“No jistě, paní Viktorii, to bude lepší,” pronesla Anastasie a s teatrálním uražením odešla do svého pokoje. Kluci radostně vyběhli do svých pokojů. Vedít ráno spolu s matkou odjížděl do kanceláře. Přes den nakupovala, chodila do kosmetického salonu a na masáže.
“Jsem přece živý člověk,” odpověděla Anastasie do Čeně. “No teda, Nastě, a jaký budeš mít rozvrh? ” “Děkuju, že jsi mě vzal do práce. ”
Do narození prvního dítěte Kosti Nastia pracovala a už potom se do práce nevrátila.
“Já kluky odvezu do školy. ” “No ani nevím. ” “Chystáme se do školy? ”
Lionit odvezl děti do školy.
“No, táta mě přivezl a vyzvedne mě máma,” odpověděl chlapec a odešel za kamarády. “No dnes si Dmitrie skutečně vyzvedne maminka. ”
Učitelka přepočítala všechny žáky a odvedla je do školy. Zamával synovi na rozloučenou a odjel do práce.
Ten den zase Milenci jeli do Igorova bytu. Vzala telefon do ruky a zděsila se nejméně 20 zmeškaných hovorů od Dmovy učitelky a 10 od manžela. Nastia vtrhla do třídy, kde Dima kreslil s učitelkou. V tu chvíli už do kabinetu vešel Lionit.
“No tak dělej, ty se věčně s ničím nestihneš. ” “No jasně. ”
Celá rodina se usadila do Leonidova auta. Dma se celý stáhl do klubíčka a přikývl.
Zeptala se učitelka, když vešla do ředitelny. “No tak odpověz,” ptala se matka syna nahlas. “No, ale starší syn tu přece taky studuje. ”
Do obhajoby diplomu jí zbýval rok.
“No a co tě na tom tak překvapuje? ”
Nastěnka odvezla staršího syna do školy a potom odjela do práce. Do kanceláře už téměř nejezdila. Ženu přijali do nemocnice.
Dima se znovu stáhl do klubíčka. Chtěl se napít vody a tak sešel do jídelny. Kdy Matíše vešel do kuchyně? “Vypadni odsud a do snídaně sem nevkroč.
”
Tentokrát ji vzal do svého bytu. Do tváře jí stoupalo horko. “No dneska jsem přidala ještě dvě kapky,” odpověděla Nastia a protočila oči. Leonit byl ale ponořený do své práce.
Kurýr už dorazil k budově a zamířil do ředitelovy kanceláře. “Do poslední chvíle jsem odkládal hledání nové asistentky, ale teď jestli souhlasíte, myslím, že to není těžší než učit a vychovávat 20 dětí. ”
A ani Marina se do svatby nehrnula. V pondělí nastoupila do nové práce.
Marina vešla do kanceláře. “No pamatuji,” odpověděla pohotově Marina. Přímo z letiště přijel do kanceláře, kde proběhla první část jednání a potom Lionit sám odvezl společníka do bytu. Skočila mu do řeči Naďa.
“Nedě dělila všechno do poslední kopějky, nemovitosti. ” “Já už se do toho nepletu. ” “Nebo do něčeho takového už nepůjdu. ”
“No tak něco vymysli,” zašeptala Naďa.
“Do toho ti nic není. ”
Ed zajela do lékárny a koupila test. V poledne šla do školy vyzvednout svého svěřence. “No Mišo, už jdeme,” odpověděla Marina a obrátila se na policisty.
V té době měl jet na olympiádu do Moskvy. Bavilo ho jít do některých předmětů víc do hloubky. “Odvezu tě do nemocnice,” řekla. “Leni, musíš do nemocnice.
”
Ještě téhož večera ho odvezli do nemocnice. “Kosti, dokážeš zařídit převoz státy do jiné nemocnice? Kamkoli, nejlíp do jiného města. ” “A pak tě sanitkou odvezeme do jiné nemocnice.
”
Leonida mezitím dovezli do nemocnice v jiném městě. “Teď dělám maximum, ale prognózu vám dát nemůžu,” řekl doktor. “No, Kosto, poslouchám tě,” odpověděl Lionid. Večer přišla do Leonidova pokoje uklízet sanitářka.
“Ale ta situace ve škole mě naučila neplést se do věcí, do kterých mi nic není. ”
Do tří let byla malá věslých a pak ji odvezli do dětského domova. Přidala ještě víc, jenže do zatáčky se nevešla.
Násu v těžkém stavu odvezli do nemocnice.