Vždycky jsem byla ta, na kterou se rodina mohla spolehnout. Já, Alena, sedmatřicetiletá marketingová ředitelka, jsem platila hypotéku rodičům, když to potřebovali. Poslala jsem jim sedmadvacet tisíc korun měsíčně, plus deset tisíc na poplatky. Bratrovi Markovi jsem dala osmnáct tisíc na opravu převodovky.
Sestra Jana si ode mě půjčila na kurz kosmetičky. Dělala jsem to s klidem, protože jsem věřila, že si toho váží. Jednoho večera mi volala máma. „Přijeď na večeři, potřebujeme si promluvit.
”
Zastavila jsem před domem, kde už stála Markova škodovka i Janin Hyundai. Celá parta pohromadě. Máma mě objala tak pevně, že to bylo skoro nepříjemné. Měla kruhy pod očima.
„Všechno v pořádku, mami? ” zeptala jsem se. „Promluvíme si u večeře. ”
V obýváku seděl táta v křesle, vypadal o deset let starší.
Marek a Jana civěli do telefonů. „Ahoj, tati. Jak to jde? ”
„Už bylo líp,” řekl tiše.
V žaludku se mi usadila úzkost. U večeře bylo ticho. Táta položil příbor a podíval se na mě. „Aleno, máme problém.
”
Máma si mnula ruce. „Banka nám hrozí exekucí domu. Potřebujeme čtyři sta padesát tisíc do konce měsíce. ”
Ztuhla jsem.
„O čtyři sta padesát tisíc? ”
„Požádali jsme tě, protože ty jediná máš peníze,” řekl Marek a konečně zvedl oči od telefonu. „Ale já jsem vám dala skoro sedm set tisíc za poslední měsíce,” vyhrkla jsem. „Na hypotéku, na tvoje auto, na tvůj kurz, Jano.
”
Jana si odhrnula vlasy. „No, to bylo na běžné věci. Tohle je důležité. ”
Podívala jsem se na mámu.
„Mami, tohle nemůžu jen tak vytáhnout z kapsy. ”
Máma sklopila oči. „Tak si vezmi úvěr. ”
Vrátila jsem se domů s těžkou hlavou.
Druhý den večer jsem dosedla k počítači a vytáhla si výpisy. Čísla mě vyděsila. Sedm set tisíc, které odešly z mého účtu. A pak mi to došlo.
Nikdy jsem nedostala jedinou zpětnou vazbu. Nikdo se nezeptal, jak se mám. Jen jsem byla bankomat. Když mi o týden později volal táta, že potřebují dalších sto padesát tisíc, věděla jsem, že tohle neskončí.
Přišla jsem k nim s připraveným návrhem. Chtěla jsem, aby mi dali podíl na domě. Chtěla jsem, aby se rodina chovala jako rodina, ne jako klienti. V obýváku seděli všichni.
„Takže nechceš nám ty peníze prostě dát? ” zeptal se Marek. „Chci jen, aby to bylo fér,” řekla jsem. Máma se zasmála.
„Ty jsi vždycky byla taková, Aleno. Počítáš každou korunu. ”
Táta se na mě podíval. „Jsi sobecká.
”
Sestra Jana pokrčila rameny. „Měla jsem to vědět. ”
Vstala jsem. „Jestli to takhle vidíte, tak končím.
”
Táta vyštěkl: „Až budeš litovat, nechoď za námi. ”
Šest měsíců jsem s nimi nemluvila. Koupila jsem si vlastní dům. V den, kdy jsem se stěhovala, viděla jsem před domem stát jejich auto.
Táta vystoupil, máma s ním. „Aleno, chceme si promluvit,” řekl. Nechala jsem je stát přede dveřmi. „Co chceš?
” zeptala jsem se. „Tvůj podíl na domě je pryč. Banka ho prodala. Ale něco jsme našli.
”
Podíval se na mámu. Ta vytáhla obálku. „To je dopis od tvojí babičky. Tvůj otec ti ho chtěl dát už dávno.
”
Nechápala jsem. „Jakou babičku? Ta zemřela, když mi bylo deset. ”
Táta si odkašlal.
„Ne tvoje babička. Moje matka. Nikdy jsi ji nepoznala. Ale zanechala ti něco.
”
Otevřela jsem obálku. Uvnitř byly klíče a dopis. „Dům na venkově,” řekla máma tiše. „Celou dobu patřil tobě.
My jsme o něm věděli celou dobu. ”
V ruce jsem svírala ty klíče a cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. „Vy jste věděli, že mám dům, a přesto jste ze mě tahali peníze? ”
Nikdo neodpověděl.
Četla jsem babiččin dopis, když odjeli. Pár řádků o tom, že si mě vždycky pamatovala. O tom, že ji otec vydědil, když si vzala mého dědečka. A na konci stálo: „Tento dům je jen tvůj.
Nikdy ho nikomu neprodávej. ”
O týden později jsem tam jela. Stál na konci prašné cesty, obklopený starými stromy. Uvnitř byl prach a ticho, ale cítila jsem, že patřím sem.
Večer mi zavolal Marek. „Ségro, máma říkala, žes tam byla. Můžu přijet? Potřebuju se s tebou poradit.
”
„O čem? ”
„No, máme finanční problém. A ty máš přece ten dům. ”
Zavěsila jsem.
Dnes večer sedím na verandě toho starého domu. V ruce držím babiččin dopis. V dálce vidím světla auta, jak se blíží po prašné cestě. Rodina nikdy nepřestane žádat.
A já se musím rozhodnout, jestli jim ten dům někdy ukážu.