Musíme se vrátit do dne, kdy Lucie dorazila na Jindřichův statek s ošuntělým kufrem v ruce a srdcem roztříštěným na kousky. Ten den se zastavil vítr a celá vesnice věděla, že se něco chystá. Jindřich si otřel ruce do kalhot a dlouho se na ni mlčky díval, než jí dovolil vkročit přes práh. Lucie pohřbila dva syny i manžela a došla do bodu, kdy už jí strach netížil tak jako dřív.
Věděla, že musí jednat, a tak vzala svůj kufr, zbalila do něj to nejdůležitější a s hlavou vztyčenou vykročila po prašné cestě pryč. Jindřich byl muž, který celá léta vše pozoroval z povzdálí, a využíval svého vlivu na starostu, soudce a velitele místní policejní stanice, aby mu nikdo nestavěl do cesty vážné překážky. Venku narážel vítr do okenních okenic, když Jindřich posadil Lucii ke stolu a začal jí vyprávět o muži jménem Arnoš. Arnoš se pjal rukama na stole a zachleděl se do jednoho bodu mezi nimi, Řekl jí, že je to jeho zvyk už od dětství, že ho otec učil nedávat všechna vajíčka do jednoho košíku.
Pili kávu a dívali se do polí, zatímco jim Jindřich vysvětloval, že Arnoš má v kraji známosti na všech důležitých místech. Bylo to okno do Filipovy pracovny, které Lucii poprvé napovědělo, že se tu děje něco víc, než se zdá. Zamířila rovnou do zadního rohu, kde stála police se starými knihami, na které nikdo nesáhl. Když ji Jindřich požádal, aby se do nich podívala, našla dokumenty, které jí vyrazily dech – jména, data, příkazy, peníze, které si předávali z ruky do ruky.
Vylezli stejným oknem ven, přivřeli okenici do původního stavu a vrátili se po vedlejší cestě, aniž by kohokoliv potkali. Problém byl, jak se do toho města dostat. Jídlo na cestu, dostatek oblečení a dokument schovala do povlaku na polštář, který si přibalila do kufru. Antonín seděl dlouho do noci na zápraží a díval se do tmavých polí, zatímco se Lucie modlila, aby jim cesta vyšla.
František se jí zeptal, jestli cesta vede rovně až do Prahy, a ona přikývla. Právě do toho se u něj na začátku zamilovala – do jeho klidné důvěry, že všechno dobře dopadne. Do svaté Kateřiny dorazili až když padla hluboká noc. Než se rozešli do svých pokojů, František jí řekl, že pokud zítra vyrazí brzy ráno, dorazí do Prahy ještě před polednem.
Na chodbě se rozloučili krátkým přáním dobré noci a každý zapadl do svého pokoje. Lucie si lehla na úzkou postel a po tmě hledla do dřevěného stropu, zatímco venku začínala bouřka. Úřad byl malý a zaprášený. Dveře byly do kořán a uvnitř se nacházela čekárna se třemi dřevěnými židlemi a oknem, které vedlo do dvora.
Když konečně přišel muž jménem Brabec, pokynul jim, aby vstoupili do jeho kanceláře. Brabec opatrně vzal dokument do rukou, urovnal si brýle a začal pomalu, opravdu velmi pomalu číst. Lucie sledovala každý pohyb jeho tváře a zadržovala dech. Posadili se tedy do čekárny a čekali, až Brabec vynese verdikt.
Antonín si dokument přečetl, složil ho a strčil do kapsy, ale neřekl ani slovo. Začala ze statku odcházet častěji, ale nechodila do centra vesnice. Chodila na okraj lesa, kde se setkávala s lidmi, kteří jí předávali informace o Arnošových krocích. Jeden z nich bušil na dveře, dokud ten muž nevyšel rozespalý ven, zahalený do deky.
Zbývalo deset dní do příjezdu krajského soudce, když se stalo to, co Jindřich předvídal. Když zbývalo sedm dní, rozhodl se odvést Lucii na faru k páteru Stožickému. Lucie si postavila kufr do rohu a rozhlédla se po pokoji, zatímco jí páter vysvětloval, co může a co nemůže udělat. Evžen se na chvíli podíval do země, pak zvedl oči a promluvil úplně jiným hlasem než obvykle, tižším a naléhavějším.
Do plánovaného příjezdu soudce zbývalo šest dní, když se rozhodla, že už nemá co ztratit. Vrátila se do vsi ještě před svítáním a prošla kolem hospody, kde seděli Arnošovi lidé. Jindřich jí vysvětlil, že soudce má dorazit do krajského města do patnácti dnů a že musí vydržet. Byl to patrový dům s železnou bránou a zahradou, do které z místních nikdo nikdy neviděl.
Soud jí trpělivě a do detailu vysvětlil, v jaké právní situaci se přesně nachází. Řekla mu, že neví, jestli se do toho domu vůbec chce vrátit. Odpověděl jí, že pokud se rozhodne do toho domu nevrátit, neznamená to, že se vzdala, ale že se svobodně rozhodla. Vojtěch ho nechal domluvit až do konce a Lucie ho vyslechla až do konce, zatímco venku začal padat první sníh.
Když konečně přišel den příjezdu krajského soudce, Lucie stála u okna a sledovala, jak se před domem zastavuje kočár. Věděla, že všechno, co udělala, vedlo k tomuto okamžiku. Věděla, že už nikdy nebude muset utíkat.