Když mi máma zavolala, že Tomáš přišel o práci a potřebuje na pár měsíců bydlet v mém bytě v Brně, kývla jsem. Řekla jsem si, že je to rodina, že to zvládneme. Marek jen pokrčil rameny a řekl: „No, rodina na prvním místě asi,” i když jsem v jeho hlase slyšela, že si tím není tak jistý. Odletěla jsem zpátky do Prahy a hodila se do práce.
Byt jsem měla pronajatý přes agenturu, takže jsem předpokládala, že se o všechno postarají. Jenže o pár týdnů později mi na účtu chybělo 45 000 korun. Agentura mlčela. Tomáš nebral telefony.
Když jsem se konečně dovolala, řekl, že to vyřeší, že má plán. Plán zněl: kurz webového vývoje za 80 000 korun, který mu zajistí práci. „Je to investice do naší budoucnosti,” řekl a já mu ty peníze poslala. Pak jsem letěla na konferenci do Brna a rozhodla se, že se u bytu zastavím.
Jenže místo mé klidné ulice jsem našla zaparkované auto před domem a v něm seděla žena, která se představila jako Tomášova přítelkyně. Řekla mi, že u něj bydlí, že jí slíbil, že si ji vezme, a že čeká dítě. Vešla jsem dovnitř a ztuhla. Byt byl úplně zdevastovaný.
Díry ve zdech, rozbitá okna, zničená koupelna. Tomáš stál uprostřed obýváku a místo omluvy se začal smát. „Ty jsi fakt naivní, Dano. Myslela sis, že ti to jen tak vrátím?
” V tu chvíli mi došlo, že to nebyla jen hloupost. Byl to vypočítavý podvod. Využil mě, mámu, všechny. Řekla jsem mu, že mu dávám 48 hodin na to, aby mi vrátil klíče a zaplatil škody, jinak jdu na policii.
Druhý den ráno mi klíče vrazil do ruky a beze slova odešel. Ale v bytě to vypadalo ještě hůř než předtím. Odhad oprav: 150 000 korun. A pak jsem v rohu místnosti uviděla ležet starou fotku naší rodiny.
Byla roztrhaná na půl. Nechala jsem byt zamčený a odletěla zpátky do Prahy. Poslala jsem Tomášovi oficiální výzvu k úhradě škod a náhradě za emocionální újmu. Dala jsem mu týden.
Šest dní poté se na mém účtu objevilo 300 000 korun. O dva dny později dalších 80 000. Žádná omluva, žádný dopis. Jen peníze.
Vzala jsem si volno a vrátila se do Brna. Byt jsem nechala opravit, vymalovat, zařídit. Ale když jsem stála uprostřed čistého obýváku, uvědomila jsem si, že už tam nikdy nechci bydlet. Prodala jsem ho a část peněz poslala na účet pro nemocné děti.
Život se pomalu vrátil do normálu. Ale pak jsem jednoho dne otevřela schránku a našla dopis od Tomáše. Ne zažaloval mě, neomluvil se. Byl to jen krátký vzkaz: „Víš, že máma s tátou nikdy nevěděli, co jsi udělala?
“