Víza se považovala za optimistku, alespoň se o to opravdu snažila. Ve všem hledala něco pozitivního, i když už jí padaly ruce. A právě teď, když přijeli na výjezd, ona a její parťačka Světlana zjistili, že v domě nefunguje výtah a čekal je výšlap až do devátého patra. “Aspoň nestlousneme,” funil Lajza a povzbuzovala je, zatímco vyběhli po schodech nahoru, vláčeli s sebou kufřík, kardiograf, defibrilátor a k tomu ještě resuscitační set.
Babička, která zavolala záchranku, naříkala, že jí bolí srdce, ale přitom z nějakého důvodu ukazovala na oblast žaludku. “Tam žádné srdce není,” unaveně poznamenala Světlana. Načež babka pobouřeně zakřičela: “A já co jsem doktor? Odkud to mám vědět?
” Lajza se pokusila úsměvem zmírnit napětí. “Uklidněte se, prosím. Teď vám uděláme EKG. Podíváme se, v čem je problém.
”
Se srdcem bylo nakonec všechno úplně v pořádku. Jenže babička kňourala a trucovala jako dítě a ujišťovala je, že se jí rozhodli umořit. “Mimochodem máte zvýšený tlak,” poznamenala Světlana. “To já vím,” zavrčela babka.
“Já mám i prášky. Obvodní doktorka mi řekla, že je mám brát každý den. ” “A dneska jste je vzala? ” Zapomněla.
“No vidíte, to je příčina vašeho špatného stavu,” vydechla Lajza s úlevou. “Díky bohu, že to není infarkt. Léky, které vám lékař napsal, musíte brát pravidelně, zvlášť když už máte diagnostikovanou hypertenzi. ” “A já ještě dneska běhám celý den na záchod,” postěžovala si najednou babka.
“Nevíte, co to je? ” Světlana nenápadně protočila oči a poklepala si prstem na spánek, ale Lajza se jemně zeptala: “Průjem? A co jste jedla? ” “Nic zvláštního,” urazila se babka.
“Čerstvé okurčičky z chaty, k tomu kousek sledě. A pak jsem vypila mléko. ” “Jasné,” Lajza vstala. “Budete v pořádku, jen nezapomínejte brát ty prášky.
” “Co to je jako všechno? ” pohoršila se babička. “Ani žádnou injekci mi nedáte? No to jsou dneska doktoři.
Bože, odpusť. ” Lajza se Světlanou raději přešli mlčením. Když už mířili do chodby, Lajza náhodou zavadila pohledem o několik fotografií na stěně. Jedna ji zaujala – možná proto, že v jejím dolním rohu byla černá smuteční stuha.
Lajza na ní nechtěně spočinula pohledem a pochopila, že mladá žena na fotce jí někoho hrozně připomíná. Přišla blíž, aby si snímek lépe prohlédla, a okamžitě šokovaně zalapala po dechu a zakryla si ústa dlaní. Ze smuteční fotografie se na ni dívala ona sama. Navzdory snaze zachovat optimismus i v těch nejbeznadějnějších situacích Lajza chápala, že se jí život v určitém okamžiku začal hroutit.
Milovaný a zbožňovaný manžel Borísek jednoho krásného dne náhle oznámil, že jejich vztah se vyčerpal a že odchází. Lajza upřímně nechápala, co se stalo. Plakala, prosila ho, aby se zamyslel a dal jejich rodině druhou šanci. Jenže Borísek byl neoblomný, sbalil kufr a byl pryč.
A o pár měsíců později svého bývalého manžela náhodou potkala, jak si vykračuje v podpaží se svou nadřízenou. Tak kvůli téhle jí vyměnil. Šéfová byla starší než Lajza, ale byla bohatší, a proto vypadala upraveněji. Nosila módní účes a stylovou manikúru.
Používala drahou kosmetiku. A i když sama o sobě nebyla žádné ošklivé káčátko, vedle nové lásky svého Boríska působila až příliš nenápadně. Jednoduše neměla čas se o sebe starat. Vůbec se nelíčila, nehty si stříhala na krátko a svou hlavní ozdobu – dlouhé kaštanové vlasy – si svazovala do culíku, aby jí při výjezdech nepřekážely.
Jenže hlavní důvod, proč Boris odešel z rodiny, byl teď zřejmý. Lajza si všimla, že nadřízené se zakulatilo břicho. Minimálně 28. týden těhotenství určila Lajza profesionálním lékařským pohledem.
To znamenalo jediné: Borisek jí byl nevěrný už dávno. Lajza nijak neprozradila své city, zkusila to spolknout a mlčky prošla kolem. Tu sladkou dvojici prostě ignorovala. Jenže někde hluboko na hrudi to pálilo.
Borisek se brzy stane otcem. Jak Lajza snila o dítěti, o vlastním malém človíčku, tom nejbližším, nejmilovanějším, který by se stal smyslem jejího života. Jenže děti se jim s manželem z nějakého důvodu nedařily. Věk se blížil ke třicítce a sousedské klepny jen kroutily hlavou: “Neodkládejte to, hodiny tikají.
