Vendula stála ve dveřích kuchyně a držela v ruce dopis, který ráno vytáhla ze schránky. Její matka Helena zrovna myla nádobí a otočila se k ní s úsměvem, který už dávno ztratil na upřímnosti. „To je od táty? “ zeptala se Vendula a třásl se jí hlas.
Helena si otřela ruce do zástěry a pokrčila rameny. „Asi. Já už jeho písmo nepoznám. “
Vendula roztrhla obálku a přečetla první řádky.
Otec psal, že už se nevrací, že má novou rodinu a že by byla škoda, kdyby na něj čekala. „Myslel jsem, že ti to mám říct osobně, ale nemůžu. Drž se, Venduško. “
Helena se nedívala na ni, ale na okno.
„Říkala jsem ti, že je to prevít. “
Vendula dopis zmačkala a hodila ho do koše. „Ty jsi věděla, že odchází? “
„Všichni jsme věděli, že jednou odchází.
Tady mu bylo těsno. “
Vendula se otočila a odešla do svého pokoje. Zabouchla dveře tak silně, že se v kuchyni zatřásly hrníčky na poličce. Helena zůstala stát u dřezu a dlouho se dívala na vodu, která tekla do odtoku.
Od té doby se mezi nimi usadilo ticho. Vendula chodila do školy, vracela se, zavřela se v pokoji a večer psala zprávy Ivanovi, klukovi, se kterým se poznala na brigádě. Helena chodila do práce v samoobsluze, večer seděla u televize a pila čaj. Občas se pokusily promluvit, ale každá věta skončila u toho, co se neřeklo.
„Neměla bys brečet kvůli klukovi,“ řekla Helena jednou večer, když slyšela Vendulu plakat za dveřmi. „Jsou takoví. Jeden odejde, druhej přijde. “
Vendula otevřela dveře a ukázala jí mokré tváře.
„Ty to říkáš pokaždé, a přitom jsi sama brečela do polštáře, když táta odešel. Já jsem nebrečela. Já jen nemůžu spát. “
Helena sáhla do kapsy zástěry, vytáhla svazek klíčů a položila ho na stůl.
„Tu máš klíče od babiččiny chaty. Je tam klid. Můžeš tam být, kdy chceš. “
Vendula na klíče dlouho koukala.
„A ty? “
„Já tam nejezdím,“ řekla Helena a odvrátila se. „Nemůžu tam spát. “
Vendula klíče vzala.
O víkendu sbalila batoh, nasedla na autobus a jela na konec linky. Chata stála na okraji lesa, malá, s verandou, která vržala při každém kroku. Uvnitř voněla starým dřevem a prachem. Vendula otevřela okna, vytřela podlahu a posadila se na práh.
Byla tam celý den. Večer jí napsal Ivan: „Můžu přijet? “
Napsala mu, že chata patří jen jí. „Nikdo sem nesmí,“ dodala.
Ivan odpověděl smajlíkem. „Tak mi alespoň napiš, jak se máš. “
Psali si každý večer. Vendula mu vyprávěla o tichu, o zvuku větru a o tom, jak je divné spát v pokoji, kde spala její babička.
Ivan psal o práci, o tom, že ho šéf štve, a o tom, že mu chybí. „Někdy se mi chce všechno nechat a přijet za tebou,“ napsal. Vendula si přečetla tu větu třikrát. Pak napsala: „Tak přijď.
“
Ivan přijel v sobotu odpoledne. Stál u plotu s taškou v ruce a usmíval se. Vendula mu otevřela a on vstoupil. Prošel pokoje, podíval se na fotky na polici a řekl: „Je tu fakt hezky.
Tady bych mohl žít. “
Vendula se usmála, ale něco ji píchlo u srdce. „To není můj byt,“ řekla. „Je to jen chata.
“
„Stejně,“ řekl Ivan. „Klid je k nezaplacení. “
Seděli na verandě do setmění. Ivan jí vyprávěl o svém životě, o tom, jak se mu nechce do práce, jak ho tlačí povinnosti.
Vendula mu naslouchala a přitom si uvědomila, že jí jeho přítomnost vlastně vadí. Ne tím, že by byl protivný. Ale tím, že sem patřila jen ona. „Musíš do práce?
“ zeptala se. „V pondělí,“ řekl. „Ale mohl bych zůstat do neděle večer. “
Vendula kývla.
V noci ležela na úzké posteli a poslouchala, jak Ivan v druhém pokoji chrápe. Nemohla usnout. Ráno mu udělala čaj a řekla: „Asi bys měl jet. Mám tu ještě spoustu věcí.
“
Ivan se zamračil. „Copak jsem ti překážel? “
„Ne,“ řekla rychle. „Ale potřebuju být sama.
“
Ivan si sbalil věci a odešel. U dveří se zastavil: „Až budeš chtít, tak napiš. “
Vendula kývla a zavřela za ním dveře. Sáhla do kapsy bundy, vytáhla klíče od chaty a znovu je otočila v dlani.
Helena jí druhý den volala. „Jak se ti tam líbí? “
„Je tam fajn,“ řekla Vendula. „Ale táta měl pravdu.
Člověk se tam cítí sám. “
Helena mlčela. Pak řekla: „To se dá zvyknout. “
Vendula se vrátila do města až po dvou týdnech.
V bytě bylo uklizeno, ale na stole ležel dopis od matky: „Nechala jsem ti v kuchyni jablka. Jeď, kdy chceš. Klíče jsou tvoje. “
Vendula se posadila do křesla a četla ten dopis několikrát.
Pak vzala telefon a napsala Ivanovi: „Můžu k tobě? “
Než odpověděl, dodala: „Ale ne na dlouho. Slibuju. “
Ivan napsal: „Přijeď hned.
“
Vendula sbalila jen nejnutnější věci, klíče od chaty nechala na stole a zavřela dveře. Cestou na autobus si řekla, že se už nikdy nevrátí do ticha, které jí matka předala jako dědictví. Ale když vystoupila v cizím městě a Ivan ji objal na nádraží, ucítila v kapse kabátu kov. Helena jí klíče tiše podstrčila zpátky.
Vendula je stiskla v dlani a neřekla nic. Večer jí matka poslala zprávu: „Víš, kde je chata. Až budeš potřebovat klid, bude tam. “
Vendula odpověděla: „Díky, mami.
“
A pak tiše dodala: „Ty jsi ale nikdy nevěděla, kdy odejít. “