Papa ještě jednou zkontrolovala obsah složky, do které ukládala všechny své dokumenty týkající se těhotenství. Pohotovostní kufřík budoucí maminky jí přiměla připravit tchyně. Měla o všechno starost. „Kapitolino, ty naše neštěstí cibulové, přece nemůžeš být tak bezstarostná.
Vím, že tvému zajímavému stavu nic nehrozí, že tě neukládají do nemocnice, že se nemluví o žádném ohrožení plodu, že nad tebou nevisí verdikt hrozícího potratu, ale každé těhotenství může být nepředvídatelné. V té době, co jsem porodila Vadíka na zdravotním stanovišti na železniční stanici, se snažím být v takových věcech vždy připravená. “
Papa v duchu říkala paní Marii „milá tetička“, nahlas říkala „teta Máša“ a ona sama si ani nenárokovala roli druhé matky. Věděla, že Kapitolina bezmezně miluje své rodiče a spravedlivě si myslela, že matka je člověku přece jen jedna.
Dvojí líto, že práce nutí starší generaci v rodině snachy často odjíždět. Dohled nad těhotnou dcerou probíhal čím dál víc po telefonu, zatímco ona je tady nablízku. Copak by nepohlídala nezkušenou mládež? Vadima vychovala sama, bez manžela, a nic.
Zvládla ten úkol výborně. A že nemá jednoduchou povahu, to přece ještě není nedostatek. V práci má dobré jméno a doma je k manželce pozorný a něžný. Copak je potřeba víc?
Když si Marie Fjodorovna pomyslela na syna, vždy si bolestně povzdechla. Ne všechno v jejich vztahu s Vadimem bylo hladké, ale to už jsou jejich vnitřní rodina a tajemství. Na okolí se nuance jeho povahy nijak neprojevují. Navzdory všem řečem o nevraživých vztazích mezi snachou a tchyní žili teta Máša a Kapa v naprosté shodě.
Ani ne proto, že bydleli odděleně, mladý pár měl vlastní byt. Prostě se s Marií Fjodorovnou nedalo pohádat. Nebyly k tomu důvody. I teď Kapitolina s nelibostí zjistila, že vedle povinné zdravotní pojistky leží jen SNILS a její dispenzární knížka těhotná.
Keňa jí postaru říká „výměnná karta“, ale pas se někam ztratil. Vždyť ona a Marie Fjodorovna byly před pár dny v bance otevírat kapě účet. Chapa nevysvětlovala, proč je to tak naléhavé, ale na návštěvě banky trvala. Pak shrnula všechny dokumenty do své kabelky, včetně kapy na pasu, a Kapitolina na to úplně zapomněla.
Nepříjemné. Bude muset jet k domu Vadimovy matky a vyzvednout si tam svůj hlavní doklad totožnosti. Kapa si už po několikáté pomyslela, že než si člověk vyřídí mateřskou v tomhle letním vedru, pořádně se po městě naběhá. Kdyby si někdo myslel, že Marie Fjodorovna byla přísná dáma bez sklonu ke zdravému dobrodružství a vlastním snům, byl by to mylný úsudek.
Když už snachu trochu usměrnila, teta Máša vyndávala z trouby oblíbené krajkové palačinky. Stavěla na stůl med, zakysanou smetanu, skleničku vlastnoručně vyrobené malinové marmelády, všemožně kapu rozmazlovala a hýčkala. Obíhala kolem ní jako kvočna kolem nerozumného kuřátka. Kolik snach se může pochlubit takovou péčí ze strany tchyně?
To bylo všechno téměř dokonalé. Kapitolina popadla složku s dokumenty, zavolala si taxi a vyrazila k tetě Máše domů. Teď si vyzvedne pas, dá si s tchyní čaj a trochu si popovídají o svém, o ženských věcech. Kapa velmi ráda poslouchala vyprávění Vadimovy matky o dávných předcích.
Vždyť to není jen tak. Nějaký pradědeček jejího muže začínal svou kariéru u dvora ruského císaře v hodnosti jägermeistera. V dnešní době si moderní lidé tento pojem stále častěji spojují především s existencí německého bylinkového likéru. V 19.
století se však slovo „Jägermeister“ používalo v souvislosti s dvorským lovem. Bez dovednosti člověka, který za něj odpovídal, by oblíbená kratochvíle vysoce postavené šlechty nikdy nemohla dopadnout úspěšně. Na hlavního lovčího, takzvaného nadřízeného všech ostatních lovčích, byla kladena obrovská odpovědnost nejen zorganizovat strhující, na vzrušení založený proces, ale také zajistit jeho bezpečnost ze všech stran. Marie Fjodorovna pokaždé ztišila hlas, když si vybavovala ten nejnapínavější příběh, perlu rodinných kronik, o tom, jak jeden z členů šlechtického rodu Jegorovových prý zachránil samotného císaře, když se mu při lovu splašil kůň.