” Díky své profesi měla Lajza spoustu užitečných známostí ve zdravotnických kruzích, včetně porodníků a gynekologů. Jenže ti vyšetřili a pokaždé jen bezmocně rozhodili rukama. “Žádné vážné zdravotní potíže, nic, co by těhotenství bránilo. Možná se na to prostě nesoustřeď,” navrhla jí jedna známá.
“Uvolni se a pusť to. Jeďte s manželem k moři. Říká se, že změna klimatu hodně pomáhá. ” Lajza jen mávla rukou.
Jaké pak moře? Měla snad teď čas na moře? Pracovala jako záchranářka ve výjezdové posádce intenzivní péče. Doslova tahala ze spárů smrti kardiaky, lidi po mrtvici, infarktáře a další nešťastníky.
Vzala si jeden a půl úvazku a mezi záchranáři koloval drsný vtip: proč doktoři pracují na jeden a půl úvazku? Protože na jeden není co jíst a na dva není kdy. Borisek se na Lajzu zlobil, že prací až příliš žije a dává jí úplně všechno. “Nezůstává ti vůbec čas přemýšlet o sobě a o mně.
Pořád jen tvoji nemocní a ubožáci,” stěžoval si. “Já tě nevidím, Lajzo. ” Lajza opravdu milovala to, co dělá. Možná byla idealistka, ale na zdravotnickou školu šla kdysi právě proto, aby zachraňovala lidi.
A neexistovala pro ni větší odměna než slova nějaké babičky, kterou vytáhli hrobníkovi z lopaty: “Ať žiješ 100 let, dceruško, ať tě Bůh chrání. ”
Když Borisek odešel, Lajza se do práce ponořila až po uši a nedala si ani chvilku na přemýšlení o tom, co se stalo. Únavou doslova padala na konci každé směny, ale nakládala si toho ještě víc, jen aby to tolik nebolelo. Světka, která se stala její důvěrnou kamarádkou, když viděla tmavé kruhy pod Lajzinýma očima, lamentovala: “Takhle se úplně uštveš.
Zastav se, vydechni. Život po rozvodu nekončí. ” Světka se vdávala a rozváděla se s obdivuhodnou pravidelností, jak sama říkala: “Jsem počtvrté vdaná a zase úspěšně. ” Nechápala Lajzinu potřebu udělat plnou čáru za osobním životem.
“Ty se musíš zamilovat,” přesvědčovala Lajzu. “Najdeš si normálního chlapa a tvoje trápení zmizí jako mávnutím ruky. ” “Kde ho asi tak najdu? To si mám myslet, že se za mnou normální chlapi řadí do fronty a já jen dělám drahoty a nemůžu si vybrat?
” odsekla jednou Lajza. Upřímně, Lajza necítila žádnou potřebu se zamilovávat. Bylo to moc bolestivé, když ti někdo rozbije srdce na střepy. “Tvůj problém je, že jsi našla problém,” Světka vykulila oči.
“A k čemu jsou seznamky? ” “Ježíš, ne,” polekala se Lajza. “To není nic pro mě. Já to nezvládnu.
Neumím to. ” “Co je na tom k umění? ” rozčílila se kamarádka. “Vybereš hezčí fotku, vyplníš profil a hotovo.
A jestli chceš, pomůžu ti. ” Lajza neochotně souhlasila. Moc nevěřila, že z toho něco bude, ale Světka se s nadšením pustila do toho, aby parťačce zařídila osud. Vybrali povedenou fotku.
Lajza na ní vypadala šťastně, krásně, usměvavě, s vlasy rozpuštěnými po ramenou. Okamžitě začaly chodit reakce od potenciálních ženichů. Lajza s nimi opatrně vedla zdvořilou konverzaci, ale upřímně k nikomu necítila zvláštní sympatie. Jenže kdo nezkusí, ten nezjistí, že občas tedy souhlasila, že s někým z nich půjde na rande.
Jenže buď měla prostě smůlu, nebo se na té seznamce scházeli nějací specifičtí kavalíři. Každopádně schůzky byly jedna horší než druhá. První ženich ji pozval do parku. Seděli na lavičce a kavalír se nějak divně ošíval.
Byl viditelně nervózní, pořád koukal na hodinky a rozhovor vůbec nešel. “Možná se mu prostě nelíbím,” pomyslela si Lajza a rozhodla se toho chudáka dál netrápit. “Jestli někam spěcháš, tak klidně běž,” usmála se. “A co kdybys jela ke mně?
” vyhrkl najednou. Lajza vytřeštila oči. “Takhle hned? Vždyť tě vidím poprvé.
” A v tu chvíli ženicha úplně prorazilo: “To je ale smůla. I ty mě odmítáš. ” “O čem to mluvíš? ” vykoktala vyděšená Lajza.
