Seděla jsem zpátky u stolu a otevřela notebook, jako bych se mohla schovat do tabulek. Venku začínalo mrholit a světla na protějším domě se odrážela v kalužích. Byla to spolužačka z gymplu, která sdílela článek o toxických rodinách a napsala do komentáře: „Přemýšlela jsem o tobě, když jsem to četla. ” Do předmětu jsem napsala žádost o dovolenou.
Lída tehdy ležela na gauči, měla na sobě pyžamo s kočičkami a brečela, protože se cestou z obchodu praštila do kolene. Jo. Přesně takhle to vypadalo, když jsem odcházela do školy. Jednou přiběhla do mého pokoje a řekla: „Můžeš mi udělat prezentaci na biologii?
” Seděla jsem do noci, zatímco ona spala. Já jsem šla do školy s nehotovým projektem. To je hezké, ale Lída se dostala na konkurz do divadelního souboru. Z výšky jsem se odstěhovala do Brna, kde mít vlastní pokoj znamená svobodu.
Až do dne, kdy jsem viděla svatební fotku. Volba mojí rodiny dávat Lídu do středu všeho a mě posouvat do pozadí. Na ten rodinný oběd jsem šla s pocitem, že vstupuju do místnosti, kde se už rozhodlo beze mě. Chtěla jsem říct, že jedinými dramaty v mém životě jsou ta, do kterých mě přitahují oni, ale nechala jsem to být.
No, nebylo to jisté. A to byl ten okamžik, kdy se vzorec z minulosti promítl do současnosti tak jasně, že už nešlo zavírat oči. „Vždyť se pořád někde schováváš do práce, do Brna, do svého života. ” Do kapsy kabátu mi zavibroval mobil.
Když jsem vyšla z té restaurace, studený vzduch mě udeřil do tváře jako připomínka, že některé věci jsou skutečné až příliš. Místo, aby se vše spojovalo do chaosu, oddělovalo se to. Jednotlivé scény z oběda, staré vzpomínky, slova mámy a Lídina, věta „nedělej scény”, zapadaly do sebe jako mozaika. Otevřela jsem zprávy a jedna po druhé se rolující notifikace složily do nového tlaku.
Zima se zařezávala do tváří, ale pohyb mi konečně dovolil nadechnout se hlouběji. Kolem mě pobíhaly psi, lidé venčili děti, někdo házel kamínky do vody. Do toho se stará o práci. Pod tím byla další věta, která mě bodla do žeber.
Seděli jsme na gauči, venku bubnoval déšť do parapetu a Alena mě nechala mluvit. Můj žaludek sevřel do uzlu. Cestou vlakem do Olomouce jsem seděla u okna a sledovala, jak se krajina míhá. No, nejsem.
Koordinátorka, která do té chvíle ladila dekoraci, se pomalu otočila. Podívala jsem se jí přímo do očí. Kolem mě šly páry, rodiny, studenti, každý zapojený do svého života. A když jsem zavírala dveře pokoje 2003, věděla jsem, že tentokrát už mě nepřesvědčí žádný pocit viny, žádný telefonát, žádná omluva, která nepůjde do hloubky.
A já jsem si lehla do toho větru jako do skutečnosti, kterou jsem roky popírala. Seděla jsem u okna a dívala se, jak se kolem míhají lidé, všichni ponoření do svých malých sobot. Později toho dne jsem seděla ve vlaku zpátky do Brna. Nadechl se hluboko, jako by se chystal skočit do studené vody.
„Mluvili jsme s Joanou, mojí mámou a ta, no víš, ona si všechno ověřuje a řekla nám několik věcí, které mě dost zaskočily. ”
Byl to muž, kterého jsem znala rok a přesto měl odvahu slyšet víc pravdy než celá moje rodina za 20 let. Ráno pohovoru s Thomasem jsem se probudila do zvláštního klidu. Ten den jsem se rozhodla neodjet zpátky do Olomouce.
Jen se vrátí do svého skutečného tvaru. Údajně chce obřad přesunout do malé kaple jen pro nejbližší.