„Tati, přijď do břízky, jen posedíme v šesti bez hluku,“ řekl Daniel přes den do telefonu. Věděl jsem, co to znamená – chce mě představit její rodině, ale stydí se za náš obyčejný život. Za mou práci, za mámino počítání každé koruny, za to, že k moři jezdíme jednou za pět let. Cestou do restaurace jsem zajel do banky.
Vybral jsem ze spoření všech sto tisíc, co jsem za léta našetřil na deštivý den. Papír s potvrzením jsem složil do tašky, vedle krabičky s medailí z armády. Nechtěl jsem, aby se za mě syn styděl. Aby viděli, že taky něco umím.
Do břízky jsem přišel o deset minut dřív. Sedl jsem si na kraj dlouhého stolu, k uličce, kde mi celý večer narážely do židle cizí tašky a lokty. Polovinu lidí jsem neznal ani podle obličeje. Daniel seděl vedle své snoubenky Táni a tvářil se, jako by mě viděl poprvé.
Jeho nastávající matka měřila očima můj svetr a boty. Když přinesli účet, nikdo se k němu neměl. Já sáhl do tašky, vytáhl bankovní papír a položil ho doprostřed stolu. „Já platím,“ řekl jsem.
Daniel se podíval na částku – sto tisíc rublů – a zbledl. „Tati, co to děláš? “ sykl. „To je celé tvoje spoření!
“
Vzal ten papír, roztrhl ho na kousky a hodil na talíř. Táňa se dívala do svého sešitu a mlčela. Její matka řekla: „No sláva Bohu, poseděli jsme jako lidi. “ A objednala si druhou láhev vína.
Daniel mi za celý večer nepoděkoval. Jen při odchodu řekl: „Budeš mi to připomínat až do smrti? “
Venku na zastávce jsem si sáhl do kapsy a našel krabičku s medailí. Tu jedinou věc, na kterou jsem byl v životě hrdý.
Otevřel jsem ji, podíval se na vybledlou stužku a zavřel ji zpátky. Další den Daniel volal, že potřebuje půjčit na zálohu na byt. Řekl jsem, že nemám. Vlastně jsem měl ještě pár tisíc na účtě, ale už jsem si nechal jen tu medaili.
Tu už nikomu nedám.