“Omlouvám se, babičko, ale letos na Vánoce nepřijdeme. ”
Stála jsem uprostřed jídelny, celá v modrých šatech s perlami, a držela telefon tak pevně, až mi zbělely klouby. Na stole čekal prostřený stůl pro jedenáct lidí, vánoční ubrus po svatbě, nejlepší porcelán. Týden jsem pekla cukroví, dokud mě nebolely ruce.
A teď mi Pavel, můj nejstarší syn, říká, že manžel dostal nabídku vzít děti na hory do Tater. Za chvíli volala Jitka. „Máme tchyni na návštěvě, nemůžeme přijet. “ A pak Petr, nejmladší, s tím, že přítelkyně má rodinnou oslavu.
Seděla jsem pak v křesle s fotkou z Vánoc před deseti lety, kdy byl dům plný dětí a smíchu. Všichni měli své životy, své povinnosti. Všichni měli důvod, proč nepřijít. Jen já jsem zůstala sama u stolu pro jedenáct lidí.
Druhý den jsem jim všem zavolala znovu. Ne abych prosila. Ne abych brečela. Jen jsem jim oznámila, že dům prodávám a stěhuji se do seniorského bydlení.
„Jitko, můžete slavit u sebe, nebo si pronajměte sál. Váš pokoj tu nechám připravený do konce ledna, ať si vyzvednete věci. “
Za týden se vešel celý můj život do jednoho stěhovacího auta. Padesát let, pět pokojů, vzpomínky — všechno do pár krabic.
A když jsem se zabydlela v malém bytě, poprvé za dlouhá léta jsem se cítila lehká. Volný víkend jsem strávila v lázních a usmívala jsem se sama pro sebe. Jenže pak jsem se vrátila a v telefonu mi svítilo třináct zmeškaných hovorů ode všech dětí najednou.