Vítr udeřil do oken takovou silou, že se staré rámy zachvěly a plameny svící v jídelně se naklonily k jedné straně. Klára stála na prahu a držela se rukou ve dveřích, jako by potřebovala oporu, aby se nesesunula. Paní Vellerová si mezitím sedla do křesla u krbu a klidným hlasem pronesla větu, která visela ve vzduchu jako mrazivý opar. „Do jara to postačí, Kláro.
Do té doby budete potřebovat jen to, co je v severním skladu. Polovina prádla už stejně zestárla do šedé tenkosti. ”
Klára cítila, jak se jí do tváří žene krev, ale nedovolila si odpovědět. Vzpomněla si, jak jí Adrian ještě včera večer sám ukázal pokoj, který měl vydržet do jara.
Měl vytápěné krby, čerstvé povlečení a okno s výhledem do zimní zahrady. Teď jí paní Vellerová naznačovala, že to bylo jen dočasné a že se má spokojit s podkrovím a starým prádlem. Neřekla nic. Adrian vstoupil do místnosti ještě v cestovním plášti, s kapkou vody na límci a s tváří zarudlou od mrazu.
Podíval se nejdřív na paní Vellerovou, pak na Kláru, a v jeho očích se mihlo něco, co vypadalo jako únava, ne vztek. Posadil se naproti ní do křesla a mlčky si rozepnul kabát. „Adriane,” řekla paní Vellerová tiše, „potřebuji, abys poslal pro Bartona. Okamžitě.
”
„Proč právě Bartona? ” zeptal se a jeho hlas byl plochý, jako by už předem věděl, že odpověď nebude jeho. „Protože se má otevřít severní sklad a někdo musí spočítat prádlo, které se přesune. Ty knihy z dolní chodby patří do knihovny, ale to už víš.
A ti lidé z dolní chodby… ti se mají přesunout k západní bráně do jara. ”
Klára se v duchu zahryzla do jazyka. Ani jedno slovo neřekla, ale v nitru se jí rozlévalo horko, které nemělo s krbem nic společného. Věděla, že paní Vellerová nejedná podle Adrianova přání.
Věděla, že tohle je promyšlený tah, který má jediný cíl: připravit ji o místo, o postavení, o pocit, že patří do Ravenhallu. A co bylo horší – Adrian neřekl ani slovo. Místo toho se díval do ohně. „A co Anna?
” zeptal se najednou, aniž by otočil hlavu. „O Anně se bez Anniny přítomnosti rozhodovat nebude,” odpověděla paní Vellerová a její hlas byl o něco ostřejší, než bylo obvyklé. V tu chvíli se otevřely dveře haly a dovnitř vstoupila Adrianova mladší sestra. Stála tam s vlhkým okrajem sukně a v ruce držela malý uzlíček zabalený v čisté látce.
Podívala se nejdřív na Kláru, pak na paní Vellerovou a pak znovu na Kláru, jako by chtěla pochopit, co se tu právě odehrálo. „Někdo našel bolavé místo,” řekla tiše a ani se nepokusila skrýt úšklebek. „A právě teď do něj záměrně tlačí prstem. ”
Paní Vellerová zakašlala do dlaně, aby skryla úsměv.
„Anno, pojď si sednout,” řekla vlídně, ale v tom vlídném tónu byla vláha, která nevěštila nic dobrého. „Adriane, máš ještě čas to napravit, než padne tma. ”
Adrian se pomalu zvedl z křesla, přešel k oknu a položil dlaň na studený rám. Venku se mezitím zvedl vítr a začal snášet první velké vločky sněhu.
Na chodbě bylo slyšet kroky služebnictva, které si neslo věci dolů do přízemí. Ticho v jídelně bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. „Do neděle,” řekl konečně a otočil se zpátky k místnosti. „Do neděle to rozhodnu sám.
”
Paní Vellerová se usmála, ale úsměv se jí nedostal do očí. „Ovšem, milorde,” řekla a sklonila hlavu tak nízko, že to vypadalo spíš jako výsměch než jako úcta. Klára pak seděla ve svém pokoji a přemýšlela o tom, k čemu to všechno směřuje. Byla si jistá, že tohle není konec, ale začátek.
Paní Vellerová byla trpělivá a věděla, jak táhnout za nitky. A Adrian… Adrian se díval do ohně, místo aby se díval na ni. Druhý den ráno jí lady Anna přišla předat dopis. Stála ve dveřích oranžérie, kde už nebylo dost světla pro rostliny, a v ruce svírala list přeložený napůl.
