Andrey chodil z rohu do rohu pracovny a každý jeho krok se jí v srdci ozýval tupou bolestí. Daria seděla v křesle a dívala se na muže, se kterým strávila dvacet let. Dvacet let, která se právě teď rozpadala na prach. V ruce svírala mobil, na jehož displeji stále svítila zpráva, která jí obrátila život naruby.
Vstala a mlčky prošla kolem něj do ložnice. Otevřela skříň, vytáhla cestovní tašku a začala do ní skládat své věci. Andrey za ní přišel, postavil se do dveří. „Kam jdeš?
” zeptal se zlomeně. „K mámě do garsonky na kolej,” odpověděla klidně, aniž by se otočila. „Dario, prosím… ”
„Nic,” přerušila ho.
„Už mi neříkej nic. ”
V peněžence měla tři tisíce korun. To bylo všechno, co jí zbylo po dvaceti letech společného života. Ale cítila se lehčí než kdy předtím.
Ráno jela do jejich bývalého bytu, do toho samého bytu, který před dvěma měsíci opustila s jedinou cestovní taškou. Zinajda Pavlovna, která tušila, že něco není v pořádku, se diskrétně stáhla do svého pokoje. Daria si nalila čaj a sedla si k oknu. Pak otevřela dopis, který jí předal právník.
„Vážená paní Dario,” stálo tam. „Tímto vám oznamuji, že jste podle závěti zesnulého pana Sergeje Michajloviče jedinou dědičkou jeho majetku. ”
Spadla jí čelist. Sergej.
Jméno, které se jí v hlavě ozývalo jako ozvěna z dávné minulosti. Člověk, kterého neviděla skoro dvacet let. Proč jí odkázal majetek? Její život se ukázal být lží celý, od začátku do konce.
Andrey jí před dvěma měsíci přiznal, že jí tehdy, na začátku jejich vztahu, něco nasypal do pití. „Odvezl jsem tě do hotelu,” řekl tehdy s pohledem upřeným do podlahy. „Nedopověděl jsem to. ”
Nechápala.
Co jí chtěl říct? Ale teď, s tím dopisem v ruce, jí to začínalo docházet. Sergej jí před dvaceti lety chtěl nabídnout sňatek. A ona zmizela.
Protože ji Andrey tehdy našel opilou a zmatenou v baru a přesvědčil ji, že je její záchranou. Vstala a položila dopis na stůl. Za jejími zády se zavíraly dveře do minulosti.
Do nových příběhů.