V jemnostech loveckého řemesla se obě ženy příliš nevyznaly, ale pokaždé s obdivem ztichly, když teta Máša znovu a znovu se zaujetím vyprávěla tuto rodinnou historku. Kapa prohlížela její štíhlá zápěstí, hladila jemnou kůži tchyně a pokaždé vyslovila stejný verdikt: „Máte v sobě něco zvláštního, elegantního, vytříbeného, aristokratického, jak se tomu kdysi říkalo, modrou krev. “ A znovu objala paní Marii a obě se pak rozesmály vonivým smíchem. Kapitolina byla sama o sobě poněkud éterická, vzdušná, štíhlá, lehká.
Manžel Vadim jí říkal: „Můj malý elf. “ Tento poněkud přísný a vážný muž se po boku své ženy proměňoval. Nosil ji v náručí při každé vhodné příležitosti – jednou přes kaluš, aby si nezašpinila krásné boty, jindy rovnou do postele. Důvod si dokázal najít vždycky.
Jejich svazek byl utkán z kontrastů: přísný pedant a zasněná bytost, typ romantických románů, celá tak náhlá, impulzivní, železný dřevorubec a princezna, pokud bychom sáhli po pohádkových obrazech. Jenže všechna tato první zdání byla klamná. Něco společného s těmito obrazy Vadim a Kapitolina přece jen měli, ale velmi vzdáleně. Skutečnou bezuzdnou fantazérkou byla Kapina matka.
Veškerý svůj tvůrčí potenciál zúročila v profesi historičky umění. Dceru pojmenovala po Kapitolu, jednom z pahorků, na němž kdysi vznikl starověký Řím. Je tohohle schopen normální člověk? Po celý Kapin život rodiče cestovali po světě.
Dceru nechávali u chův. Dopřáli Kapitolině solidní vzdělání, ale srdcem zůstávali u uměleckých děl. Neustále někomu radili, připravovali odborné posudky, spolupracovali s muzei a soukromými sběrateli. Jejich zaujetí se blížilo fanatismu.
Svou jedinou dceru milovali, ale z odstupu. Proto se Kapitolina nikdy necítila vyloženě osamělá mezi lidmi, spíš trochu neukotvená. S drahými dárky od rodičů, elitními pedagogy, starostlivými chůvami a později hospodyněmi se rozhodně nenudila. Tíživé bylo něco jiného.
Skryté. Nebylo komu otevřít duši a kdo by vlastně dokázal pochopit touhy dívky, která nikdy nic nepostrádala. S Vadimem si však navzdory zdánlivé nepodobnosti porozuměla hned. Společnou řeč našli okamžitě, jakmile je představili známí na jakési divadelní premiéře.
Doprovodil ji domů, ať je to tak. Hned na další den jí domluvil schůzku, co je na tom pohoršujícího? Bylo jí už 22, přece se i u ní měl jednou objevit muž. Bylo jim všechno jedno.
Nevadily rozdíly v temperamentu, ani povaze, ani vnější paradoxy. Ta pasotva sahala Vadimovi po hruď, nosila 35 velikost bot a měla lehce panenkovský, jakoby laskavým kouzelníkem namalovaný obličej. Vysoký širokoramenný Vadim působil, jako by byl vytesán ze skály. Hrubé rysy, úzké oči i ústa.
A přesto se vzali už po několika málo měsících romantického dvoření. Nastěhovali se do bytu, který rodiče Kapitoliny koupili předem pro dceru pro případ, že by se jednou rozhodla vdát. Teď už čekali miminko. Každý obyčejný člověk by v takovém případě řekl, že v téhle rodině jde všechno tak, jak má, správně a podle pravidel, a měl by naprostou pravdu.
Kapa byla téměř šťastná. Dokonce se smířila i s hlavním manželovým pravidlem, které on s patosem nazýval „přesnost, zdvořilost králů“. Vadim miloval ve všem nejpřísnější disciplínu. Jakékoli zpoždění se rovnalo zločinu století.
Zapomnětlivost byla považována za hroznou neřest. Netolerovaly se ani ty nejmenší odchylky od předem vytyčeného životního směru. Proto se Kapa tak vyděsila, když mezi dokumenty nenašla pas. Za tak závažné provinění by jí Vadim určitě tvrdě sepsul.
