V očích měl rozpačitost, ale neřekl ani slovo. Stál uprostřed místnosti, jako by čekal, až mu někdo dovolí promluvit. Já jsem ale už dávno přestala čekat, až mě někdo vyslechne. Horizont edutech vznikl dávno předtím, než do něj nastoupil.
To jsem věděla už tenkrát, když jsem podepisovala první smlouvy. Ale stejně jako jsem nechtěla vidět rozdíl mezi tím, co se říká a co se skutečně dělá, jsem i tehdy mlčela. Někdy stačí jedna kapka, aby se přelil pohár. Ta kapka dopadla na mokrou dlažbu v momentě, kdy jsem zjistila, že na chod domácnosti měsíčně převádím 120 000 Kč.
Přesně tolik, kolik by stačilo na to, aby se nikdo nemusel ptát, jestli mě skutečně potřebují. Telefon jsem strčila do kapsy a rovnou zamířila ke schodům. 25 000 Kč by mělo stačit na to, abych si ověřila to, co už dávno tuším. Zavolala jsem ho do pracovny.
Seděla jsem nad prezentací skoro do tří, ale když vstoupil, pousmál se do zrcadla, jako by se mě to netýkalo. Do pokoje jsem nevstoupila, jen jsem sledovala, jak se tváří, když si myslí, že ho nikdo nevidí. K večeru začal déšť znovu jemně ťukat do oken. Do sedmé zbývalo deset minut, když se v mém domě sešlo více než dvacet lidí.
Usmívala se do kamery, ale já jsem už viděla ten rozdíl, který jsem do té chvíle nechtěla vidět. Stál uprostřed jen do chvíle, než bylo výhodnější ustoupit k matce. Odnesla jsem tátovi zpátky do kuchyně. Někdo to mezitím poslal do skupiny bývalých zaměstnanců.
120 000 Kč měsíčně na domácnost. V seznamu trvalých plateb jsem našla tu položku a potvrdila zrušení. Sazy by mi žádnou smlouvu nevrátily do správného stavu, ale kupní smlouva, ověřené podpisy a následný vklad do katastru byly moje. Prsten jsem položila do zásuvky vedle firemního razítka a složky k akcím.
Sešla jsem do kuchyně, uvařila jsem čaj jen sobě. Ano, pojedu dnes do centra. Denise jsem řekla, ať připraví místnost. Pohled mi sklouzl ven do zahrady.
Kabelka za téměř 75 000 Kč už byla zabalená, ale já jsem se opřela do židle. „No jo, ale jsi moje švagrová,” řekla jsem do telefonu. „Dej to, prosím, do pořádku. ”
Zrušila jsem pravidelný převod 120 000 Kč na domácnost.
To, čemu tak rádi říkali rodina, mělo až překvapivě přesně nastavený finanční limit. Do firmy jsem toho dne nejela s řidičem. Dobře, vezmeme je do zasedací místnosti. Sedla jsem si do čela stolu.
Denisa se podívala do tabulky. U těchto skupin přibližně 3 miliony 750 000 Kč. Do místnosti vstoupil pracovník IT s notebookem. „Podepíšu jen to, co skutečně spadá do mé pravomoci,” řekla jsem.
„Děkuju a omlouvám se, nechci se plést do vedení. ”
Za poslední tři roky překročili výdaje na reprezentaci schválené Rudolfem Liškou interní limity přibližně o 3 750 000 Kč. „Prosím, do zápisu zatím žádné slovo padělek,” dodala jsem. „Předběžně vyčíslená škoda z nadhodnocené smlouvy a neúčelních výdajů přesahuje 11 250 000 Kč.
Do zápisu prosím přesně takhle, předběžně. ”
Zdeněk se podíval do poznámek a mezitím poslal zprávu do spisovny. Rudolf vešel do haly jako každý jiný pracovní den. „Jdu do kanceláře,” řekl.
„Pane Liško, pojďte prosím do návštěvní místnosti. ”
Zůstala jsem v kanceláři skoro do večera. Nezatahuj do toho firmu. Do Modřan jsem se vrátila k večeru.
„Koho sis přivedla do domu mého syna? ” Hana udeřila dlaní do stolu. „Snacha vstoupí do rodiny a respektuje rodiče muže. ”
Šimon vstoupil do věty dřív, než se mohla rozjet dál.
Nedala jsem mu do úst odpověď, jen jsem pokračovala pomaleji. „Paní Marková, paní Jarošová před chvílí vešla do vaší pracovny. Něco si tam dala do kufru. ”
Byly to výdaje.
120 000 Kč měsíčně na provoz domácnosti. 120 000 Kč Jiřímu Pol prefabrikovanému na podnikání, 75 000 Kč Zdeňce Holubové. Sešla jsem do jedné z jednacích místností. Šimon se opřel do židle.
Pak jsem zavolala přímo do zařízení. Podívala jsem se do sálu. Po slavnostním večeru jsem jela autem přes most. Když jsem přejela most, nikdo mi netleskal a nikdo se mi neomlouval.
Někdy stačí jedna kapka, aby se přelil pohár. A někdy stačí jediné rozhodnutí, aby se celý ten pohár rozbil na tisíc kusů.