„Pojďte do mé kanceláře,“ ozval se za ní mužský hlas, když přešlapovala před vchodem do restaurace. Světa se lekla, ale poslušně vešla. Olek Borisovič ji vyzpovídal, uznale přikyvoval a pak shrnul: „No, není to špatné. Nejdřív to zkusíme na zkoušku.
Když to půjde a rozhodneš se zůstat, přijmeme tě oficiálně. Výplata je dvakrát do měsíce – záloha a mzda. “ Světa nemohla uvěřit svému štěstí. Konečně se jí otevřela cesta ven z toho věčného čekání, z domova, kde jí každý den připomínali, že je jen přítěž.
Doma to ale nebylo o moc lepší. Matka si stěžovala, že se Světa poflakuje, a otec mlčky dojídal večeři. „Ať se toho nebohého dítěte ujmou a umístí ho do normálních podmínek,“ řekla matka nečekaně. Světa ztuhla.
Věděla, že to myslí vážně. „Ale no tak, mně je to jedno,“ zabručel otec a pokračoval v jídle. Seděli mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Světa svírala žaludek hladem, ale do kuchyně si jít netroufala, aby neprovokovala matku k dalším nářkům.
Druhý den ráno se do restaurace vrátila. Stačilo jen pomáhat servírkám, ale byla vyčerpaná do poslední kapky. Učila se nespočet pravidel, běhala mezi stolem a kuchyní, polykala poznámky. Jediná, kdo jí byla oporou, byla Ludmila – starší servírka, která si Světu vzala pod křídla.
„Až se vrátím, uprosím rodiče, aby tě podpořili,“ slibovala jí. Ale Světa věděla, že to nebude stačit. Mezi ostatními zaměstnankyněmi byla Mariša – věčně otrávená servírka, která si Světu oblíbila jako terč posměšků. „No to snad ne, ty nemehlo,“ ušklíbla se, když Světa upustila talíř.
„Kam se díval vedoucí, když tě přijímal do práce? “ Světa mlčela, otočila se na podpatku a odešla do sálu. Mariša demonstrativně vytáhla nejnovější model telefonu a začala do něj bušit manikurou zvýrazněným prstem. Ludmila se o pár dní později rozhodla, že se jede podívat za svým přítelem – tím, kvůli kterému do města vůbec přijela.
„Poslechla bych si, co máš v plánu, Michale, ale musím rychle běžet do Vostorgu,“ volala na něj. Odběhla. Michal pokrčil rameny a otočil se na Světu. „Pojď do auta, tam je teplo.
Zajdi do obchodního centra a kup si pořádné oblečení a boty. Tady máš na začátek,“ řekl a podal jí peníze. Světa zaváhala. „No to se mi alespoň trochu ulevilo,“ vzdychla si v duchu a vzala si je.
Večer se vrátila domů. Rodiče seděli v kuchyni. „Takže rodino, jedeme zítra do parku, jak jsme plánovali? “ zeptal se otec.
Matka si odfrkla. „Pokud se z bahna, do kterého se dostala nevlastní vinou, vyhrabe dobře. “ Světa polkla. „Volal mi ten Míša,“ pokračovala matka a upřela na ni pohled.
„Povídal: ‚Jak ses vlastně dostala do mého domu? ‘“ Světa ztuhla. „No a co? “ vyhrkla.
„To je moje poslední slovo a vůbec už mě nebaví čekat. Zářně klidně můžeš jít zpátky do školy. Pracovní místa se uvolnila, takže můžeš zase nastoupit do práce,“ křičela Nina do hlouby pokoje. Světa nevěděla, co říct.
V hlavě se jí mísily myšlenky na restauraci, na Michala, na matčina slova. Najednou se ozvalo zabušení na dveře. Nečekala nikoho. Rodiče si vyměnili pohledy.
Když otevřeli, ve dveřích stál Michail.