Do srdce se jí znovu zarývala ta tupá, beznadějná bolest. Seděla v kanceláři, pohled upřený do papírů, ale myslí jí prolétávaly obrazy, které se odmítaly setřást. Přesně tak to bylo i toho dne, až do chvíle, kdy se dveře prudce rozletěly, narazily do zdi a dovnitř vstoupil věčně rozcuchaný a věčně zaneprázdněný Jevgenij. Jevgenij se podíval šéfovi přímo do oči a bez dechu vyhrkl: „Kokmakov nemůže jet do výjezdu, zvlášť s cisternou benzínu.
Doktorka říkala, že má něco se srdcem. ”
Než došel do zdravotního střediska, kde probíhaly denní prohlídky, dovedl se Kirel do krajního podráždění. Byl připraven tu nešťastnou ženskou, nebo kdo to vlastně je, doslova zničit. Vešel do ordinace a málem vybuchl, ale doktorka Marie ho přerušila klidným, ale pevným hlasem.
„No, obličej je ráno trochu začervenalý,” řekla a ukázala na Kokmakova. „No jo, ksicht má červený vždycky,” odsekl Kirel. „No, je potřeba vyšetření a potvrzení, ale v jednom jsem si naprosto jistá,” pokračovala Marie a podívala se na něj vážně. „No jo, jasně, váží.
On zajede do směny. Sám dohlédnu na to, aby si vzal volno a šel do polikliniky. ”
Kirel se zamračil. „Dobře, chcete-li, klidně vám slíbím, že ještě tento měsíc pošlu na prohlídku třeba 20 lidí, ať to stojí, co to stojí.
”
Marie se ušklíbla. „No jo, lékařská prohlídka vás určitě nevyjde dráž než vaše hodinky. ”
Kirel si pohladil drahý chronograf na zápěstí. „No, moje hodinky jsou značkové a velmi drahé.
”
„K doktoru Tchánovi do sauny, klidně do horoucích pekel. Ale bez potvrzení od kardiologa, že jsi zdráv, se do práce nevracej,” řekla Marie a obrátila se k počítači. Tím byla debata u konce. Kirel vyšel z ordinace a bručel si pod vousy: „No teda, taková potvora.
Přilepila se mi do hlavy jak třísek. ”
Druhý den to bylo úplně stejné. Sotva vzal do ruky hrnek s kávou, dveře do jeho kanceláře se znovu prudce otevřely a dovnitř se vřítil týž Jevgenij. Vlasy mu tentokrát trčely do všech stran ještě víc než obvykle.
„Kokmakov spadl s cisternou do příkopu a převrátil se. No a odtamtud ho odvezli sanitkou se srdečním záchvatem,” vydechl Jevgenij. Kirel s Marií si pohlédli do očí a viděli v nich odraz vlastních myšlenek. „Vždyť bychom ho do té šňůry stejně poslali, že jo?
” řekl Kirel tiše. „Ale no tak, kdo si o sobě myslí, že je? ” odpověděla Marie a pokrčila rameny. „Prostě vejdu a řeknu: ‚No, něco řeknu.
‘”
Kirel se napřímil. „No musím vám přece nějak poděkovat. Mášenko, já bych skončil ve vězení do konce života a právem. A čert mě vem, kolik lidí mohlo zahynout, bylo v něm 40 000 litrů benzínu.
”
„No tak to se samozřejmě vyplatí riskovat,” zasmála se Maria. „No úplný Belmondo. No dobrá. ”
Když si tuto jednoduchou pravdu nečekaně přiznal, radostně ťukl svému odrazu v okně do nosu a rozjel se do restaurace, aby oslavil, že se vyhnul katastrofě.
Časem se ale ukázalo, že některé události vstoupily do jeho života ve správný čas, a pak z něj mizely, aniž by v něm zanechaly jakoukoli stopu. Vzpomněl si na syna Kirjušku, kterému kdysi odpovídal na otázky o práci. „No, maminko, jistě,” odpovídal tenkrát desetiletý chlapec, když se ho ptal, co je to špatná práce. Kirel k němu tehdy přistoupil, objal ho a políbil do spánku.
Babička se ale rozčilovala, nadávala jim do hlupáků a vyháněla je. Když se Kirel zamyslel, vzpomněl si, že se do vesnice už nikdy nevrátila. „Já jsem jí jednou málem oslovila Nina,” řekla kdysi Maria. „Jen jsem se včas kousla do jazyka.
”
Maria vyrostla, dokončila školu a začala se chystat do města. Do společnosti Vega se dostala náhodou, když zaskakovala za kamarádku se zlomenou nohou. Byla prostě taková. Kirel si vzpomněl, jak se jí zadíval do očí a jak ho jeden pohled zavedl do vzpomínek.
„Ma se slíbila,” pošeptal tehdy Kirel, když Marii oblákal do kabátu. „No jistě,” vzdychla Maria. „Třeba ten příběh, jak jsi spadla do studny,” řekl a políbil ji do spánku. Jednoho podzimního dne se ale do její kanceláře bez klepání vřítila vyděšená sanitářka.
„No, na Maďarku a ještě,” vyhrkla. „Okamžitě na JPA do operačního sálu. Jezdí k ní na operace do konce z měst. ”
Maria zbledla a Kirel se napřímil.
V tom okamžiku pochopil, že některé věci, které se zdály být dávno uzavřené, se právě teď otevírají znovu. Ale teď nebyl čas na otázky. Byl čas jednat.