla: “Rodinné drama do inzerátu nepatří. Majitel se stěhuje do jiného města.
To stačí. ”
Přesto jsem řekl: “Do Olomouce. ”
“Rezervační částka půjde do úschovy,” dodala. Nejdřív zkontroloval občanské průkazy, potom list vlastnictví, nabývací titul a poznámky k předání.
Očekávání se do katastru nezapisuje. Chvíli držela poslední list a potom ho vrátila. “Do večera mi pošlete otázky,” řekla. “Do Olomouce,” odpověděl jsem.
Používané nářadí šlo do krabice. “Musím pro ni do skladu,” řekl Lukáš, když jsem mu volal. Podíval se do telefonu. “Zavolejte do skladu hned, prosím.
”
Do zámku zajel, ale neotočil se. Jednu zabalenou sadu vložila do desek pro Petru, druhou jsem si schoval do kapsy. Nakonec zůstal na stole jediný prázdný list. Nevzal jsem ho do ruky.
Pavel Horák znovu ověřil občanské průkazy, list vlastnictví, kupní smlouvu, úzovu a návrh na vklad. Daniela stála vedle mě a kontrolovala každý list. Podíval se do systému. Výjimečně do dalšího pracovního dne.
Pavel vytiskl, porovnal data se smlouvou a založil list do spisu. Potvrzení zabralo jediný list. Limit hlavní karty jsme snížili na nejnižší možnou hodnotu. “Alespoň do návratu kartu odblokuj,” řekla Daniela.
Na list, který měl později skončit v obálce. Nevstoupil jsem do hádky, udělal jsem snímek obrazovky, připsal čas a založil ho do pořadače. Uložila obálku do zásuvky u vstupu. Podal jsem jí list.
Kristýna se podívala do předsíně. Lukáš už držel druhý list, kopii bankovní reklamace sepsané s Renatou Sedláčkovou. Další list obsahoval výpočet minimální splátky a částku, kterou jsem už uhradil, aby nevzniklo prodlení. Lukáš vrátil dokumenty do obálky.
“Do týdne zavolá,” řekl jsem. A pak jsem čekal. Lukáš se ozval za šest dní. Přiznal, že kartu použil, ale že to byl jen dluh z minulosti.
Řekl, že peníze vrátí, až prodá auto. Kristýna mi mezitím poslala zprávu, že zájemce o pozemek se ptá. Petr, ten, co chtěl koupit, řekl, že má zájem, ale že potřebuje vědět, jestli má pozemek přístup k vodě. Zavolal jsem na obecní úřad.
Úřednice mi řekla, že přístup k vodě není v katastru, ale že studna je na pozemku vedle. Řekla, že bych měl mluvit s majitelem sousedního pozemku. Ten byl ale v zahraničí a nezvonil. Za týden přišel dopis od banky.
Reklamace byla uznána, ale jen částečně. Částku, kterou Lukáš převedl, mi banka vrátila na účet. Zbytek dluhu zůstal. Kristýna mi napsala, že zájemce čeká.
Petr chtěl smlouvu do měsíce. Zavolal jsem Lukášovi. “Musíme to vyřešit,” řekl jsem. Mlčel.
Potom řekl: “Nemám peníze. Auto je v exekuci. ”
Tak jsem mu řekl, ať přijde k notáři. Řekl, že přijde.
Nepřišel. Petr mi poslal zprávu, že ruší zájem. Řekl, že pozemek je moc daleko od vody. Kristýna mi poradila, ať zkusím jinou cestu.
Ať prodám byt v Olomouci, který jsem ještě nekoupil. Smál jsem se tomu. Pak přišla nabídka od developera. Chtěl koupit celý blok pozemků, včetně toho dědova.
Nabídl cenu, která pokryla dluh. Doufal jsem, že to vyjde. Zavolal jsem Lukášovi naposled. Řekl, že už se o všechno postaral.
Že poslal peníze na účet. Když jsem zkontroloval účet, žádné peníze tam nebyly. Potom mi volala Kristýna. “Máš dopis,” řekla.
Otevřel jsem ho. Byl to úřední dopis z katastru. Pozemek byl zatížen exekučním příkazem. Lukáš na něj nechal zapsat dluh, než jsem stačil prodat.
“To nedává smysl,” řekl jsem. “Bez podpisu to nejde. ”
Ale šlo. Lukáš použil plnou moc, kterou jsem mu dal, když jsem mu půjčil kartu.
Využil ji k tomu, aby na pozemek zapsal dluh. Zavřel jsem oči. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem mu věřil. Kdy jsem mu říkal, že to zvládnu.
Kdy jsem mu dal tu plnou moc. “Musím to zrušit,” řekl jsem. “To nepůjde,” řekla Kristýna. “Jen přes soud.
”
Tak jsem šel k soudu. Podal jsem návrh na zrušení exekuce. Soudce se podíval na papíry a řekl: “Plná moc byla zneužita. Ale musíte prokázat, že jste ji nepodepsal.
”
“Podepsal jsem ji,” řekl jsem. “Ale ne pro tohle. ”
Soudce řekl, že to je otázka důkazu. Že budu potřebovat znalecký posudek písma.
A že to bude trvat. Mezitím mi volal Lukáš. “Nech toho,” řekl. “Nech to být.
Řeš to jinak. ”
“Jinak to nejde,” řekl jsem. “Tak to nech být. ”
Zavěsil.
Znalecký posudek stál deset tisíc. Zaplatil jsem ho z toho, co mi zbylo. Výsledek potvrdil, že podpis je pravý. Ale soudce řekl, že to nestačí.
Že musím dokázat, že plná moc byla zneužita. Týden před soudním jednáním mi volala Kristýna. “Mám pro tebe zprávu. Developer se ozval.
Chce pozemek i s exekucí. Nabízí míň, ale pořád dost. ”
Přemýšlel jsem. Kdybych prodal, dluh by se splatil, ale pozemek by byl pryč.
Soud by mohl trvat roky. A já už neměl na právníky. Tak jsem kývl. Podepsal jsem smlouvu.
Peníze přišly na účet. Zaplatil jsem exekuci. Zůstalo mi málo, ale bylo to moje. Lukáš mi už nikdy nevolal.
Ani já jemu. Kristýna mi poslala poslední zprávu: “Drž se. ” A pak jsem zavřel telefon. Stál jsem před prázdným pozemkem.
Tráva rostla až do míst, kde býval dědův altán. Vzal jsem si krabici s nářadím, kterou jsem zachránil, a odnesl ji do nového bytu. Byt byl malý, ale byl můj. Večer jsem otevřel zásuvku.
V ní ležela obálka, kterou mi dala Kristýna. Uvnitř byl list, který jsem tenkrát nechce vzít. Byla to kopie plné moci. Na spodním okraji byla poznámka psaná rukou: “Pro příště si hlídej, co podepisuješ.
”
Schoval jsem obálku zpět. A zavřel zásuvku.