Svlékli ho, umyli, pro jistotu dezinfikovali a převlékli do nemocničního oblečení. Lékaři udělali jen to nejnutnější, aby nezemřel, a uložili ho do velkého pokoje. Pomyslela si sanitářka a znovu se ponořila do svých povinností. Jakmile byla totožnost pacienta stanovena, do nemocnice se okamžitě nahrnuly davy lidí.
Všechno do sebe zapadlo tím nejhorším možným způsobem. Jeho manželka Světlana Vasiljevna dokonce velmi naléhala, aby byl její muž převezen z městské nemocnice do nejlepší soukromé kliniky ve městě, nebo dokonce rovnou do hlavního města. Jakmile dorazil do práce a dozvěděl se, co se stalo, šel za ním. Ona sama chodila do práce jako na svátek.
Do hlubších vrstev těchto vztahů se Daša nehrnula a ani se nechystala. „Mám pocit, že vy chlapi se od plenek až do stáří vůbec neměníte. No to snad ne,“ řekla si. Každý den od rána do večera trávila Daša s podnikatelem.
Skutečně do toho vkládala duši, aby se uzdravil, aby znovu dostal chuť žít. „Jestli chcete křičet, pojďme do mé ordinace,“ řekla. Zdálo se, že přešel do šepotu. „Není to nezkoušejte, doktore,“ zasyčela Světlana Vasiljevna a zjevně mu skočila do řeči.
Rozhovor, jehož se stala náhodným svědkem, jí otřásl až do morku kostí. „No dobře, už na tom netrvám. Zítra kluky ráno sama odvedu do školky. “
„Promiň, že jdu tak brzy,“ řekla stařenka, když vešla do bytu a zavřela za sebou dveře.
Když vyšla se syny ven, aby je odvedla do školky a sama se vydala do práce, bylo rozhodnutí hotové. S tímto rozpoložením Dáša vstoupila do pokoje ke svému pacientovi. „No, dnes jsem ráno odváděla své kluky do školky,“ odpověděla zamyšleně sanitářka. Do detailu převyprávěla každou větu, kterou pronesli primář a Světlana Vasiljevna.
„Jsem si jistý, že jste celou noc přemýšlela, zda do toho zasahovat,“ řekl. Dáša cítila, jak se jí krev nahrnula do tváří. „Máme v životě jiné priority a cíle. Proč jsem jí vůbec lezl do telefonu, když jsem uslyšel zvuk upozornění?
Do té doby jsem se vším snažil smířit sám,“ řekl. Když už byla do tohoto příběhu nechtěně zatažena, chtěla mít ovšem otevřené oči. „No přesně tak to vidím,“ smutně potvrdil Beketov. „Promiňte, Jurii Nikolajeviči, chápu, že se chovám hrozně a pletu se do cizích věcí.
Do jehož rukou jste teď svěřil svůj osud, svůj život? “ řekla. „No kéž by to tak bylo,“ pronesla ošetřovatelka spíš pro sebe. Ona sama však v sobě nedokázala najít klid a byla napjatá až do té míry, že občas cítila, jak se blíží panický záchvat, a s vypětím sil se nutila dýchat zhluboka a nesklouznout do hysterického stavu.
Uvědomovala si, že teď už je do celé téhle záležitosti zapletená naplno. Byla zasvěcena do detailů. Nikdo kromě něj, Daši a samotného Beketova nebyl zasvěcen do všech detailů. Nebyla hloupá a chápala, že se nikomu nebude chtít dobrovolně do téhle špinavé záležitosti zaplést.
„Pojď do kuchyně,“ řekla a začala vyprávět od samého začátku, ode dne, kdy Beketova přivezli do nemocnice jako neznámého pacienta. Popsala všechno do nejmenších detailů a skončila přepisem jejich dnešního rozhovoru. „A tobě je do toho co? Nechci se do toho zaplést.
Řekl jsi mi to do uší. Naopak kamaráda jsi bránil až do poslední chvíle. Zahnala mě do kouta. No, budu čekat.
Osud se pak rád pustí do soutěže a předvede všechny své možnosti. No, rád bych slyšel vysvětlení. Její společník se chtěl posadit do vašeho křesla a řídit firmu. No, nepochybujte o tom.
No, máme všechno připravené. “