Zimní vítr hvízdal mezi kamennými věžemi hradu Grstone, když kočár zastavil na nádvoří. Uvnitř seděla žena s prstenem svého otce pevně sevřeným v dlani, posledním pozůstatkem života, který jí byl odebrán. Lady Elena věděla, proč ji sem poslali. Věděla, že už není dcerou, ale účtem, který má být vyrovnán.
Lord Blackwood ji přivítal s úsměvem, který nikdy nedosáhl jeho očí. Nabídl jí komnatu ve věži, stranou od ruchu hradu, kde by se prý mohla zotavit z dlouhé cesty. Elena přijala bez protestu, protože věděla, že protestovat nemá smysl. Večer jí dovezli jídlo a dveře se za služkou zavřely s tíhou vězení.
Kapitán Eton ji našel druhý den na hradbách, jak hledí dolů do propasti. Třásla se zimou, ale neustoupila ani o krok. Když k ní došel, beze slova jí položil na ramena svůj těžký kožený plášť. Jeho tvář byla kamenná, ale v očích se mihlo něco, co Elena nedokázala pojmenovat.
„Nesmíte tu stát sama,“ řekl a jeho hlas byl drsný jako kámen. „A kde bych měla stát? “ odpověděla Elena tiše. „Jsem tu na příkaz svého otce.
Nemám právo volit, kam půjdu. “
Eton se na ni podíval dlouze a pak mlčky kývl. Od toho dne ji hlídal osobně. Vodíval ji do jídelny, doprovázel na procházky a stál u dveří její komnaty, když se setmívalo.
Služky si šeptaly, že se válečník změnil, ale nikdo se neodvážil říct to nahlas. Pak přišel dopis. Posel doručil Eleně obálku s pečetí jejího otce. Uvnitř bylo stručné sdělení: „Dluh splacen.
Nyní jsi povinna poslušností svému pánovi. Počítej s tím, že se brzy provdáš za lorda Blackwooda. “ Elena dopis přečetla dvakrát, než se jí rozbušilo srdce. Poslali ji sem jako zástavu.
Teď z ní měli udělat manželku muže, kterého nenáviděla. „Nemůžete to dopustit,“ řekla Etonovi, když mu dopis ukázala. „Musíte mi pomoct. “
Eton přečetl dopis s kamennou tváří a pak ho hodil do ohně.
„Co to děláte? “ vykřikla Elena. „To, co jsem měl udělat dávno,“ řekl klidně. „Jsem kapitánem téhle posádky.
Lord Blackwood má moc nad hradem, ale ne nade mnou. A pokud vy nechcete být jeho ženou, nebudete. “
Elena se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé. „A co vy?
Co riskujete kvůli mně? “
Eton se usmál, poprvé od chvíle, co ho poznala. „Možná víc, než jsem si myslel. “
Noc před svatbou byla tichá.
Elena seděla v komnatě a poslouchala vítr, který bušil do oken. Věděla, že Eton stojí venku na chodbě, že hlídá její dveře, i když mu to nikdo nenařídil. A pak to přišlo. Rána, která otřásla celým křídlem hradu.
Výkřiky. Zvuk kovu o kov. Elena otevřela dveře a uviděla Etona, jak se vrací chodbou, z ramene mu trčel šíp. „Lord Blackwood zjistil, že jsem spálil dopis,“ řekl a tvář měl bledou.
„Chce vás provdat okamžitě. Poslal muže, aby vás odvedli. “
„A co vy? “ vydechla Elena.
„Já vás odvedu dřív, než to stihnou oni,“ řekl a chytil ji za ruku. V jeho sevření byla síla, kterou nikdy necítila. „Ale musíte mi věřit. Teď.
Tady. Bez otázek. “
Elena se rozhlédla po komnatě, která byla jejím vězením měsíc. Pak se podívala na muže, který byl jediným světlem v celé té zimě.
Přikývla. „Věřím vám. “
Společně vyběhli na hradby, zatímco za nimi duněly kroky. Eton ji vedl úzkou chodbou, kterou znal jako vlastní dlaň, k tajnému průchodu, o kterém mluvil jen šeptem.
Šípy svištěly kolem nich a Eton zakolísal, ale podržel ji, když mu sklouzla noha na zmrzlém kameni. „Tudy,“ vydechl a strčil ji do otvoru ve zdi. Elena sklouzla do tmy a dopadla na mokrou zem. Za ní se ozval zvuk těžkých vrat, která se zavírala.
„Estrone? “ vykřikla do tmy. Mlčení. Pak jeho hlas, tlumený kamennou zdí: „Běžte, lady Eleno.
Najdete cestu dolů k řece. A pak se nedívejte zpět. “
Elena se opřela o studenou zeď a přitiskla si otcův prsten k hrudi. Před ní byla tma.
Za ní muž, který položil svůj život za její svobodu. Udělala první krok do tmy. A věděla, že už nikdy nebude tou ženou, která přijela do Grstone jako splátka dluhu.