„Myslíš, že nevím, že posloucháš moje telefonáty, že mým dcerám cpeš do hlavy věci, do kterých jim vůbec nic není? “ Edward zíral na svou dceru, jako by mu právě vrazila dýku do srdce. To, co se stalo potom, se všem přítomným vrylo do paměti jako rána, která se nikdy nezahojí. Eliška stála uprostřed obývacího pokoje a držela v ruce malý sešit.
Paní Helena, její nevlastní matka, se k ní naklonila s ledovým úsměvem. „Heleno, byl bych rád, kdyby ses nepletla do věcí, do kterých ti nic není,“ řekl Edward a jeho hlas se třásl. Ale Helena ho ignorovala a dál šeptala Elišce do ucha něco o tom, že její skutečná matka Kamila je ztracený případ. Edward si klekl k dceři a cítil, jako by mu někdo sevřel srdce do železných kleští.
Eliška potichu vstala a vklouzla k sestřičce do postele. „A jednou,“ zašeptala Sofinka, když táta křičel do telefonu kvůli penězům, „Kamila brečela v koupelně. “ Ruce se jí třásly, když si vzpomněla na tu noc. Druhý den ráno sešli do jídelny, kde Edward už seděl u stolu, ale něco na něm bylo jiné.
„Dobré ráno,“ zamumlal a pokusil se o úsměv, který mu ale do očí nedorazil. Eliška si všimla, že paní Helena balí tašku a šeptá do telefonu. „Jak se odsud člověk dostane do Libně? “ zeptala se najednou.
Paní Helena se otočila a zamrkala. „Do Libně? Proč bys chtěla vědět něco takového? “ Eliška pokrčila rameny a v duchu si vštěpovala trasy, názvy ulic i důležité orientační body.
„Zítra pojedeme do nákupního centra na Smíchově zjistit podrobnosti o autobusech,“ zašeptala Sofince. Ráno v nákupním centru bylo rušné. Eliška se dívala do výlohy klenotnictví, když paní Helena na okamžik ztratila pozornost. „Můžeme se jít podívat na štěňátka do zverimexu?
“ zašeptala Sofinka. Ale Eliška zavrtěla hlavou a vedla sestru k autobusovému terminálu. Dopolední slunce do ní udeřilo jako horká zeď, ale ona to sotva vnímala. „Nevíte, kolik stojí lístek do Libně?
“ zeptala se staršího pána u stánku. „Do Libně? To je daleko. Musíš jet dvěma autobusy.
Ten stojí 12 Kč až do Libně, ale je to dlouhá cesta. “ Eliška si vrývala do paměti každé slovo. „20 Kč na osobu, jedna cesta. Poslední do Libně odjíždí v 6:00 večer z hlavního terminálu.
“ „Děkuji vám, pane,“ zamumlala a otočila se k návratu do centra. Cesta zpátky do vily probíhala v napjatém tichu. Paní Helena si jich nevšímala, byla zabraná do svého telefonu. Večer, když se Edward vrátil z práce, našel Elišku sedět na schodech.
„Tati? “ Její tichý hlas ho vrátil do přítomnosti. „Co se děje, zlatíčko? “ Edward cítil, jak se mu do očí derou slzy, když si všiml, jak je jeho dcera vyděšená.
Eliška vytáhla sešit a pod světlem baterky do něj zapsala: „Den pátý plánu. Paní Helena jde v 10 na mši do kostela a táta má v 11 pracovní schůzku. “ Osud, vrtošivý a tajemný, už uvedl do pohybu síly, o kterých ani Edward, ani děvčátka neměli tušení. V neděli ráno paní Helena řekla: „Jdu do kostela.
“ Jakmile práskla dveře, obě dívky spěchaly do kuchyně, kde Eliška už dříve vypátrala plechovku, do které si paní Helena ukládala drobné peníze na nečekané výdaje. Eliška se podívala do mapky, kterou si nakreslila do sešitu. „Musíme stihnout autobus v 10:30. “
O 20 minut později řidič zvolal: „Centrální autobusové nádraží, konečná stanice!
“ Najít ten správný autobus do staré čtvrti u svatého Michala se ukázalo být těžší, než Eliška čekala. Po 20 minutách hledání a několika nesmělých dotazech na lidi, kteří vypadali, že neustále někam spěchají, konečně našly ten správný spoj. Když vystoupily v zapadlé ulici, Eliška zadržela dech. Před nimi stál starý dům s oprýskanou fasádou.
Zaklepala na dveře. Otevřela jim žena s unavenýma očima, která se jmenovala Kamila. „No jasně, že Kamilu znám,“ řekla a její tvář se rozzářila. „Vy jste moje holčičky!
“ Vykřikly obě dívky naráz a vrhly se jí do náruče jako dvě střely plné čisté lásky. „Až do oběda vůbec nezjistí, že jsme pryč,“ řekla Eliška, ale to přiznání zasáhlo holčičky jako rána do srdce. Kamila si před oběma dívenkami klekla na kolena a vzala jejich drobné ručky do svých dlaní. „Táta slyšel, jak strejda Richard někomu říká do telefonu, že táta může v podnikání přijít o spoustu peněz,“ vykřikla Sofinka do sluchátka, když volaly domů.
„A našli jsme Kamilu! “
Edward přijel za dvě hodiny. Když uviděl své dcery sedět na lavičce před domem s Kamilou, jeho tvář se proměnila. „Moje holčičky mi daly lekci, na kterou do smrti nezapomenu,“ řekl a jeho hlas se lámal.
Sofinka vykřikla a vrhla se mu do náruče. Edward objal své dcery s tak zoufalou vroucností, jako by je chtěl navždy schovat do bezpečí. Pak se podíval na Kamilu. „Ona je tvoje máma, že?
“ zašeptal. Kamila přikývla. „A ty jsi věděl, kde je? “ zeptala se Eliška.
Edward cítil, jako by mu někdo sevřel srdce do železné pěsti a nemilosrdně mačkal. „Ne,“ řekl a jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Ale teď už to vím. “ Ta slova dopadla na Eduarda jako údery kladivem přímo do duše.
Podíval se na Isabelku do zpětného zrcátka a věděl, že nic už nebude jako dřív.