A chybu bylo nutné okamžitě napravit. Klíče od bytu tchyně si Kapitolina připravila ještě v taxíku. Co kdyby nebyla doma? Marie Fjodorovna často mizela s kamarádkou do nedalekého parku.
Nosila tam oříšky pro veverky a bílý chléb, aby si pochutnali holubi. Kapa věděla, že Vadim by takový nepořádek s rozsypanými drobky neschválil. Proto manželovi nikdy nevyprávěla, že tyhle výpravy často podnikají spolu. Její moudrá maminka jí učila, že není radno odhalovat manželovi všechna drobná ženská tajemství.
V každém půvabném stvoření má zůstat jistá záhada, kterou bude muž chtít neustále rozluštit. Ve skutečnosti se všechno ukázalo přesně tak, jak Kapa předpokládala. V ten letní den teta Máša doma zjevně neposeděla. Když mladá žena otevřela dveře, přivítalo ji jen ticho.
Kapitolina si v předsíni sundala sandálky a s potěšením bosá prošla chladnou chodbou dál do bytu. Rychle najde svůj pas, postaví vodu na čaj a počká na paní domu. Nenadarmo přece požádala taxikáře, aby zastavil u cukrárny. S Marií Fjodorovnou obě tolik milovaly ty malé zákusky s máslovým krémem.
Trocha sladkého vždy zlepší náladu každé ženě. A navíc žádné důvody ke smutku zatím nebyly na obzoru. Na stole v obýváku upoutal Kapinu pozornost podivný balíček převázaný jasně červenou stužkou. Přehnanou zvědavostí nikdy netrpěla, ale na vršku balení byl nápis „Pro kapu“.
Nebylo pochyb. Tchyně jí připravila nějaké překvapení. Kapitolina se posadila na pohovku a balíček rozbalila. Základem balíčku byla malá krabička a první, co v ní Kapa spatřila, byl její pas.
Vedle něj ležel přenosný diktafon, poměrně sofistikovaný, jeden z těch, které dokážou nejen nahrávat, ale i přehrávat zvuk ve vysoké kvalitě. Kapitolina, která po absolvování univerzity pracovala v redakci místních novin, podobné diktafony u novinářů vídala často. Zacházet s takovými zařízeními trochu uměla. Co se jí tedy Maria Fjodorovna rozhodla sdělit a proč zvolila tak neobvyklý způsob předání informace, se Kapitolina dozví hned teď.
Nahrávka na diktafonu začala nezřetelným šuměním, ale pak se skrz něj prodral hlas tety Máši. „Kapočko, moje drahá, jestli jsi našla můj vzkaz, znamená to, že teď už bude všechno v pořádku. Chtěla jsem tě varovat. Vadim není tím, za koho se vydává.
Ve tvém stavu jsi v nebezpečí. Pokud se mi potom, co tuto nahrávku najdeš, něco stane, nelekej se. Už dlouho všechno směřovalo k potížím v mém domě. Pokud budu naživu, najdi spolehlivého notáře s dobrými referencemi a hledej moje stopy.
Při osobním setkání ti všechno vysvětlím podrobněji. “
Říct, že Kapitolina byla ohromená, by ani zdaleka nevystihlo její stav. V hlavě jí hučely myšlenky jako v rojčel. Tady je nějaký háček.
Vadim je přece skvělý manžel. V jeho přítomnosti se naopak cítí naprosto chráněná před všemi pohromami. Co tím Maria Fjodorovna myslela, když řekla, že není tím, za koho se vydává? A kam se sama dnes poděla?
Kapa už hodinu sedí v jejím bytě a po paní domu ani vidu, ani slechu. Uklidnivši se, mladá žena se rozhodla všechno zjistit a především obvolala všechny kamarádky a známé své tchyně. Všechny svorně tvrdily, že s Mašenkou už pár dní nebyly v kontaktu. Do banky šla Kapitolina s Marií Fjodorovnou před třemi dny.
Pas začala postrádat teprve dnes, když na pracovišti zahájila oficiální vyřizování mateřské dovolené. Vyplývá z toho, že naposledy mluvila s tetou Mášou předevčírem, pak se věnovala domácím povinnostem a včera tchyni ani nezavolala. Nic nového neříkal matce ani Vadim. Včera jí prý měl přivést potraviny, ale večer se o tom ani slovem nezmínil a sama Kapa se tak zabrala do uplakané televizní melodramy, že se ho pořádně ani nevyptala.
Pamatuje si jen, že před spaním jakoby řekl, že den proběhl bez incidentů, a víc už v hlavě žádné vzpomínky nemá. Kapa se probudila ráno s těžkou hlavou. Celou noc se jí zdály neklidné sny, ve kterých se mísily obrazy tety Máši a Vadima. Rozhodla se, že půjde do nemocnice za tchyní.
