Do pokoje číslo 412 vstoupila zdravotní sestra a položila na noční stolek papír. Lenka se na něj podívala a celá zbledla, ruce se jí začaly třást. Dominik stál za pootevřenými dveřmi a viděl, jak ze sebe souká slova, že potřebují dva miliony korun do pátku, jinak syna vůbec nezaregistrují k léčbě. Kája ležel na nemocniční posteli, drobný a vyhublý, a matka mu tisklа ústa do přikrývek, aby neprobudila toho malého tvora, kterému zbývalo tak málo času.
Dominik ucouvl do stínu chodby a měl pocit, jako by dostal ránu přímo do hrudi. Ten chlapec byl jeho syn, i když to nikdo nevěděl. A ta žena, co drtila prsty do sedřené kůže, byla jeho největší chyba i výčitka zároveň. Celou noc pak stál u francouzských oken své pracovny a sledoval, jak podzimní déšť bubnuje do skla.
Do čtvrté ráno svolal správní radu nemocnice do panikou prostoupeného hovoru a zařídil, aby se celé jedno křídlo nemocnice přejmenovalo na jméno jeho matky. Druhý den ráno už na chodbě stála jiná žena, plná barev a nové energie, a Dominik věděl, že udělal správnou věc. Jenže za ty dveře nikdy nevstoupil. Nedokázal se jí podívat do očí, nedokázal jí říct, kdo vlastně je.
A tak se z dálky díval, jak Kája pomalu sílí, jak se matka usmívá, a sám se schovával v šedých stínech nemocniční chodby. Pak jednoho dne přišla do jeho kanceláře žena s mopem a kbelíkem, která mu řekla, že neuklízí poskokům, co netrefí do kuchyně. A v tu chvíli se mu něco v hlavě zablokovalo. Řešil ruský syndikát, který mu nabourával přepravní trasy, ale tahle uklízečka ho dostala víc než všichni oligarchové dohromady.
O tři měsíce později roztála zima do vlhkého jara a Dominik šel znovu do nemocnice. Dveře od pokoje byly do kořán. Uvnitř stála Linda, živá, zdravá, s úsměvem, a vedle ní chlapec, který už neležel, ale seděl a jedl želé. V tu chvíli mu došlo, že už nemůže utíkat.
Ztišil hlas do šepotu a řekl jí, že musí odletět do Švýcarska, že tam je klinika, která dokáže víc než tahle nemocnice. Linda se zastavila metr od něj a podívala se mu zpříma do tváře. „Celý život jsem byla čistá,“ zašeptala. A on věděl, že jí právě nabídl něco, co ho může stát úplně všechno.
Pak se ozval výstřel. První kulka zasáhla muže za ním přímo do krku, druhá do páteře. Linda běžela do koupelny a vrátila se s ručníkem, tiskla mu ho na ránu, zatímco on držel její ruku a konečně se jí podíval do očí. „Ty a Kája odletíte do Švýcarska,“ řekl s posledními silami.
„Ty do toho nepatříš. “
A pak už jen tiše ležel a díval se přes její rameno do obývacího pokoje, kde spal syn, kterého nikdy nepoznal. Stačila jedna tichá uklízečka s mopem, aby jeho impérium rozmetala do základů. Ale to už bylo jedno.
Všechno, co mělo smysl, leželo teď v té místnosti před ním.