Marie Nováková stála u okna svého bytu na pražském Smíchově a sledovala déšť bubnující na sklo. Zítra oslaví 80. narozeniny. Všude kolem byly rozložené fotografie, čisté ubrousky, naleštěné příbory a dort od cukrářky z přízemí.
Celý týden volala svým třem dětem. Tomáš slíbil, že přiveze vnučku Aničku. Jana měla přinést svůj slavný koláč a Pavel se nabídl, že pomůže s úklidem. Marie si připadala, že se po dlouhé době celá rodina zase sejde pohromadě, jako když ještě žil František.
Připravovala se na tyto narozeniny měsíc. Necítila se už tak silná jako dřív a chtěla si ještě jednou užít radost s rodinou, ještě jednou být středem pozornosti. Celý život dávala jako matka, manželka a babička. Teď doufala, že ten den bude patřit jí.
Večer před oslavou si sedla k malému stolku u okna a prohlížela staré rodinné fotky. Na jedné byly Vánoce před pěti lety, všichni se smáli a děti seděly kolem ní. Bylo to naposledy, co byli všichni spolu. Od té doby se vídali jen o svátcích, a ani to ne vždy.
Marie chápala, že její děti mají vlastní životy a starosti. Ale osmdesátiny nejsou jen tak nějaký den. Doufala, že to rodina oslaví společně. Ráno se probudila se vzrušením, jaké neznala měsíce.
Oblékla si nové modré šaty s bílým límečkem a pečlivě se učesala. V kuchyni dozdobila stůl čerstvými květinami a upekla malé koláčky. Kolem desáté začala očekávat první návštěvy. Tomáš řekl, že přijde s Aničkou.
Hodiny tikaly. V jedenáct byla Marie stále sama. Uklidňovala se, že to jen nestíhají. Když v poledne otevřela dveře, stál tam Tomáš.
Přinesl kytici, ale jeho úsměv byl napjatý. Marie ho objala a vedla dovnitř. Anička nepřišla, prý má zkouškové období. Za hodinu dorazila Jana.
Přinesla koláč, ale hned si postěžovala, že je unavená z práce a že ji bolí záda. Pavel přišel poslední, bez manželky, která zůstala doma s dětmi. Marie se snažila usmívat, ale v srdci cítila chlad. U stolu se mluvilo o počasí a o cenách.
Nikdo se nezeptal na její zdraví ani na to, jak se cítí. Když Marie přinesla dort s osmdesáti svíčkami, děti samozřejmě zatleskaly, ale jejich pohledy bloudily k mobilům. Po kávě se Tomáš odkašlal a řekl, že musí něco probrat. Marie zbystřila.
Tomáš vysvětlil, že mají staré auto a potřebují nové, protože bez něj nemůže dojíždět do práce. Zeptal se, jestli by mu nemohla půjčit padesát tisíc. Marie ztuhla. Než stačila odpovědět, Jana se přidala.
Řekla, že Pavel přišel o práci a že potřebují peníze na nájem. „ Nemohla bys nám půjčit čtyřicet tisíc, jen dočasně, dokud si nenajde novou práci,“ řekla tiše. Pavel se podíval do šálku a dodal, že by potřebovali třicet tisíc na akontaci na nové auto, protože to staré už nejede. Marie si v duchu sčítala: padesát, třicet, čtyřicet.
Sto dvacet tisíc. Víc než polovina jejích úspor. Měla celkem sto osmdesát tisíc, peníze, které si šetřila na případný pobyt v domově nebo na pomoc v domácnosti. Všichni tři mlčeli a dívali se do kávy.
Marie se zeptala, jestli si uvědomují, že je to skoro celá její úspora. Nikdo neodpověděl. Vzpomněla si na svou matku, která zemřela před dvaceti lety. Věděla, že kdyby děti potřebovaly opravdu pomoct, dala by jim všechno.