V zoufalství přiznal: “Manželka odjela na služebku. Myslel jsem, že si v její nepřítomnosti užiju. A co jako? Každý den se scházím s různými ženami, se kterými se seznámím na seznamce, a ani jedna, ani jedna mi nedala.
Za tři hodiny musím na nádraží pro ni. Tak jsem si říkal, že to aspoň s tebou stihnu. ”
Druhý nápadník vzal Lajzu do food courtu, posadil ji ke stolku a šel si vybrat něco k jídlu. Ani se jí nezeptal, co chce.
Vrátil se s pivem a hamburgerem pro sebe, sedl si naproti Líze a s chutí se do toho pustil. Mezitím s plnou pusou jí zaujatě naříkal, jak se mu hrozně žije, protože kolem něj jsou samí kreténi a úchyláci. Lajza zdvořile přikývovala a pak, když už to nevydržela, vstala a zalhala, že si taky půjde něco koupit. Nakonec odtamtud nenápadně zmizela a utíkala domů, co jí nohy stačily.
Nejbláznivější ale bylo její třetí rande. Mladík se od začátku choval nějak divně. Celou dobu, co seděli u stolku v kavárně, nervózně se rozhlížel, pořád s sebou cukal a otáčel se. “Je všechno v pořádku?
” raději se zeptala Lajza. “Jo,” odpověděl rychle, ale všimla si, že se mu třesou ruce. “Kocovina nebo co? ” pomyslela si nechápavě.
Z kavárny se rozhodli jít pěšky. Kavalír se táhl s Lajzou až domů, došel s ní k jejímu vchodu a začali se loučit. Z lítosti nad klukem, který urazil takovou dálku, Lajza ze slušnosti nabídla: “Jestli chceš, můžeme zajít ke mně, uvařím ti čaj. ” A co se nestalo, že chudák zbledl, celý se roztřásl a odskočil od ní stranou tak o dva metry.
“Ne, já nepůjdu! ” zařval přes celý dvůr. “Tam na mě čeká léčka. Chytnou mě a odvezou na orgány.
” Lajza v šoku otevřela pusu. Soused Střekov, který se kousek vedle hrabal ve svých Žigulících, se zalkl a rozkašlal. Bába, která zrovna stála na balkoně, leknutím upustila květináč. A ženich, když si všiml taxi vyjíždějícího ze dvora, ho dohonil jedním obřím skokem, škubl za kliku a zařval: “Jedeme!
” Ohromený taxikář šlápl na plyn a Lajza ještě dlouho stála úplně mimo a nechápala, co to právě bylo. Večer jí ten nešťastný nápadník poslal zprávu, která jeho chování vysvětlila: “Ty jsi přece z medicíny, sama jsi říkala, že pracuješ jako záchranářka. Prokoukl jsem tvůj trik. Nejdřív nalákáš kluky na rande a pak je unesou a prodají na orgány.
Aha. Nepodařilo se ti mě rozřezat. ” Lajza nevěděla, jestli má brečet nebo se smát, ale každopádně sranda od té doby skončila. Světka sice brblala, ale Lajza byla neoblomná.
“Na co mi jsou ti chlapi, Svěťo? Sem je líp. Chci jím chalvu, chci jím perníčky,” zavtipkovala a vzpomněla si na film Děvčata. “A když mi bude fakt smutno, pořídím si radši kocoura.
” “Jasně, pořídíš,” zavrčela kolegyně. “Vždyť ty doma s těmi sanitkami skoro nejsi. Chudák zvíře chcípne hlady. ” Ale Světka už s tou svou seznamkou do Lajzy víc nešťourala a Lajza si s úlevou oddychla.
Léto se nepozorovaně přehouplo do podzimu. Lajza dostala od Světky nabídku, která jí změnila život. Její známá, která měla příbuzné v Anapě, potřebovala na pár týdnů pohlídat dům. “Jezdi, odpočineš si, načerpáš síly,” přesvědčovala ji Světka.
Lajza dlouho váhala. Práce, směny, pacienti – to bylo to, co znala. Ale nakonec ji Světka ukecala. Cesta vlakem byla dlouhá a únavná.
Lajza seděla u okna, dívala se na ubíhající krajinu a přemýšlela o tom, co bude dál. V jednom kupé najednou muž středního věku zbledl, sklouzl z lavice a zůstal bezvládně ležet. Lajza okamžitě zareagovala. Vyskočila, přiběhla k němu, zkontrolovala puls, dýchání.
“Je v bezvědomí, ale dýchá,” řekla klidně a začala mu uvolňovat límec. “Položte ho na záda, hlavu na stranu,” instruovala spolucestující. Za pár minut muž nabyl vědomí. “Co se stalo?
” zamumlal. “Měl jste kolaps, nejspíš z horka a nízkého tlaku,” vysvětlila Lajza. “Jsem zdravotní sestra. Už je to v pořádku.
” Muž se jí vděčně podíval. “Děkuji vám. Jmenuji se profesor Vladimír Petrovič. Jedu do Anapy na konferenci.
