Měla jsem celkem dobrý den. Byla jsem v kadeřnictví v centru města. Nic zvláštního, jen zastřižení a pár vrstev kolem obličeje. Odkladala jsem to týdny kvůli práci, ale konečně se mi podařilo vtěsnat termín.
Když jsem odtamtud vyšla, cítila jsem se jako nový člověk navzdory těžkým šedým mrakům, které hrozily dalším sněžením. Jmenuji se Monika. Je mi 30 let a pracuji jako projektová manažerka v marketingové firmě. Není to nejprestižnější práce na světě, ale platí účty a jsem v tom dobrá.
Žiju sama ve skromném jednopokojovém bytě na východní straně města. Moje rodinná situace? No, ta je komplikovaná. Mám starší sestru Danu.
Je jí 35, je vdaná za Jiřího a mají syna Tomáše. Je mu šest a je to úplné tornádo. Dana byla vždycky zlaté dítě v naší rodině. Moji rodiče Robert a Helena se nikdy nesnažili skrývat, že jí upřednostňují.
Když jsme vyrůstaly, ona dostala větší ložnici, lepší vánoční dárky a veškerou pozornost. Zvykla jsem si na to, i když to někdy stále bolí. Každopádně zpět k tomu zimnímu dni. Chodníky byly kluzké od stálého sněhu, ale já jsem nedávala pozor.
Uklouzla jsem a upadla tak nešťastně, že jsem si zlomila kotník. Nabídli se, že mě odvezou do nemocnice, což bylo jako dar z nebes, protože nebylo šance, že bych mohla jít nebo se belhat na autobus. Dostat se do mého bytu ve třetím patře bylo s berlemi, které mi dali, výzvou, ale nakonec jsem to zvládla. První věc, kterou jsem udělala, když jsem se dostala dovnitř, bylo zavolat do práce.
Asi po 20 minutách mi mobil zabzučel s odpovědí od mojí matky. Dobelhala jsem se do koupelny, vyčistila si zuby a nějak se mi podařilo připravit se na spaní. Je bolestivé jen dostat se do koupelny. Naposledy, když tu byl Tomáš, pokreslil celou mou obývací stěnu permanentními fixami, vylil lahev saponátu na mou kuchyňskou podlahu, aby byla kluzká jako led, a pokusil se spláchnout mé šperky do záchodu, aby viděl, jestli zmizí.
Pomocí berlí jsem se doklátila do kuchyně. Trvalo mi téměř 20 minut udělat si horkou čokoládu. Přinesli jsme dost jídla, aby ti vydrželo týden, oznámila Jana a zamířila rovnou do mé kuchyně. Byla jsem beze slov, jak jsem je sledovala vykládat nádoby s polévkou, zapékanými jídly, sendviči a saláty do mé lednice.
Ahoj, Moniko, zněla vesele, což mě okamžitě uvedlo do ostražitosti. Ale no tak, co to bylo? No pak Danina cesta a Danino dítě jsou její problémy. Slzy se jí hrnuly do očí.
Ty blbá mrcho, křičela, kopajíc do mých zavřených dveří dost silně, aby se otřásly. Doklátila jsem se do kuchyně a udělala si hrnek horké čokolády, abych se uklidnila. Tohle staví věci do docela jiného světla. Doktor řekl, že se můžu vrátit do práce, i když bych měla být stále opatrná na schodech.
No, stále je hrozná. Vrátit se do pracovní rutiny bylo dobré. Jenkinsonův projekt byl dokončen beze mě, ale čekaly nové výzvy a já jsem se těšila, až se do nich ponořím. Několik dní po návratu do práce jsem dostala textovou zprávu od tety Lindy.
Pravděpodobně si až do hrobu budou myslet, že jsem ta sobecká, která jim ublížila. A někdy je rodina, kterou si vyberete, důležitější než rodina, do které jste se narodili.