V tom ale Sára udělala krok do světla lampy. Kajánův pohled střelil zpátky do její tváře a jeho čelist se napnula. Sára se tiskla do nejzazšího rohu sedadla a zírala z okna, jako by tam venku v pražské noci hledala únikovou cestu, která neexistovala. „Do prázdného bytu nepůjdeš,” odsekl Kajetán a jeho hlas neznal diskuzi.
Sára otočila hlavu, obočí stažené do obranné linky. „Já do tohohle nepatřím,” řekla a její hlas byl tvrdší, než sama čekala. Kaján se opřel do sedadla a dlouze vydechl. „S nikým nemluvím, chodím do práce, jezdím za mámou do domova důchodců, udělám posudky a jdu domů.
Pak mě nakopl do nohy a srazil na zem. ” Ztišil hlas. „Zatáhli tě do hry, Sáro. A teď už z ní není cesta ven.
”
Řidič se ohlédl do zpětného zrcátka a ťukl do ovládacího panelu. „Poslouchám, šéfe, do klubu nejedeme. Jeď rovnou do penthouse. Zavolej doktoru Dvořákovi, ať je tam do 20 minut.
”
Když dveře výtahu s cinknutím odjely, vzal Kajetán Sáru do náruče, jako by byla ta nejkřehčí věc na světě, a donesl ji do obrovské ložnice. Přinesl jí sklenici vody a vtiskl jí ji do dlaně. Koutky jeho úst se skroutily do temného úsměvu bez špetky pobavení. Na zlomek vteřiny se zastavil a pak se jí znovu podíval do očí.
„Vstoupila jsi do tmy,” řekl tiše. Následujících dvacet minut stál u okna a hleděl na panorama Prahy, ale jeho odraz ve skle prozrazoval, že sleduje každý její pohyb. Sára cítila, jak jí srdce buší do žeber, a dobelhala se zpátky k té obrovské posteli. Z vedlejší místnosti slyšela občasné tlumené hovory do telefonu i těžké kroky jeho bot po břidlicové podlaze.
Druhý den ráno, když se podívala do zrcadla, neviděla tu tichou historičku umění, která nosívala uzedlé propínací svetry a do práce jezdila metrem po trase C. Viděla ženu, která patřila do podsvětí. Bledá kůže na čele, spodní ret rozkousaný do krve od vlastní bolesti. Když pak odkulhala do obývacího pokoje, Kajetán už čekal.
„Zítra musím do muzea,” řekla a hlas jí klesl do šepotu. „Ne,” přerušil ji Kajetán pevným hlasem, vykročil k ní, vzal její obličej do dlaní a donutil ji podívat se mu do očí. „Sáro, vrať se do svého muzea. Dělej, co děláš.
Ale věz, že mě tím nespasíš. ” Ztišil hlas do děsivě klidné polohy. „Neumřeli kvůli tobě. Ale jestli zůstaneš, budeš se mnou muset žít v temnotě až do konce života.
”
Přešla ke dřezu a s větralou whisky bez váhání vylila do odpadu. „Ty ano,” vzhlédla do jeho temných zmučených očí. „Věděl, že právě stahuje anděla do bahna. A přesto ji nepustil.
“