Taťána stála u otevřeného okna a vdechovala podzimní ranní vzduch. Den sliboval být krásný, ale ona cítila jen chlad, který se jí vkrádal pod oblečení. Zabouchla okno a posadila se v kuchyni. Před pár dny pohřbila svého manžela Jevgenije.
Místo zármutku ale cítila jen prázdnotu a zmatek. Za zády jí zněla slova cizího muže, který k ní na pohřbu přistoupil a mluvil o nějakých dokumentech. „Potřebuji dokumenty, které si ode mě vzal váš manžel,“ řekl tehdy tiše. „Firma Technocom.
Najděte je a zaplatím vám. “
Taťáně se sevřelo hrdlo. Technocom byla firma jejího otce. Proč by měl Jevgenij nějaké dokumenty?
A proč o nich nikdy nic neřekl? Seděla u stolu a snažila se vzpomenout si na cokoli, co by jí pomohlo pochopit, co se děje. Její život byl plný tajemství, které jí teď začínalo docházet. Vzpomněla si na své dětství.
Narodila se do spořádané rodiny. Otec Igor začínal jako učitel, ale po perestrojce založil vlastní firmu. Matka Světlana se starala o domácnost a o ni a jejího bratra Sergeje. Taťána byla v pubertě uzavřená a osamělá.
Vadil jí její vzhled, dlouhý nos, tmavé vlasy a problematická pleť. Její bratr byl naopak pohledný a oblíbený. Cítila se jako popelka vedle něj. Vše se změnilo, když jednoho dne přinesl Sergej domů štěně.
Malého boxera, kterého dostal od kamaráda. Maminka nechtěla psa slyšet, ale Taťána se za něj postavila. „Mami, dovol nám ho nechat, prosím. To bude můj pes,“ řekla tehdy s úsměvem, který rodiče dlouho neviděli.
Pes dostal jméno Arčí. Taťána se o něj starala, i když neuměla zacházet se štěňaty. Jednou se snažila přinést ho domů po schodech a nešikovně ho držela za přední tlapky. „Hej, co to děláš?
Takhle se štěňata nenosí,“ ozval se nad ní hlas. Stál tam vysoký hubený kluk, který bydlel ve stejném vchodě. Jmenoval se Jura. Naučil ji, jak správně zvedat psa, a pak se jí zeptal, jestli je štěně očkované.
„To nevím,“ přiznala Taťána. „Tak to nepůjde. Budu nad tebou muset převzít dohled,“ odpověděl s vážnou tváří. Od té doby se začali vídat.
Chodili spolu venčit psy a povídali si o všem možném. Taťánu překvapilo, jak je Jura moudrý a zajímavý. Když jí vysvětlil, že její jméno znamená „paní z královského rodu“, smála se, ale zároveň ji to fascinovalo. Postupně si začala všímat, jak se na ni dívá.
Ten pohled v ní probouzel nové pocity. Rozhodla se pozvat ho na své sedmnácté narozeniny, ale on odmítl. „Nemůžu, mám práci,“ řekl krátce. Taťána se urazila.
Seděla na lavičce před domem a stěžovala si sousedce. Ta se na ni podívala s podivem. „Co ty vůbec víš o Jurkovi? On má dvě mladší sestry.
Rodiče jim zemřeli, matka se z žalu propila. Jura se o ně stará sám, je jim i otcem i matkou. “
Taťáně se zastavil dech. Celou dobu si stěžovala na maličkosti, zatímco Jura nesl tíhu, o které neměla tušení.
Příští den ho zastihla před vchodem. „Jurko, promiň mi to. Já jsem nic nevěděla. Ty jsi hrdina,“ vyhrkla.
Usmál se a začal jí vyprávět o svých sestrách. Máše, která je chytrá, a Nince, která maluje. Když o nich mluvil, celý zářil. Taťána mu nabídla, že bude Máše pomáhat s matematikou.
A tak to začalo. Čas plynul. Taťána s Jura se sblížili. Její rodiče to viděli a byli rádi.
Jura byl podle nich vyspělý a zodpovědný. Taťána si myslela, že jsou spolu šťastní. Když dostala od rodičů vlastní byt jako dárek k přijetí na univerzitu, čekala, že se Jura zaraduje. On ale jen smutně zavrtěl hlavou.
„Já se nechystám sedět na krku tvému otci. Musím svou rodinu zabezpečit sám. Pochop to, Táňo. “
Taťána to nechápala.
Vadilo jí, že je tak staromódní. „My dva to nezvládneme,“ řekla mu tehdy krutě. „Ale já tě přece miluju,“ odpověděl zmateně. „No a co?
Miluješ mě a co dál? “
Rozhovor skončil. Jura odešel a už se nikdy neviděli. Taťána se pak dala dohromady s Jevgenijem, který si k ní prostě sedl na přednášce a sebevědomě se usmál.
Byl rozhodný, bez komplexů, všechno u něj bylo jednoduché. Vzala si ho. Manželství ale nebylo šťastné. Jevgenij byl pozorný, nosil jí květiny, ale chyběla mezi nimi láska.
Neměli si o čem povídat. Taťána si čím dál častěji uvědomovala, že vedle ní žije cizí člověk. Možná by si ani nevšiml, kdyby zmizela. Pak Jevgenij zemřel.
Absurdní smrtí, utopil se v malé říčce. Taťána cítila smutek, ale ne hysterii. Vyčítala si, že není dost zoufalá. A pak přišel ten cizí muž s dokumenty.
Taťána se doma začala prohrabávat. Procházela knihovnu, zásuvky, nic nenašla. Až si všimla, že svatební fotografie visí na stěně nakřivo. Když ji sundala, našla za ní malý klíček.
Otevřel trezor v Jevgenijově garáži. Uvnitř ležely balíčky dokumentů. Všechny se týkaly firmy jejího otce. Smlouvy, výpisy, protokoly.
A jeden ručně psaný list s Jevgenijovým rukopisem. Byl to plán na nepřátelské převzetí společnosti. Úvěrové smlouvy, odkup dluhu, bankrot. Taťánou projel ledový mráz.
Jevgenij se léta systematicky připravoval na to, aby ovládl firmu jejího otce. A ona mu sloužila jen jako zástěrka. Zhroutila se. Byla zrazená, ponížená, zničená.
Pak si vzpomněla na Jurka. „Kdybys mě potřebovala, zavolej a já přijdu. “
S rozechvěním vytočila jeho číslo. „Juro, ahoj.
Potřebuji tě,“ řekla nejistě. „Ahoj, Táňuško. Rád se s tebou setkám,“ odpověděl klidně. Sjednali si schůzku.
Taťána se připravovala jako v horečce. Přiznala si před zrcadlem, že ho miluje. „Vždycky jsi milovala jen jeho,“ řekla si nahlas. V kavárně ho uviděla.
Byl krásný, vyšel jí vstříc s úsměvem. Ale místo objetí jí podal ruku. Na prstu se mu leskl snubní prsten. „Ty jsi ženatý?
“ zeptala se zbytečně. „Jsem ženatý a jsem velmi šťastný. Mám dvě úžasné děti, práci, kterou miluju, a dva psy,“ odpověděl s úsměvem. Taťáně se zatmělo před očima.
Jurka, kterého znovu našla, zase ztratila. Seděl vedle ní, utíral jí slzy a šeptal: „Neplač. Jestli máš nějaký průšvih, dáme to do pořádku. Slibuju ti.
“
Díky němu si uvědomila pravdu, kterou teď chápala až příliš dobře. Bez lásky se nedá dělat vůbec nic.