” Ukázalo se, že profesor s manželkou bydlí přímo v Anapě a že Lajzina známá, která jí nabídla bydlení, je jejich dobrá kamarádka. “To je náhoda,” usmál se profesor. “Až budete v Anapě, přijďte se k nám podívat. Budeme rádi.
” Lajza přikývla. Kdo by to byl řekl, že taková náhoda může změnit celý život. V Anapě Lajza bydlela v domě Světčiny známé, útulném a čistém. Chodila na pláž, plavala v moři, opalovala se.
Po dlouhé době se cítila opravdu dobře. Zašla také navštívit profesora s manželkou, jak slíbila. Marina Stanislavovna, profesorova žena, byla okouzlující a pohostinná žena. “Zůstaňte u nás na večeři,” trvala na svém.
Lajza se nemohla bránit. Večeře byla vynikající. U stolu seděla ještě jedna žena – Marina Stanislavovna a profesorova dcera? Ne.
Byla to Andrejova matka, jak se Lajza dozvěděla. U stolu byl také Andrej, syn Mariny Stanislavovny, který Lajzu doslova propaloval nepřátelským pohledem. Lajza se u toho stolu cítila jako na jehlách. Každé slovo, které řekla, každý pohyb byl pod drobnohledem toho muže.
Nakonec to nevydržela a zeptala se ho přímo: “Vy mě nenávidíte? ” Andrej se na ni chladně podíval a po krátké pauze řekl: “Ne nenávidím. ” Lajza byla v šoku. “Ale za co?
Co jsem vám udělala? ” “Za to, že žijete,” odsekl Andrej a každé slovo důrazně usekl. Lajza nechápala. Snažila se být milá, ale Andrej byl nepřátelský.
Jediné, co ji v tom domě drželo, byla malá Káťa, Andrejova dcera. Okouzlující holčička s obrovskýma modrýma očima, která si Lajzu okamžitě oblíbila. Lajza si Káťu zamilovala také. A pak jí to došlo.
Káťa byla dcera Andreje a jeho zesnulé ženy, která se jmenovala Anna. A Lajza byla Anně jako přes kopírek. Proto ji Andrej nenáviděl. Protože mu připomínala jeho mrtvou ženu.
Lajza pochopila, že v tom domě nemůže zůstat. Požádala Marinu Stanislavovnu, aby se mohla přestěhovat do hotelu. Marina Stanislavovna byla smutná, ale souhlasila. Andrej jí nabídl, že může bydlet v jednom z jeho hotelů, ale Lajza to odmítla.
“Nechci žít na váš účet. Vůbec nic od vás nepotřebuju,” řekla a v duchu se rozhodla, že se odstěhuje k profesorovi. Profesor a jeho žena ji s radostí přijali. U nich se Lajza konečně cítila jako doma.
Chodila na pláž, koupala se, opalovala se, stavěla s Kaťuškou hrady z písku, když ji Marina Stanislavovna přivedla. Jednoho dne, když čekala na Kaťušku na pláži a s chutí jedla oplatkovou trubičku s krémem, ozval se u ní hlas: “Na tvém místě bych si dal pozor jíst jakékoli plážové jídlo. Jako zdravotník bys to měla vědět. ” Lajza málem zakuckala.
Před ní stál Andrej. Tentokrát přivedl dceru na setkání s tetou osobně. Kaťuška se k Lajze hned vrhla a objala ji. Lajza nervózně zavtipkovala: “Myslela jsem, že vy naopak o tom sníte.
” Andrej se odsekl a s námahou si přisedl vedle ní, opřel berle do písku. “Proč nechcete začít s nějakou rehabilitační gymnastikou nebo alespoň s plaváním? Četla jsem lékařský posudek. Vy se klidně můžete vrátit do bývalé formy a zase normálně chodit bez berlí,” řekla opatrně.
“Můžu, ale nechci,” odpověděl. “Ale proč? ” Opravdu tomu upřímně nerozuměla. “Protože nechci a hotovo,” uťal ji.
Měla ten pocit, jako by se trestal. Jako se trestal za to, že je naživu, a její sestra ne. Když ta slova vyslovila, Lajza se sama vyděsila toho, co řekla. Čekala cokoliv, že ji Andrej ostře uzemní, seřve, začne křičet.
Ale on se na ni jen krátce podíval koutkem oka a mlčel. “Mami,” ozvala se najednou nejistě Kaťuška a obrátila se na Lajzu. Lajze v tu chvíli spadlo srdce až do paty. Připadalo jí, že jí Andrej teď prostě zabije, rozsápe na kusy.
Aniž by viděla jeho výraz, cítila, jak ztuhl a celý ztvrdl. “Ne, zlatíčko,” namítla Lajza jemně a snažila se, aby se jí netřásl hlas. “Já jsem tvoje teta. Řekni teta.
