Seděli jsme v Aleně bytě, já už měla otevřený notebook s rozpočtovým formulářem, když se Alena podívala na Matěje a řekla: „No tak kolem půl milionu korun. “ Matěj polkl a zatnul čelist. „Peníze neřeš, zvládnu to. “ Jenže já jsem se zadívala do tabulky a dodala: „Jen záloha na vybrané místo je 100 000 Kč, a to do týdne.
“
Alena zabraná do telefonu nic nepostřehla. „Podívej se na ty dekorace,“ ukázala mi fotku. „Takhle nějak bych to chtěla. “ Mrkla jsem na obrázek – speciálně dovážené květiny v zimě.
„Jen ty ozdoby na stoly by vyšly minimálně na 150 000. “ Matěj se zatvářil, jako by mu někdo kopl do žaludku. „To je jen za kytice,“ hlesl. „Jasně, a to ještě nemluvíme o výzdobě sálu, kytici pro nevěstu a květinovém oblouku,“ dodala jsem sladce.
Když se Matěj zmínil o tom, že má v práci skoro jisté povýšení, nasadila jsem předstíranou nechápavost. „Vždyť říkal, že to má skoro jisté. “ On se křečovitě usmál: „Nechci míchat práci a soukromí. “ Aha.
Jenže když máte v plánu 300 hostů, catering vyjde minimálně na 250 000. Matěj se strhnutím postavil. „Musím jít. “
O pár dní později mi Alena nesla obaly z šatů.
„Podívejte, co jsem vybrala pro družičky. “ Vytáhla světle modrozelené šaty – téměř stejnou barvu, jakou jsem měla na sobě na její první svatbě s Matějem před lety. V hlavě mi znělo: karma funguje obousměrně. Kdyby tak tušila, jak daleko jsem to už nechala dojít.
Pak přišla ta zpráva. Alena: „Potřebuju s tebou mluvit sama. “ Našla jsem ji na naší oblíbené lávce v parku, kam jsme chodily jako děti. Seděla tam s telefonem v ruce, tvář měla bledou.
„Matěj mi lhal,“ řekla tiše. „Není to poprvé. “ Srdce mi bušilo, ale tvář jsem držela neutrální. „V jakém smyslu?
“ zeptala jsem se. Alena polkla. „Ty peníze na svatbu. Nejsou jeho.
Jsou cizí. A já jsem zjistila, že s tím má něco společného i jeho šéf. “
O dva dny později jsme seděli v zasedací místnosti, kde nám Matějův šéf ukázal dokumenty. „Váš snoubenec si půjčoval peníze od klientů fiktivních smluv,“ řekl ledově.
„Tři týdny se po něm shání jeden z nich. “ Matěj nebyl schopen slova, jen lapal po dechu. Alena se zatvářila zmateně. Já jsem jen seděla, ruce složené v klíně, a sledovala, jak se mu svět hroutí.
Večer mi Alena volala. „Zlomila jsem zasnoubení. A chci tu svatbu zrušit. “ Mlčela jsem.
„Ale už jsme zaplatili zálohy,“ pokračovala. „Nemůžeme to jen tak nechat být. “ Tu větu jsem čekala. „Co kdybychom to změnili?
“ navrhla jsem tiše. „Na co? “ „Na něco, co má smysl. “
O týden později stála Alena na pódiu v sálu, který měl být její svatební místností.
Místo květin tam byly stánky s přispěvky. Místo svatebčanů dárci. Ze svatby se stal dobročinný večer. Alena chytila mikrofon: „Neobešlo by se to bez mé sestry Karolíny.
Možná se vám to bude zdát ironické, ale díky ní to dopadlo skvěle. “ Kamery blikaly, lidé tleskali. A já jsem se usmála. Jenže pak jsem uviděla Matěje, jak vchází do haly s tváří zkřivenou vztekem.
„To jsi zařídila ty,“ sykl na mě tiše, abychom nerušili Alenin projev. „To tys mi podrazila nohy. “ Podívala jsem se na něj klidně. „Ty jsi podrazil nohy nám oběma, Matěji.
Já jsem jen zařídila, aby z toho nakonec bylo něco dobrého. “ Jeho oči ztmavly. „Tohle ti nezapomenu. “ Jenže v tu chvíli k nám přišel Alenin nový asistent a odvedl ho stranou, protože si s ním chtěl promluvit o „pár věcech“.
A já věděla, že to není konec. Jen začátek.