„Vzal ti to z ruky,” řekla tiše a Klára okamžitě pochopila, že mluví o Adrianovi. „Vzal dopis, který ti poslal otec, a řekl, že o něm rozhodne on. ”
Klára vzala do ruky nůžky, které ležely na stole, a pak je položila zpátky. Neřekla nic, ale v jejích očích se zablesklo něco, co lady Anna nikdy předtím neviděla.
„Chci, abys věděla,” pokračovala lady Anna, „že jsem na tvé straně. Ať se stane cokoli, já jsem na tvé straně. ”
Klára sklonila hlavu a podívala se na dopis, který teď držela v dlani. Pečeť byla ještě neporušená.
Uvnitř byla odpověď, kterou čekala celé týdny, a kterou jí Adrian vzal, aby ji přečetl jako první. A teď jí ji vrací, ale s jedinou větou:
„Neotevírej to, dokud nepřijde Barton. ”
Barton přišel ještě téhož večera. Přinesl s sebou vůni vlhkého kožichu a rozbředlého sněhu a postavil se do haly tak, jako by tu byl doma.
Přinesl také dopis od správce, který měl podle slov paní Vellerové „rozhodnout o tom, co patří komu”. Adrian ho vzal, ale nepřečetl ho nahlas. „Zítra ráno o tom budeme mluvit,” řekl a podíval se na Kláru tak, že mu nebylo rozumět. „Do té doby nikam nejezděte.
”
Klára přikývla, ale dovnitř se jí vkrádala zima, která neměla s mrazem nic společného. Věděla, že rozhodnutí, o kterém se má mluvit až ráno, už bylo vlastně rozhodnuto někde jinde. Otázka už nebyla, jestli odejde. Otázka byla, proč ji Adrian nechává čekat.
O tři dny později přestalo sněžit, ale mráz zesílil. Klára stála v malé kapli na kraji pozemku, kde se scházela jen o svátcích, a držela v rukou ten dopis, který jí Adrian vrátil. Otiskla palec na pečeť, ale neotevřela ho. Místo toho si ho zastrčila do kapsy šatů a vrátila se do hlavní budovy.
Večer ji Adrian pozval do knihovny, ale ne proto, aby se omluvil. Posadil se naproti ní do křesla a celou dobu hleděl do plamene, než se konečně zeptal:
„Víš, co je v tom dopise? ”
„Ne,” odpověděla pravdu. „Ani já to nevím,” řekl a v jeho hlase bylo poprvé něco, co mohlo být zranitelností.
„Ale vím, že rozhodnutí, které padne zítra, už nebude moje. A já bych nechtěl, abys odešla s tím, že jsem ti něco vzal. ”
Klára se dívala na něj a v tu chvíli pochopila, že Adrian není ten, kdo tahá za nitky. Někdo jiný přesně věděl, jak ho držet u zdi, a používal k tomu ji i dopis, který nikdo nepřečetl.
„Adriane,” řekla tiše, „kdo ti řekl, že mám odjet? ”
„Paní Vellerová,” řekl, aniž by sklonil pohled. „Ale to nebylo jejím jediným slovem. Bylo to tím, co neřekla.
”
Ráno bylo jasné a mrazivé. Klára sestoupila do haly a potkala lady Annu, která držela novou stuhu do vlasů. Stužka se jí zarývala do prstů. „Nechtěla jsem tě dostat do nepříjemné situace,” řekla Klára.
„Ty jsi ani nemohla,” odpověděla lady Anna. „Ta situace tu byla dávno před tebou. Jenom teď má jméno. ”
Paní Vellerová vyšla ze svého salónu o chvíli později a v ruce nesla krabičku s pečetí.
Postavila ji před Kláru na stůl a řekla:
„Ravenhall přijal nejednu nevěstu. Přijme i vaši odpověď. Do večera to bude vědět celá vesnice. ”
Klára vzala krabičku do ruky.
Byla lehká, ale cítila, jako by jí do dlaní vložili celou tíhu rozhodnutí, které už dávno bylo učiněno. Podívala se Adrianovi přímo do očí a řekla jedinou větu:
„Nelituji, že jsem přijela do Ravenhallu. ”
A pak, aniž by čekala na odpověď, se otočila a odešla směrem k severní bráně.