Teta Lajza. ” Jenže holčička tvrdohlavě vrtěla hlavou a opakovala: “Mami, mami, mami, Lajza. ” Lajza se bála na Andreje vůbec podívat a znovu tiše opravila: “Ty jsi moje neteř, takže já jsem tvoje teta. ” “Ty jsi máma,” odporovala holčička zatvrzele.
“Ne,” utrousil Andrej úsečně, aniž by se na Lajzu podíval. “Ať říká máma. Možná to dítě prostě potřebuje. Nebo tě to znervózňuje?
” “Ne,” Lajza zavrtěla hlavou. “Pro mě je to v jistém smyslu dokonce čest. ” Několik minut viselo ve vzduchu trapné ticho a pak se Lajza odhodlala ho přerušit. “Brzy mi končí dovolená.
Musím koupit zpáteční lístek. ” “Proč? ” Andrejovi se najednou zlomil hlas. Byl chraplavý.
“Proč vůbec musíš odjet? ” “Čeká mě práce,” odpověděla opatrně. “Můžeš, můžeš pracovat i tady. Zařídím ti místo v jednom z našich hotelů.
Potřebujeme zdravotníky. ” “Nejsem lékařka, jsem zdravotní sestra záchranářka,” namítla s obavou, nechápajíc, co se do něj tak najednou vlilo. “Nelékařka, ale životy jsi zachránila už víckrát. O tom jsem slyšel,” ušklíbl se.
“Takový anděl strážný. ” Protože Lajza pořád mlčela a nedala mu žádnou odpověď, připomněl svůj návrh znovu. “Tak jak? Půjdeš pracovat ke mně do hotelu?
Přestěhuj se do Anapy natrvalo. Dáme ti služební bydlení, nebudeš nic potřebovat. A Kaťa bude ráda. Moc by si to přála.
” Lajza stále mlčela. Bylo to příliš nečekané. Najednou mu ztmavl pohled, ztvrdl a byl pichlavý, nepřátelský. “Někoho tam máš?
Snoubence, kluka? ” Lajza zavrtěla hlavou. “Neodjížděj, prosím,” řekl jenže tónem to znělo spíš jako rozkaz než prosba. “Co mám udělat?
Kleknout si před tebou? Bojím se, že to nebude zrovna lákavá podívaná. Teď jsem dost nemotorný. ” “Ale no tak,” vykřikla Lajza a skoro neznatelně taky přešla na “ty”.
“Já opravdu nechápu, proč to chceš. Vždyť ty jsi snil o tom, abych co nejdřív odjela a nelezla ti na oči. ” “Ty vůbec nic nechápeš,” vydechl, ale už jí dál nepřemlouval. Rozlučková večeře v sídle Korabojovových proběhla tiše, klidně, skoro rodinně.
Nakonec se malá Kaťuška únavou usnula Lajze přímo v náručí. Lajza ji odnesla do ložnice a opatrně ji políbila na kulatou saténovou tvářičku, jen tak tak zadržujíc slzy. Za ty týdny v Anapě si k ní tak přirostla. Sešla dolů, rozloučila se s Marinou Stanislavovnou i s Andrejem.
A zatímco ta milá žena ji objala a srdečně políbila na obě tváře, mužova tvář zůstala naprosto nečitelná a bez emocí. “Nikita už asi čeká,” řekla Lajza rozpačitě. “Tak já půjdu. Ještě jednou děkuju za všechno.
” “Doprovodím tě k autu,” navrhl Andrej nečekaně. A když si všiml jejího překvapeného pohledu, vysvětlil: “Je tma. ” Taková tma tam zase nebyla. V zahradě svítily lampy a okna domu přátelsky zářila do noci jako majáky uprostřed hlubokého černého moře.
Ale Lajza se neodvážila s Andrejem přít. Vyšli na verandu a Lajza se nejspíš naposledy zhluboka nadechla pestré směsice vůní jižní noci. Andrej však najednou vstoupil do cesty a zastoupil jí cestu. Lajza na něj tázavě pohlédla.
Andrejův obličej byl jako vždy nečitelný. “Co se stalo? ” zeptala se vyděšeně. “Neodjížděj,” řekl hlubokým tlumeným hlasem.
“Prosím tě, Lízo, neodjížděj. ” Spíš to ucítila, než uviděla – jednou rukou ji chytil za rameno a přitáhl k sobě. A v příštím okamžiku pocítila jeho horké naléhavé rty na svých. Lajza by upadla, kdyby ji nezachytil.
Berle mu vyletěly s rukou na zem. Ztratila pojem o čase. Rozpouštěla se v Andrejově objetí, tak horkém, tak pevném a silném, tak jistém. A najednou se z domu ozval panický křik hospodyně: “Marině Stanislavovně je špatně!
” Později si Lajza události té noci vybavovala jako ve zrychleném filmu. Než přijela sanitka, jednala přesně podle instrukcí, doslova na autopilota. Vrhla do domu, položila Marinu Stanislavovnu na pohovku, podložila jí hlavu, rozepnula ženě límeček, aby se jí lépe dýchalo, a přikázala otevřít do kořán okna, aby dovnitř šel čerstvý vzduch. Pak jí dala pod jazyk tabletu nitroglycerinu a donutila ji rozkousat ještě jednu a půl tablety aspirinu.
