„Nemám hlad,“ řekla tiše a dívala se do stolu. Bartolom vzal naběračku a plácl jí do misky hromadu jídla. „Budeš jíst,“ pokračoval a jeho hlas klesl do nebezpečné tichosti. Pomalu, s třesoucí se rukou, vzala lžíci, nabrala sousto a vložila ho do úst.
Byla to kůže někoho jiného, do které se měla obléknout. Její dech se srážel v mrazivém vzduchu do hustých oblaků páry, když stoupali vzhůru do divočiny, kde vládly jen skály a stromy. Teď stála v cizím domě, v cizí košili, a věděla, že až do jara se odtud nikdo nedostane a nikdo sem nepřijde. Dora stála u pelesti postele, prsty křečovitě zarité do jemného lnu té cizí košile.
Instinktivně couvla, až narazila zády do sloupku postele, a stáhla se ke kraji co nejdál od středu, stočená do klubíčka zády k němu. Dívala se do té bouře za oknem a pochopila: dvacet mil mrazu, vlků a ničeho jiného. Vrátila se do postele, do tepla, které po ní ještě nevyprchalo, a podívala se na muže spícího na zemi. Byl to pohled hospodáře, který kontroluje nový přírůstek do stáda.
Zima ten rok neustupovala, právě naopak sevřela Blackwood Estate do kleští s novou intenzitou. Mráz jí okamžitě štípl do tváří, když vyšla ven. Sníh pod ním se barvil do ruda. Jasná horká krev kapala do bílé závěje a vytvářela v ní malé krátery.
Sekera projela botou a zasekla se hluboko do nártu. Byl těžký jako dubový kmen, ale doklopýtali spolu do kuchyně. Dora se do něj podívala, ale neřekla nic. Bartolom jen kývl a odešel do vedlejší místnosti, aby jí dopřál soukromí.
Svlékla ze sebe propocené šaty a vklouzla do vody. Jednoho večera, když nesla koš s čistým prádlem do patra, zastavila se na chodbě. Bartolom seděl u stolu a četl. Čím déle četl, tím hlubší vráska se mu ryla do čela.
Všechno do sebe zapadlo. Podívala se z okna do houstnoucí vánice. Zeptala se ho a sledovala, jak sype střelný prach do hlavně. Věděla, že ji čeká cesta do srubu trapera, do města, zpátky do světa, který ji prodal.
Noc přinesla úder něčím těžkým do hlavních vrat. Bartolom přistoupil k zadním dveřím, které vedly do chléva a odtud ven za stodolu. Vtiskl jí do ruky dlouhý lovecký nůž. Podívala se do tmy venku, kde vířil sníh, a pak zpět na něj.
Vypadal jako strážce brány do podsvětí. Vystrčil ji do zimy a zavřel dveře. Ve vstupu do dvora zela černá díra jako vylomený zub. Bránil se jako medvěd zahnaný do kouta.
Dora ho zahlédla ve stínu u dveří do komory. Kulka ho zasáhla do ramene, do toho samého, kterým se napřahoval k úderu. „Nedostaneš ji,“ zasmál se otčím a kopl ho do zraněného boku. Dora vpadla do místnosti jako bouře.
Výstřel z pistole vyšel do stropu, kde roztříštil hliněnou omítku. Kopl Bartoloma do hlavy těžkou botou přímo do spánku. Narazila zády do krbové římsy. Byl tam zapomenutý konec, zabořený hluboko do žhavých uhlíků.
Popadli sténajícího hocha a vyvlekli ho ven do vánice. Krev z ramene prosakovala košilí a barvila podlahu do ruda. Bartolom stál na dvoře a zatloukal poslední hřebík do nových vrat. Odložil kladivo a otřel si ruce do zástěry.
Dora stála ve dveřích a dívala se na něj. Věděla, že to není konec. Teprve začátek.