Skupinový chat prostě zmizel. Žádná hádka, žádný křik, žádné prásknutí dveřmi. Jen ticho, které se tvářilo jako technická chyba, ale mělo přesné obrysy rozhodnutí. Seděla jsem u kuchyňského stolu v paneláku na okraji Brna.
Káva na lince chladla, tramvaj cinkla o zatáčku, světlo v koupelně svítilo zbytečně. Všechno bylo normální, a proto mi to došlo až později. Palec našel ikonku, která mě léta spojovala s nejbližšími lidmi. Skupina, kde se řešily narozeniny, koláče, kdo přinese bramborový salát.
Prostě tam nebyla. Nejdřív jsem si v duchu vyrobila tři vysvětlení. Aktualizace. Chyba signálu.
Omylem ztlumené upozornění. Vysvětlení chrání před tím, co nás bolí. Pak jsem ji nenašla ani ve vyhledávání. V břiše se rozlila tíha, jako když se vám rozváže tkanička a vy to zjistíte až po pár krocích.
Napsala jsem mámě: „Ahoj, nějak mi zmizela rodinná skupina. Nevíš, co se stalo? “ Odesláno. Viděno.
Bez odpovědi. Bratrovi: „Mám pocit, že mě vyhodili ze skupiny. “ Přišlo: „Teď nemůžu. Ozvu se.
“ Ta věta je gumová. Natáhne se, jak potřebuje. Sestra neodepsala. Táta byl offline.
Ticho přestalo vypadat náhodně. Zavolala jsem kamarádce Lence. „Nechci tě vystrašit,“ řekla tiše. „Mám screenshot.
“ Pošli. A pak: „Jsi tam. Jsi v pořádku? “
Nebyla jsem.
Ale řekla jsem, že jsem. Dny se začaly podobat jeden druhému. Ranní káva, tramvaj, práce, večer, telefon v ruce. Dívám se do zdi, piju kafe, které mi chladne, počítám vteřiny mezi odesláním a přečtením zprávy.
Přečteno. Bez odpovědi. To je horší než modrá fajfka. Taťka se na staré fotce směje do objektivu.
Drží mě na ramenou, já mám gumové holínky a směju se taky. Teď je offline. Možná jen spí. Možná se tváří, že spí.
Večer si píšu poznámky do sešitu, který mám jen pro sebe. Data. Časy. Co jsem poslala, komu, jaká přišla odpověď.
Vypadá to jako deník, ale je to spíš mapa. Snažím se najít okamžik, kdy se všechno zlomilo. Nenašla jsem žádnou hádku. Žádný křik.
Žádné dveře prásknuté v afektu. Jen jeden malý technický detail, který technický nebyl. Přestala jsem čekat, že mě někdo znovu zapíše do seznamu. Přestala jsem počítat dny.
Ale každý večer otevřu ten sešit a přidám jednu větu. Dnes nepřišlo nic. Dnes nepřišlo nic. Dnes nepřišlo nic.
Možná bych měla přestat psát. Možná bych měla zavolat. Možná bych měla zjistit, jestli to ticho má jméno.
Ale bojím se, že ho znám.