Tchyně řekla: „Jsi přepjatá, Kláro, potřebuješ si odpočinout. “ O hodinu později jsem šla s dítětem v mrazu podél kolejí. Věděla jsem, že už není cesty zpět. Vítr se opíral do okraje města jako tenký nůž.
Podvečer v Kolíně padal rychle, světlo sláblo a všechno kolem získávalo unavený, šedý odstín. Přitáhla jsem si límec kabátu blíž ke krku a šla jsem opatrně po úzké pěšině vedoucí podél železniční trati. Pod nohama mi křupal štěrk smíchaný s tajícím ledem. Každý krok byl nejistý, ale nezpomalovala jsem.
Matěj spal v nosítku přitisknutý k mému hrudníku. Jeho dech byl klidný a teplý. Jediná věc, která mi dodávala pocit stability. Paže jsem měla stuhlé.
Záda mě bolela s každým pohybem, ale nezastavila jsem se. Dívala jsem se jen na špičky bot a v hlavě si opakovala jedinou větu. Ještě jeden krok. Z dálky zaznělo houkání vlaku, dlouhé a chladné.
Instinktivně jsem se přitiskla blíž k plotu. Srdce se mi rozbušilo. Věděla jsem, že bych tady neměla být. Věděla jsem, že bych neměla jít s malým dítětem v takovém počasí pěšky.
Jenže jsem neměla jinou možnost. Ještě před hodinou jsem stála v kuchyni a dívala se na prázdnou misku na klíče. Ivana se usmála tím svým klidným pečujícím úsměvem a řekla, že dnes ven nepojedou. Je zima, silnice kloužou.
Matěj by mohl nastydnout. Marek stál vedle ní, mlčel a ani se mi nepodíval do očí. Nehádala jsem se. Věděla jsem, že by to nemělo smysl.
Vítr mi vrazil do tváře tak silně, až se mi zatočila hlava. Teď mi pomohl do auta, opatrně připoutal Matěje do sedačky, kterou vozil vzadu. Zavřela jsem oči a nechala jsem teplo auta proniknout do zmrzlých končetin. Chladný vzduch mě bodl do tváře, když jsem vystupovala.
Vešla jsem do domu. Známá vůně čisticích prostředků mě udeřila do nosu. Šla jsem rovnou do ložnice, neohlížela jsem se. Otevřela jsem skříň a začala jsem házet oblečení do tašky.
Vzal klíče z Ivany ruky, aniž by jí věnoval pohled, a vložil mi je do dlaně. Ruce jsem měla položené na volantu a cítila jsem, jak se mi do dlaní pomalu vrací cit. Připoutala jsem Matěje do sedačky a zavřela jsem dveře. Matěje jsme uložili do provizorní postýlky v obýváku.
Když se vrátil do kuchyně, položil telefon na stůl. Už ho nevnímala jako most, ale jako nástroj. Do kuchyně vstoupila Lenka Černá. Věci se daly do pohybu a tentokrát je neřídil Marek, ani Ivana.
Číst ta slova bylo jako dívat se do zkresleného zrcadla. Mně zůstala plná péče o Matěje do rozhodnutí ve věci samé. Dívala jsem se na světla města a přemýšlela jsem o tom, jak snadné bylo nechat se vtlačit do role slabé a jak těžké, ale nutné bylo z ní vystoupit. Dvě místnosti, úzká chodba, kuchyň s oknem do dvora.
Smál se, když se zakymácel a zvedla jsem ho do náruče. Položila jsem ho do malé jídelní židličky, kterou jsem koupila z druhé ruky, a nakrájela jsem mu banán. Neotevřela jsem ho, položila jsem obálku do šuplíku a zavřela jsem ho.
Zavřela jsem zásuvku, zhasla jsem světlo a šla jsem do ložnice.