„Růžo, prosím tě, já jsem fakt v koncích. ” Lenčin hlas se chvěl, ale věděla jsem, o co jde, dřív, než vůbec otevřela pusu. Můj synovec Tomáš si našel holku, kterou miluje, a teď chtěli svatbu. Jenže Lenka si představovala něco úplně jiného než obyčejný obřad na úřadě.
Můj manžel David zemřel před šesti měsíci po dvouletém boji s rakovinou. Bylo mu osmapadesát, mně třiačtyřicet, a i když to byl věkový rozdíl, který nám mnozí záviděli, měli jsme spolu patnáct krásných let. Nechal mi velký dům v nejlepší pražské čtvrti a dost peněz na to, abych nemusela makat jako dřív. Ale to, co po něm zůstalo, najednou začalo rozdělit moji rodinu.
Lenka je moje nevlastní sestra. Vlastně ani nevlastní, jen jsme měly společné rodiče až do chvíle, kdy se máma znovu vdala a Lenka se stala „jen” nevlastní. Vždycky byla tak trochu stranou, ale David ji měl rád. Když umřel, přišla na pohřeb a brečela jako blázen.
Myslela jsem, že to mezi námi aspoň trochu změnilo vztah. Ale pak zazvonil telefon a ona začala. „Potřebujeme sto tisíc na svatbu,” řekla bez okolků. „Tomášovi rodiče dají padesát, ale ty bys mohla dát zbytek.
Prosím, Růžo, ty na to přece máš. ”
Seděla jsem v obýváku, kde David tak rád sedával s kávou, a dívala se na jeho fotografii na polici. Usmíval se na mě, jako by mi chtěl říct: „No tak, Růžo, pomoz jí. ” Vždycky byl hodný, až moc.
Tak jsem souhlasila. Vždyť co bych s těmi penězi dělala? David by chtěl, abych pomohla rodině. Jenže to byl jen začátek.
Za dva týdny mi volala znovu. „Růžo, ty šaty, co jsem si vybrala, stojí osmdesát tisíc. Jsou dokonalé, fakt. Mohla bys mi na ně půjčit?
Jenom na chvíli, vrátím ti to, slibuju. ”
A já jí dala. Pak přišly květiny, pak dort, pak pronájem sálu. Postupně se z „pomoz mi se svatbou” stalo „pomoz mi s celým životem”.
A já, protože jsem byla zlomená ze ztráty Davida a potřebovala jsem se cítit užitečná, jsem jí pořád dávala. Můj syn Jakub na to všechno koukal s narůstajícím nepokojem. Je mu dvacet, studuje vysokou, a když za mnou přijel na víkend, zastihl mě, jak zrovna přepisuji další peníze na Lenčin účet. „Mami,” řekl tiše, „tahle svatba není tvoje.
A ty peníze nejsou tvoje, byly tátovy. Nemyslíš, že by sis měla něco nechat? ”
„To je tvoje teta,” odpověděla jsem mu možná ostřeji, než bylo třeba. „A ty nevíš, jaké to je, když si nemůžeš dovolit pěknou svatbu.
”
Jakub na mě chvíli koukal, pak jen pokrčil rameny a odešel. Ticho mezi námi viselo ve vzduchu celou cestu na nádraží. Svou práci jsem omezila na poloviční úvazek. Ne že bych ji potřebovala, ale aspoň jsem necítila, že jsem úplně zbytečná.
Lenka mi volala skoro denně a já jsem jí vždycky poslouchala, jak plánuje další drahou věc. Svatba se blížila a já jsem si začala klást otázku, jestli jsem se měla někdy vůbec ozvat. Ale bylo pozdě. V den svatby jsem si oblékla šaty, které jsem si koupila ještě s Davidem, a jela do kostela.
Lenčina máma, moje nevlastní matka, mě přivítala s úsměvem, který byl příliš široký na to, aby byl upřímný. „Jsi tak hodná, že jsi všude přispěla,” řekla mi. „Tvoje sestra si to zaslouží. ”
Nechala jsem to být.
Na recepci jsem si všimla, že Lenka nosí náramek, který patřil Davidovi. Koupil si ho v Řecku, když jsme tam byli na dovolené, a vždycky říkal, že je to jeho talisman. Viděla jsem ho v krabičce v jeho šuplíku a chtěla jsem ho dát Jakubovi. Ale nedala jsem si pozor.
Musel být mezi věcmi, které jsem dala Lence na výzdobu jídelního stolu. Propletla jsem se davem a zastavila ji za rukáv. „Lenko, kde jsi vzala ten náramek? ”
Podívala se mi přímo do očí a usmála se.
„No, byl mezi Davidovými věcmi, co jsi mi dala. Líbí se mi, tak si ho nechám. ”
„Ten náramek patřil Davidovi,” řekla jsem tiše. „Chtěla jsem ho dát Jakubovi.
”
„Ale vždyť ti ho dala,” odpověděla s pokrčením ramen. „Tak teď je můj. ”
V tu chvíli jsem pochopila, že to není o svatbě. Nikdy to nebylo o svatbě.
Bylo to o tom, že mě celá její rodina považuje za banku, ze které se čerpá, dokud nezbude ani koruna. Po svatbě jsem počítala útraty. Přes dvě stě tisíc korun, které jsem dala Lence. A prsteny, šaty, všechno, co zaplatila její máma z mých peněz, protože mi „půjčila” na účet.
Bylo toho ještě víc. Když jsem se s tím konfrontovala s Lenkou, jen se zasmála. „No jo, ale tys byla ráda, že můžeš pomoct. David ti nechal tolik peněz, že ti to ani nechybí.
”
Stála jsem v její nově zařízené kuchyni, zaplacené z Davidových peněz, a cítila jsem, jak se ve mně něco zlomilo. Za týden jsem šla k notáři. Chtěla jsem vyřídit, že Jakub zdědí dům a všechno, co zbylo. Ale když jsem otevřela složku, ztuhla mi krev.
Davidovo jmění bylo pryč. Všechny investice, které jsme měli, účty, které jsem považovala za naše, se přepisovaly na jméno Lenky a její matky. S podpisem, který vypadal jako můj. Seděla jsem v kanceláři a nemohla jsem popadnout dech.
Kdy? Jak? Vždyť jsem jim jen přeposílala peníze. Ale oni mi mezi ty papíry nacpali plnou moc, kterou jsem podepsala, aniž bych si ji přečetla, když jsem „jen vyřizovala papíry na svatbu”.
Notář se na mě díval s lítostí. „Paní Růženo, tenhle převod byl proveden před třemi týdny. Váš podpis je na všech dokumentech. A vedle je jméno vaší sestry.
”
Vyšla jsem z kanceláře do deště. V kapse jsem měla klíče od domu, který už nebyl můj, a myslela jsem na Jakuba, na jeho tátu, na to všechno, co jsme spolu vybudovali. A pak jsem vytáhla telefon a volala svému právníkovi.
Bylo mi jasné, že tahle bitva teprve začíná, ale já už neměla co ztratit.