Hledala očima jediný pohled – pohled svého čerstvého manžela. A ten pohled byl plný šoku a odporu. Video na plátně bylo krátké, ale stačilo. Ona ležela nahá v cizí posteli, vedle ní Max, taky nahý, objímal ji ve spánku.

V letní restauraci zavládlo ticho, které bylo hlasitější než jakýkoli výkřik. Tchyně ječela něco o couře bez studu, její matka křičela zpátky, ale Ana nic z toho nevnímala. Slyšela jen vlastní srdce a pak hlas Nikity, který zněl jako hlas cizího člověka. „Velmi realistická fotomontáž, nemyslíš?
“
„Nikito, prosím, je to lež. Je to nastražené,“ vydechla. „Nejdřív mi řekni, co tu noc skutečně bylo. Kde jsi vlastně spala?
“
Neměla šanci. Milana, která seděla mezi hosty a hrála si na nevinnou, povzdechla si tak upřímně, že jí to uvěřili všichni. „No dobrá, Anio, když se to už stejně provalilo, proč to dál skrývat? Prostě ses vyspala s Maxem.
To se stává, ale Nikita si nezaslouží podvod. “
Ana instinktivně sáhla po posledním trumfu, který si šetřila na první svatební noc. „Nikito, jsem těhotná. Čekám naše dítě.
“
Nikita změnil výraz. Ale ne k obměkčení. „To je Maxovo dítě. “
A hodil snubní prsten k jejím nohám.
V bílých šatech, bosá, běžela ulicemi, dokud jí nedošly síly. V parku si sedla na lavičku a plakala tak, že přestala vnímat svět. Všechno bylo ztracené. Pak si položila dlaň na břicho a vzpomněla, že už není sama.
Slíbila si, že bude žít kvůli dítěti, ať se stane cokoli. V tom okamžiku se vedle ní na lavičku zhroutil starší pán. Byl bledý, zpocený, tlačil si hruď a nemohl mluvit. Ana, která se celý život starala o otce s nemocným srdcem, okamžitě poznala infarkt.
Bez váhání mu našla v kapse nitroglycerin a aspirin, dala mu je, přivolala pomoc a dokonce ho doprovodila do nemocnice, kde zalhala, že je jeho vnučka, jen aby s ním mohla zůstat. Do druhého dne se ukázalo, že zachránila život Alexandru Vladimíroviči Potockému – jednomu z nejbohatších podnikatelů a mecenášů v zemi. Poslal pro ni auto, přijal ji v luxusní soukromé klinice a slíbil, že její problémy jsou teď i jeho problémy. „Chceš, aby moji lidé tvého Nikitu přivedli a on tě prosil o odpuštění?
“ nabídl jí. Ana zavrtěla hlavou. „Nechci jeho lítost z donucení. Zřekl se mě.
Já se zříkám jeho. “
Potocký se usmál. „Nemám děti ani vnoučata. Teď jsi pro mě jako dcera.
Postarám se o tebe i o to dítě. A řekni, co by sis přála? Dům, peníze, cokoli. “
Ana, která před pěti lety snila o vědě a měla nedokončené experimenty, vyslovila svůj sen.
Potocký jí ho splnil. Laboratoř, vybavení, peníze, všechno. O pět let později stála na pódiu světové konference v Římě a sál jí tleskal ve stoje. Večer večeřela s Potockým, který jí žertem říkal pedantka, protože mu hlídala víno.
Pak uviděla muže, který na ni zíral u vedlejšího stolu. Nikitu. Bývalého manžela. „Já tě dlouho hledal,“ řekl a jeho hlas se třásl.
„Zjistil jsem pravdu. Milana a Max to celé zosnovali ze msty. Donutil jsem je přiznat se. Ty jsi jen spala pod prášky na spaní.
“
„To už je dávno minulost, Nikito,“ řekla klidně. „A naše dítě? “ zeptal se zoufale. Ana otevřela galerii v telefonu.
Ukázala mu fotku čtyřleté holčičky s modrýma očima a důlkem na bradě. Nikita klesl k jejím nohám a plakal. Prosil o odpuštění, prosil, aby mohl vidět dceru. Ana se na něj dlouho dívala.
Věděla, že ho za ty roky nedokázala přestat milovat. Řekla mu to. A Nikita jí políbil tvář mokrou od slz a slíbil, že už nikdy nepřestane věřit tomu, koho miluje.
Ne jen jí – jim oběma.