“Stihli jste to opravdu na poslední chvíli,” řekl jim později lékař v nemocnici, kam Marinu Stanislavovnu odvezli. “Ještě chvilka a následky infarktu by byly nevratné. ” Na vlak Lajza samozřejmě nestihla, ale v takové chvíli by ani nedokázala odjet a nechat ty lidi, kteří se jí stali prakticky rodinou. Nejen Káťu, ale i Marinu Stanislavovnu a dokonce i Andreje.
Když lékař řekl, že hlavní nebezpečí pominulo a žena teď tvrdě spí, takže její blízcí mohou klidně odjet domů až do rána, Andrej hlučně vydechl. Z jeho tváře pomalu mizela mrtvolná bledost. Otočil se k Lajze, která celou tu dobu mlčky seděla v křesle na nemocniční chodbě, udělal pár kroků a posadil se vedle ní. “Nevím, jak ti poděkovat,” řekl tiše.
“Zachránila jsi mi mámu. ” Lajza zrozpačitěla. “Ale já za to nemůžu. Sanitka přijela rychle.
” Zavrtěl hlavou. “Kdyby nebylo tebe, ani nechci domýšlet, co se mohlo stát. ” Znovu sklonil hlavu a v duchu si znovu a znovu přehrával ten hrozný okamžik. Lajza nejistě zvedla ruku a přejela mu po hustých vlasech.
Pohladila Andreje po hlavě jako dítě a on se najednou rozplakal, opravdu jako kluk. Napětí z něj zřejmě odcházelo se slzami. Lajza beze slov přitiskla jeho hlavu ke své hrudi a dál mu hladila vlasy, dokud se Andrej úplně neuklidnil. “Ty jsi vážně jako anděl strážný,” vypravil ze sebe nakonec, odtáhl se a podíval se jí do očí.
“Anděl v bílém plášti. ” “Na záchrance se teď nosí spíš modrá než bílá,” pokusila se zažertovat Lajza, ale rty jí vzrušením vůbec neposlouchaly. “Když jsi přijela, celý můj život se změnil,” pokračoval Andrej. “Nikdy by mě nenapadlo, že se u nás doma znovu ozve Káťin smích, že zase budu chtít tajně chytat pohledy ženy, že mi od jediného jejího úsměvu dojde dech.
” Lajza ztuhlá, bála se uvěřit tomu, co slyší, a zároveň tomu tak zoufale chtěla uvěřit. Vzal její dlaň a přitiskl ji ke svým rtům. “Opravdu jsi mi obrátila svět vzhůru nohama. Myslel jsem, že už nikdy nebudu šťastný.
Vlastně, že už ani nebudu chtít být šťastný. Nenecháš mě, Kaťu a mámu? ” zeptal se s nadějí. Lajza v sobě našla sílu jen na to, aby zavrtěla hlavou na znamení souhlasu.
“Jedeme domů,” řekl Andrej. “Kaťuška spí, hospodyně s ní zůstala, ale co kdyby se probudila a vyděsila? ” Samozřejmě přikývla Lajza, stále ještě pociťující určité rozpaky a úplně nechápajíc, v jakém postavení se teď vlastně vrací do Korabojova domu. Ten polibek, který se mezi nimi stal na zápraží, jí nedal spát.
Byla to jen chvilková slabost nebo Andrejova skutečná touha? Nikita je dovezl domů. Neřekl ani slovo. Na nic se neptal.
Vyložil z kufru Lajzin kufr, jako by chápal, že odtud už nikam neodjede. Byl to nekonečně dlouhý den plný emocí, příjemných i méně příjemných. Lajza byla šíleně unavená, oči se jí klížily a chtěla jediné – proklouznout do své ložnice a okamžitě se zhroutit na postel. Jenže když si Andrej všiml, že se Lajza chystá jít do svého pokoje, nečekaně ji zadržel za ruku.
“Kam jdeš? ” zeptal se tiše. “Spát,” pípla nesměle. Andrej zavrtěl hlavou.
“Ne, spát budeš v mé posteli, o tom se nediskutuje. ” A hned jí zavřel ústa polibkem, aby utnul všechny pokusy o námitky. Byla to nejkrásnější noc v Lajzině životě. Nikdy se necítila tak šťastná.
Andrej jako by uhádl každé její přání a byl tak dokonalý, že měla občas chuť se štípnout, aby si ověřila, že se jí to jen nezdá. Opravdu takoví muži existují? Ne, ne muži – muž. Takový byl jen jeden jediný v jediném exempláři.
