Irena mrštila telefonem na pohovku, až se odrazil a dopadl na koberec. Banka jí právě potvrdila, že účet je zablokovaný. „Podvod,“ řekla do prázdna a rozbušilo se jí srdce. O pět minut později stála v Leošově pracovně a viděla ho, jak rychle zavírá okno na počítači.
„Proč je naše konto zmrazené? “ zeptala se a opřela se o stůl. Leoš se zasmál. „Asi nějaká chyba systému.
Já to vyřeším. “
Věděla, že lže. Věděla to podle toho, jak odvrátil oči a jak mu cukal koutek. Neřekla ale nic.
Jen se otočila a odešla do ložnice. Na poličce našla šperky, které jí Leoš kdysi daroval. Levné napodobeniny. Všechno, co jí kdy dal, byla faleš.
Druhý den ráno se Irena vydala do zastavárny v centru Prahy. Šperky vyměnila za peníze, které schovala do kabelky. Neřekla o tom Leošovi ani slovem. Když se vrátila domů, našla ho spát na pohovce s otevřenou složkou finančních výkazů.
Naklonila se nad něj a všimla si poznámek na okraji stránek. „Melicar Design není na mizině,“ stálo tam. Není na mizině. A přesto jí tvrdil, že přijdou o všechno.
Irena se tiše vrátila do kuchyně a začala vařit večeři. Nechtěla, aby viděl, že ví. Nechtěla, aby se připravil na její další krok. Leoš se probudil a vešel za ní.
„Zlato, pojď sem,“ řekl a otevřel náruč. Obejmout ho bylo jako obejmout prázdnou skříň. „Jsi v pořádku? “ zeptal se do jejích vlasů.
„V pořádku,“ odpověděla. Další dny byly jako šachová partie. Irena mlčela, Leoš mluvil. Vyprávěl o obětích, o krizích a o tom, jak se snaží všechno zachránit.
Jednoho večera jí položil ruku na rameno a řekl: „Musíš mi věřit. Nikdo jiný mi nezbyl. “
„A proč nikdo nezbyl? “
Zaváhal.
„Protože mě všichni zradili. I Milenka. I Daniel. “
Irena se usmála.
„Milenka? Ta žena, se kterou jsi mě podváděl? “
Leoš zbledl. „Odkud to víš?
“
„Vím toho víc, než si myslíš. “
Nedokázal odpovědět. Otočila se a odešla nahoru do ložnice. Otevřela skříň, sundala ze samého horního poličky starý kufr a položila ho na postel.
Pak vytáhla telefon a vytočila číslo právníka. „Potřebuji vědět všechno o finančním hospodaření Melicar Design,“ řekla do sluchátka. „A potřebuji to před svědectvím. “
Svědectví se konalo o tři dny později.
Irena vešla do zasedací místnosti a posadila se naproti správní radě. Leoš seděl vedle svého právníka s rukama sepjatýma na stole. „Rád bych začal prohlášením,“ řekla Irena a položila před sebe složku. „Leoš Svoboda si ode mne vzal do firmy téměř dva miliony korun pod záminkou záchrany společnosti.
Tyto peníze nebyly nikdy zdokumentovány. “
„To je lež,“ vykřikl Leoš. „Doklady máte tady. “ Irena otevřela složku.
„Účty, převody, datumy. Podpis, který jste sám učinil. “
Místnost ztichla. Předseda správní rady vzal dokument a dlouze ho studoval.
Leoš konečně sklopil oči. „Paní Svobodová,“ řekl předseda. „Toto je závažné obvinění. “
„Je to pravda,“ odpověděla.
„A nejsem jediná, komu lhal. Zeptejte se zaměstnanců, kterým tvrdil, že přijdou o práci. Zeptejte se bank, které měly přijít o peníze. Všechno to byla divadla.
On nikdy neměl v úmyslu firmu zachránit. Jen chtěl vytáhnout z lidí co nejvíc. “
Leoš vstal. „Irena, prosím.
Můžeme se o tom bavit jinak. “
„Už je pozdě. “
Osudové rozhodnutí padlo. Správní rada ukončila jednání a generální ředitel dostal zákaz výkonu funkce.
Irena odešla z budovy bez jediného slova. Na parkovišti se zastavila, otočila se a podívala se na okno, ze kterého ji Leoš tiše sledoval. Kývla mu a nasedla do auta. Doma sbalila kufr, který mezitím stál připravený u dveří.
Listovala zprávami od svého nového právníka a viděla, že se závazky Melicar Design skutečně podařilo restrukturalizovat. Firma přežila. I lidi v ní. Než odešla, prošla ještě jednou kuchyní.
Na stole zůstal rámeček s fotografií z jejich svatby. Irena ho vzala do ruky, dlouze se podívala na úsměvy dvou lidí, kteří už neexistovali, a pak ho položila do krabice s věcmi, které chce zapomenout. Vyšla ven do šedého rána a zamkla dveře vily. Odjela na nádraží a koupila si jízdenku do Mikulova.
Tam čekal malý pronajatý byt, kde nikdo neznal její jméno. Postupně začala žít jinak. Vedla si deník. Psala do něj o tom, co se stalo, a o tom, co se nestane.
Leoš se jí ještě pokusil volat, ale nikdy nezvedla hovor. Jeho čísla si mezitím uložilo jen jako neznámý kontakt. O měsíc později začala pracovat v charitativní organizaci. Jednoho odpoledne přišla za ní kolegyně s dotazem: „Ty jsi bývalá manželka Leoše Svobody, že?
Ten, co kšeftoval s penězi lidí? “
„Bývalá. “
„A on ti dluží? “
„Už mi nedluží nic.
Dluží sám sobě. “
Irena se vrátila k papírování a kafe jí vystydlo. Když večer zavírala kancelář, podívala se na fotku svých dětí, kterou měla na stole. Úsměv.
Konečně skutečný. O pár dní později dostala telefonát z pražského soudu. „Už odvolací senát zamítl dovolání Leoše Svobody. Rozsudek je pravomocný.
Tři roky podmíněně a náhrada škody ve výši…“
Irena položila telefon. Pak se podívala na město za oknem. Bylo poprvé po dlouhé době, co cítila vzduch bez tíže na plicích. Nebyla vítězka.
Ale přestala být oběť. Dnešní večer byl zvláštní. Stála před svým starým domem a dívala se, jak se Leoš pomalu vrací ze schůzky. Neviděl ji.
Zastavil se u auta a vytáhl telefon. I jejich syn mu volal teprve jednou za měsíc. Irena se otočila a odešla dřív, než si jí stihl všimnout.