Ale tohle nebyla pomoc. Tohle byl nárok. Jako by měla povinnost jim dát všechno, co má. Místo odpovědi vstala a šla do ložnice.
Vrátila se s obálkou, ze které vytáhla bankovky. Položila na stůl přesně sto dvacet tisíc. „ Tady to máte,“ řekla klidně. „ Ale poslyšte mě až do konce.
“
Tomáš sáhl po penězích, ale Marie mu zadržela ruku. „ Nejdřív vám chci něco říct. “ Všichni tři na ni zvedli oči. Marie se zhluboka nadechla a řekla: „ Pamatujete si, když jste mě loni na jaře všechny přesvědčovali, abych prodala chalupu po vašem otci?
“
U stolu se setmělo ticho. Marie pokračovala: „ Říkali jste, že na ni nemám síly a že peníze z prodeje mi pomohou. A já jsem vám věřila. Chalupu jsem prodala za milion dvě stě tisíc.
“
Jana zbledla. Pavel sklopil oči. Tomáš se napil vody, až se mu třásla ruka. Marie řekla: „ Z toho milionu jsem vám postupně dala skoro milion.
Na vaše opravy, na vaše auta, na vaše děti. A teď jsem si myslela, že aspoň na osmdesátiny budu pro vás důležitá. “
Vytáhla z kapsy složený papír. „ Tady mám výpis z účtu.
Zbývá mi sto osmdesát tisíc. Chcete si vzít i těch zbývajících šedesát? “ Položila peníze na stůl a podívala se na děti. Tomáš se ošíval.
Jana začala rychle vysvětlovat, že to tak nemyslela. Pavel mlčel a jen zíral na peníze. Marie se usmála, ale v očích měla smutek. „ Není to vydírání?
Že přijedete jen tehdy, když něco potřebujete? “
Všichni tři začali mluvit najednou. Omlouvali se, vysvětlovali, že to není pravda, že ji mají rádi. Ale Marie už neposlouchala.
Slyšela jen ozvěnu prázdných slibů. Vstala a řekla, že jde do kuchyně pro čaj. V kuchyni se zastavila u okna a podívala se ven na déšť. Pak vzala telefon a vytočila číslo své staré přítelkyně z kostela.
„ Evo, potřebuji radu. A možná i pomoc. “ Když se vrátila do obýváku, děti stále seděly u stolu. Peníze ležely na stole nedotčené.
Tomáš se zeptal: „ Mami, co to děláš? “
Marie si sedla a řekla: „ Nic. Jen jsem si uvědomila jednu věc. Až do dneška jsem si myslela, že rodina znamená, že se o sebe postaráme.
Ale vy se staráte jen o sebe. A já už na to nechci být sama. “
Jana se zeptala, co tím myslí. Marie se podívala na všechny tři a řekla: „ Myslím to tak, že od zítřka budu žít tak, jak chci já.
A pokud mě chcete navštívit, budete muset přijet bez žádostí o peníze. Protože tohle bylo naposledy. “
Všichni tři mlčeli. Marie vstala, vzala talíře a začala uklízet stůl.
Ze stolu zmizelo sto dvacet tisíc – děti si je nakonec vzaly, když odcházely. Marie jim to nevyčítala. Ale když večer zůstala sama, sedla si ke stolu a napsala si dopis. Dopis na rozloučenou rodině, který jim chtěla dát za pět let.
V něm psala, že ví, že by jí stejně nikdo nepomohl, kdyby to potřebovala. A že si to už nenechá líbit. Příští den ráno si sbalila malou tašku. Vzala si pár věcí, fotky Františka a dopis.
Pak zamkla byt a odešla. Vrátila se až večer, s úsměvem, jaký na její tváři léta nebyl. Navštívila advokátku a sepsala novou závěť, ve které odkázala zbývajících šedesát tisíc své přítelkyni Evě, která jí pomáhala celé roky, aniž by o něco žádala.