Andrej usnul až před úsvitem, ale Lajze spánek nepřicházel. Ležela pohodlně opřená hlavou o rameno milovaného a poslouchala, jak raní ptáčata začínají své ranní štěbetání. V ložnici se postupně rozednívalo a Lajza si prohlížela Andrejovu tvář, dívala se na něj a nemohla se vynadívat. Spící muž si povzdechl, ospale se obrátil na druhý bok a tiše zamumlal: “Aničko…
” Lajzu jako polil ledovou vodou. Ztuhlá doufala, že se jí to jen zdálo, ale Andrej znovu ve spánku vyslovil: “Aničko… ” Lajza vyskočila z postele. Slzy se jí spustily z očí jako vodopád a rychle si přitiskla dlaň k ústům, aby nevzlikala příliš nahlas.
“Hlupačka, jaká je to hlupačka! Proč si vůbec myslela, že Andrejovi na ní záleží? Nezáleží! Vidí v ní jen odraz své zesnulé ženy.
Nic víc. Nepotřebuje Lajzu, potřebuje Annu. Co se mezi nimi stalo, byla obrovská chyba, chyba, kterou bude muset Lajza napravit. ”
Uplynulo několik měsíců.
Lajza zase pracovala u záchranky ve svém městě a snažila se na ty týdny v Anapě nevzpomínat. Byl to nádherný sen, pohádka, která dřív nebo později musela skončit. Proč litovat něčeho, co bylo nevyhnutelné? Na všechny otázky Klavdie Afanasevny odpovídala Lajza vyhýbavě.
Ale říct, co se stalo mezi ní a Andrejem, se neodvážila. Jenže brzy po návratu si Lajza všimla, že není něco v pořádku. Začala se rychleji unavovat. Pořád se jí chtělo spát a ráno se jí dělalo nevolno.
Nechtěla tomu věřit, ale všechny příznaky byly zřejmé. Nejprve měla radost, pak se děsivě lekla. První impuls byl ozvat se Andrejovi a říct mu, že budou mít dítě. Ale pak, když vychladla, pochopila, že to neudělá.
Proč mu zbytečně narušovat klid? Lajza pro něj není důležitá. Ani ona, ani její dítě. Pořád se nedokáže přenést přes Annu.
“Dobře,” pomyslela si Lajza se zoufalým odhodláním a svým typickým optimismem. “Tak si svého drobečka vychovám sama. Zvládnu to. Budu tou nejlepší maminkou na světě a dám mu všechno, co bude potřebovat.
Její dítě ani na vteřinu nepocítí, že mu v životě chybí otec. Máma mu bude vším. ”
V práci zatím nikomu nic neřekla, ale zvědavá Světka to stejně prokoukla jako první. Jednou si všimla, jak se kamarádka po jednom výjezdu pozvracela.
“No ty jsi teda číslo, Lízok,” rozhodila rukama. “To je pecka. Kdo je vůbec otec? Ani mi to neřekneš.
” Lajza se proviněile usmála. “Promiň, neřeknu. ” “Ty ho tak strašně nenávidíš? ” “Naopak,” zavrtěla hlavou.
“Miluju ho víc než život. ” “Aha. To bude ženatý,” usoudila zkušená Světlana. Lajza neřekla ani ano, ani ne, a tak se parťačka spokojila se svou domněnkou.
Jezdit na výjezdy bylo čím dál těžší a těžší, ale Lajza se přesvědčovala, že to ještě chvíli vydrží. Nemohla se spolehnout na nikoho kromě sebe, a proto plánovala pracovat tak dlouho, jak jen to půjde. Jenže někdy měla chuť doslova brečet vyčerpáním a bezmocí, když sotva stihla dojet z jednoho výjezdu a hned už musela letět na další. A právě teď jí Filimonovová oznámila: “Okamžitě na Krasnoarmejskou 10, hotel Vavilon.
Už něco se srdcem. ” Lajza zasténala vzteky. “Bože, proč zrovna já? Dělej, co jako pojedu sama?
A Světka? ” “Tvoje parťačka jede na jiný výjezd. Všichni jsou na dovolených. Felčarů je málo.
” Naštěstí byl hotel kousek, sotva 10 minut jízdy. Lajza popadla svůj bojový set, kufřík, kardiograf, defibrilátor i resuscitační výbavu a vletěla do hotelové haly. “Kdo tady volal záchranku? ” obrátila se na dívku na recepci.
Ta se na ni podívala nějak podivně. Lajze připadalo, že sotva zadržuje smích, a kývla směrem k výtahu. “Pokoj 36. Třetí patro.
” Za pár minut stála Lajza u správných dveří, zatlačila na ně, vtrhla dovnitř a zkameněla. Celý pokoj byl posetý růžovými okvětními lístky. Na podlaze hořící svíčky tvořily obrovské srdce a uprostřed toho plápolajícího srdce stál Andrej. “Co tady děláš?
” vypravila ze sebe bezmocně, když pocítila, jak se jí rozklepala kolena. “Čekám na svého anděla strážného,” usmál se. “To je všechno nachystané? I ten výjezd?
” zamumlala Lajza zmateně. Pořád ještě nechápala, co se děje. “Řekli mi, že je nějakému muži špatně od srdce. ” “No jasně,” přikývl vážně.