Tam se dozvěděla děsivou pravdu. Maria Fjodorovna ležela na lůžku se zlomeninami. Při pádu ze schodů si poranila páteř. Lékaři jí předepsali klid na lůžku a dlouhou rehabilitaci.
„Kapočko, musím ti něco říct,“ začala Maria Fjodorovna třesoucím se hlasem. „Vadim není ten, za koho se vydává. Všechno to byla lež. Celá ta léta, co jsme spolu žili, jsem to tajila, ale teď už nemůžu mlčet.
“
A pak se Kapitolina dozvěděla celou pravdu. Vadim byl posedlý touhou získat rodinné zlato, staré zlaté mince, které se dědily z generace na generaci. Byl ochoten kvůli nim udělat cokoli. Když se dozvěděl, že jeho matka přepsala závěť na Kapitolinu, zuřil.
Snažil se ji přimět, aby závěť změnila. Když odmítla, pokusil se ji zabít. Strčil ji ze schodů. „Řekni mi, Kapičko, stojí zlaté mince za tohle všechno?
“ zeptala se Maria Fjodorovna s bolestí v hlase. Kapitolina byla zničená. Její manžel, otec jejího dítěte, byl vrah. Nevěděla, co má dělat.
Maria Fjodorovna jí poradila, aby se obrátila na policii a podala trestní oznámení. „Musíš to udělat, Kapičko. Pro sebe, pro své dítě. Vadim musí být zastaven, než ublíží někomu dalšímu.
“
Kapitolina sebrala veškerou odvahu a podala trestní oznámení. Vadim byl zatčen a odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody. Po všem, co se stalo, se Kapitolina a Maria Fjodorovna k sobě ještě více přiblížily. Staly se z nich skutečné přítelkyně.
Kapitolina porodila zdravého chlapečka, kterého pojmenovala Slavik. Společně s Marií Fjodorovnou ho vychovávaly. A v jejich srdcích tak nějak zbylo místo i pro odpuštění, protože pochopily, že Vadim byl obětí vlastní chamtivosti a posedlosti. A tak jejich příběh, který začal tak šťastně, skončil smutně, ale přesto s nadějí.
Kapitolina a Maria Fjodorovna našly v sobě navzájem sílu a oporu, kterou tak potřebovaly. A malý Slavik vyrůstal obklopen láskou dvou žen, které pro něj byly ochotné udělat cokoli. Nedaleko města se mezitím rozjela rozsáhlá stavba. Místní v obci tvrdí, že zde vznikne jakési útočiště pro neklidná srdce.
Povídá se, že jakási žena urozeného původu buď našla poklad, nebo věnovala rodinné cennosti na tento ušlechtilý projekt. Její myšlenka i sponzorství se tak zalíbily okresní správě, že si našla následovníky a pomocníky. Podobná zařízení se dříve neotevírala, věc nová, ale zjevně perspektivní. Občas se u stavby objevuje trojice.
Elegantní žena v očividně městském krásném oděvu, milá mladá žena s trvalým úsměvem na tváři a asi tříletý chlapec. Na svůj věk nezvykle vážný, a přitom stejně čiperný jako všechny děti v jeho věku. Pomalu se procházejí, o něčem rozmlouvají se stavebními dělníky a pak nastoupí do auta a odjedou. Cestou domů se Kapa občas ujišťuje u maminky Máši, zda správně pochopila její záměr, a Marie Fjodorovna jí znovu vysvětluje svou koncepci boje proti vynucené samotě.
„Kapočko, lidské osudy se skládají různě. Já jsem toho příkladem. Ani v rodinách, kde existuje poctivá otcovská a mateřská láska, se ne vždy najde porozumění mezi starší a mladší generací. Staří lidé pak ve stáří zůstávají úplně sami.
Ne každému se poštěstí potkat tak blízkou duši, jakou jsi pro mě ty. Všechny opuštěné zatím nedokážeme zachránit, ale mám nesmírnou radost, že naše rodinné bohatství posloužilo k vytvoření útočiště pro neklidná srdce – místa, kde lidé mohou ve společnosti sobě podobných samotářů nalézt klid, přátele a porozumění v důstojných podmínkách, v pohodlí a útulnosti. “
Kapitolina, vyslechnuvši už posté vysvětlení maminky Máši, ji vřele objala a slíbila: „Se Slavikem budeme s tebou tak dlouho, jak jen budeš potřebovat. Není správné, když je člověk na tomto světě sám.
“