Když jsem utíkala z bytu, měla jsem na těle modřiny a v ruce mobil s nahrávkou Markových výhrůžek. Věděla jsem, že to musí skončit. Sbalila jsem si jen pár věcí, zavolala policii a nechala si v nemocnici zdokumentovat každé zranění. Pak jsem jela k rodičům, protože mi slíbili, že mě na týden vezmou na Šumavu, pryč od něj.
Místo toho na mě v jídelně čekal Marek s úsměvem a táta s mámou vypadali, jako by mi chtěli oznámit něco radostného. „Udělali jsme malou změnu plánů,“ řekl táta. „Marek s námi pojede taky. Dali jsme mu šanci, protože tě pořád miluje.
“
Nechápala jsem to. Tohle byl muž, který mě poslal do nemocnice. A oni ho zvali k nám? Bědka, moje sestra, jen seděla a mlčela.
Nikdo se mě nezeptal, co chci já. Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála, poděkovala za večeři a šla si zabalit věci do pokoje. Druhý den ráno jsem zrušila všechny čtyři jízdenky do Českého Krumlova a rezervace v hotelu.
Pak jsem si koupila vlastní letenku – na dva týdny k moři. Samotná. Rodiče mi psali, volali, vyhrožovali, že mě vydědí. Já si četla knihy na pláži a spala bez nočních můr.
Když jsem se vrátila, došla mi obálka od nich. Uvnitř byl dopis, kde mi vysvětlovali, že Marek mezitím ukradl tátovi z účtu peníze a zmizel. A pak věta, která mě dorazila: „Neměli jsme ti věřit, ale tys nám to neřekla dost jasně. “
Složila jsem dopis, dala ho zpátky do obálky a strčila do šuplíku.
Seděla jsem na balkoně, sledovala východ slunce a cítila jsem něco, co jsem dlouho neznala – klid. Nejsem připravená jim odpustit. Možná nikdy nebudu.
Ale už nejsem ta, co mlčí.