“Všechno sedí. Ukradla jsi mi srdce a utekla. Tak jsem se vrátil, abych si ho vzal zpátky. ” “Vzít si…
svoje srdce? ” pomalu zopakovala. Andrej přikývl. “A srdce i tebe k němu jako bonus dodal.
” Lajza se zakousla do rtu. “Andreji, prosím, nedělej to. Už tak je mi těžko. Vždyť já vím, že mě doopravdy nepotřebuješ.
” “Ale no tak,” zvedl obočí. “Proč sis to myslela? ” “Ty pořád miluješ moji sestru a já jsem bezvýznamná náhrada. Jen bledá kopie.
Ubohá napodobenina. ” “Lupáčku,” udělal krok k ní a přitáhl si ji k sobě. “Ona je ona a ty jsi ty. Ty jsi mi drahá sama o sobě, ne jako náhrada za někoho.
Anna je moje krásná minulost. Ty jsi moje krásná přítomnost a budoucnost. ” Teprve teď si Lajza všimla, že Andrej chodí bez berlí. “Ty zase normálně chodíš?
” zeptala se nedůvěřivě. Spokojeně přikývl. “Všechno kvůli tobě. Když jsi tu noc potají utekla, došlo mi, že pro tebe nemám právo přijet jako ubohý invalida, jak jsi mi tehdy radila.
Začal jsem rehabilitovat: léčebná tělesná výchova, plavání, rotopedy. Teď jsem úplně zdravý. Musím být silný, abych… ” Šibalsky se usmál.
“… mohl nosit v náručí svou ženu. ” “Ženu? ” zašeptala Lajza.
Andrej slavnostně poklekl na jedno koleno a vytáhl z kapsy krabičku. “Lízо, můj anděli, vezmeš si mě? Prosím, neodmítej. Tak dlouho jsem trénoval tuhle pózu, aby byla krásná a efektní,” dodal s naprosto vážným výrazem, i když v očích mu poskakovaly šibalské jiskřičky.
Lajza to nevydržela a odvrkla si smíchem. “Ty blázínku… ” “Prosím? ” Andrej komicky vykulil oči.
“Blázínku znamená ano, nebo ne? ” “Ano, ano, tisíckrát ano! ” vykřikla Lajza a pak to stejně nevydržela a rozplakala se. “Ale no tak, moje milá,” vyskočil okamžitě, vrhl se k ní, utíral jí slzy z tváří svými horkými dlaněmi a konejšil ji.
“Neplač, teď už bude všechno dobré. Pojedeme domů do Anapy. Kaťuška na tebe moc čeká. Každý den na tebe vzpomíná.
Strašně se jí stýská, ptá se: ‘Kdy přijede máma Lajza? ‘” “Mně se taky stýská,” naposledy vzlykla Lajza. “Vezmeme se co nejdřív a budeme spolu moc šťastní. Ty, já, Káťa.
” “A ještě někdo,” dopověděla Lajza rozpačitě. “Nerozumím,” zamračil se Andrej. “O kom mluvíš? ” Lajza rozhodila rukama.
“Zatím nevím. Možná to bude kluk a možná holka. Na ultrazvuku ještě nejde nic rozeznat, ale myslím, že příští měsíc už to budeme vědět. ” “Lízо…
” zašeptal Andrej. “To je pravda? ” Lajza přikývla a nejistě se zeptala: “Máš radost? ” “Nemám radost,” odpověděl Andrej.
Lajza zkoprněla. Ale on se usmál. “Bože, já nemám radost. Já jsem šíleně šťastný!
”
A tak se Lajza stala tou nejkrásnější a nejšťastnější nevěstou na světě, alespoň tak ji ujišťoval zamilovaný ženich, úplně bez sebe štěstím. A za Kaťušku byla adoptována a stala se její maminkou nejen podle srdce a duše, ale i oficiálně. Ultrazvuk ukázal, že holčička brzy dostane bratříčka. Marina Stanislavovna se nemohla vynadívat na mladé.
Pořád si přikládala kapesníček k očím a prolévala slzy radosti. Děkovala Bohu, že její syn a vnučka konečně znovu našli své štěstí. Klavdia Afanasevna byla s něčím také velmi spokojená. Znovu nakoupila v Anapě místní ovoce a bobule a po návratu domů se chystala uvařit nejchutnější džem na světě.
Světka, kterou Lajza pozvala na svatbu, se mezitím stihla počtvrté rozvést a teď bezostyšně házela očkem po řidiči Nikitovi. Lajza měla podezření, že je docela možné, že se kamarádka brzy také přestěhuje do Anapy a všem bude vyprávět, že je po páté vdaná a zase úspěšně. A ještě něco teď Lajza věděla naprosto jistě. Sny se plní.
A i když se zdá, že se život úplně zvrtal a už se v něm nestane nic hezkého, je potřeba věřit, že nakonec všechno určitě dopadne dobře.