Marie Svobodová seděla u kuchyňského stolu s hrníčkem vychladlé kávy, když v rádiu ohlásili výherní čísla Sportky. Sedmdesátiletá vdova z Třebíče si tiket kupovala spíš ze zvyku než z naděje – každý týden jeden, podle dat narození svých blízkých. První číslo sedělo. Pak druhé.
Třetí. Čtvrté. Ruka se jí třásla, když kontrolovala poslední dvě. Všech šest čísel sedělo přesně.
Hlavní výhra. Marie zůstala sedět dlouhé minuty, tiket svírala v dlaních. Neplakala. Jen se dívala na fotku svého zesnulého manžela a šeptala: „Tos zařídil ty, viď?
” Pak si vzpomněla na svou dceru Věru – úspěšnou obchodnici z Prahy, která volala jen když potřebovala hlídání pro Tomáše nebo půjčit peníze. Věra by hned věděla, co s penězi. Marie dobře znala tu netrpělivost v jejím hlase, když říkávala: „Mami, nemůžu si dovolit pořád jezdit sem. Firma mě potřebuje.
”
Marie se rozhodla, že jim to řekne osobně. Najednou to bylo důležité. Nazula si boty, vzala tiket a vyrazila k Věře do Prahy. Auto už dávno neměla, tak jela vlakem, celou cestu s rukama v klíně a s tiketem schovaným v kabelce.
Věra bydlela v krásném bytě na Vinohradech. Když Marie zazvonila, otevřela jí dcera s překvapeným výrazem. „Mami? Co tady děláš?
Proč jsi nepřišla domluvená? Právě jsme se chystali na večeři s kolegy z práce. ”
Marie vešla dovnitř, rozhlédla se po tom drahém nábytku, po lustrech, po obrazech na stěnách. A pak jí to řekla.
„Věro, vyhrála jsem ve Sportce. Téměř dvacet milionů korun. ”
Věra se zasmála. „To je hezký vtip, mami.
Ale teď opravdu nemám čas. ” Otočila se k zrcadlu a začala si upravovat vlasy. „To není vtip,” opakovala Marie tiše. „Vyhrála jsem opravdu.
”
Teprve pak se Věra otočila. Její oči se změnily. Nejdřív překvapení, pak rychlý výpočet – Marie to viděla přesně. „Tak to je skvělé,” řekla Věra pomalu.
„Konečně si můžeš dovolit bydlet v nějakém pěkném domově pro seniory, kde se o tebe postarají. Vím o jednom prvotřídním zařízení na okraji Prahy. A zbytek peněz bychom mohli investovat do fondu, který mi doporučil kolega. ”
Marie polkla.
„Chtěla bych zůstat ve svém bytě, Věro. ”
„Mami, vážně? V tom starém domě, kde teče studená voda a sousedé klepou na topení? To přece nedává smysl.
S těmi penězi můžeš žít jako královna. ”
„Nechci být královna,” řekla Marie tiše. „Chci být tam, kde znám každý kout, kde jsem žila s tatínkem. ”
Věra si povzdechla, podívala se na hodinky.
„Podívej, promluvíme si o tom později, jo? Tohle rozhodnutí nemůžeš udělat jen tak. Já ti pomůžu, uvidíš. ”
Marie chtěla říct, že o tom rozhodne sama.
Chtěla říct, že je to její život a její peníze. Ale místo toho se jen zeptala: „A Tomáš? Kdy ho uvidím? ”
„Tento víkend má fotbalový turnaj.
Možná příští týden, když to vyjde. ”
Marie kývla. Venku už se stmívalo. „Tak já půjdu zpátky na vlak.
”
„Počkej, mami,” řekla Věra najednou. „Když už jsi tu – tady je dokument, který bys měla podepsat. Je to jen plná moc pro správu financí, abych ti mohla pomoci s daněmi z výhry. Nic složitého.
”
Marie vzala papír do ruky. Vytištěný text byl dlouhý, plný právnických formulací. „Nemůžu si to přečíst hned teď, Věro. Nemám tady brýle.
”
„To nevadí, je to standardní formulář. Podepiš to a já to vyřídím. ” Věra jí podala propisku. Marie se podívala na svou dceru.
Na ten upřímně se tvářící obličej, na tu netrpělivě nataženou ruku. Pak se podívala zpět na papír, který držela. Něco v jejím břiše se sevřelo – tichý, nepříjemný pocit, který neznala. „Vezmu si to domů,” řekla pomalu.
„Chci si to v klidu přečíst. ”
Věřin úsměv na okamžik povadl. „Ale mami, takhle to nefunguje. Daně se musí podat včas.
”
„Zítra. Slibuji, že to zítra podepíšu. ”
Věra pokrčila rameny s úsměvem, který Marii nepřipadal upřímný. „Dobře, mami.
Ale nezapomeň – jsem jediná, kdo ti může pomoci. ”
Cesta vlakem domů byla dlouhá. Marie držela papír v kabelce jako hada, který může každou chvíli uštknout. Večer si ho přečetla s brýlemi a lupou.
Text byl krátký a jasný. „Uděluji tímto své dceři Věře Svobodové neomezenou pravomoc nakládat s mými finančními prostředky, včetně práva převádět je na účty třetích osob. ”
Neomezená pravomoc. Marie četla ta slova znovu a znovu.
Věra by mohla vzít všechno. Každou korunu. A Marie by neměla žádné slovo. Seděla dlouho do noci v křesle, papír před sebou na stole.
Tolik měsíců čekala, až jí dcera zazvoní u dveří – jen tak, bez žádosti. Tolik let doufala, že Věra přijede a zůstane déle než hodinu. A teď přišla – ale ne pro ni. Přišla pro peníze.
Marie pomalu vzala papír do rukou. Cítila, jak jí buší srdce. Mohla by ho podepsat. Mohla by udělat to, co Věra chce.
Pak by měla dceru ve svém životě – i když jen kvůli tomu, co by od ní mohla získat. Ale ona už nechtěla být někdo, koho si někdo pamatuje jen kvůli penězům. Vyhrála skoro dvacet milionů. A teď konečně pochopila, oč se vlastně hraje.
Zvedla telefon. Našla si číslo právníka, které jí kdysi dala kolegyně z učitelského sboru. Prst se zastavil nad tlačítkem volby.
Pak ho stiskla.