Linda se probouzela s pláčem. Ve snu stála u cizí ženy v černém, která odváděla druhou holčičku – její přesnou kopii. Obě natahovaly ruce, ale žena nikdy nezpomalila. Linda zůstávala a dívala se, dokud nezmizela.
Věděla, že ta druhá holčička je také ona. Babička Kateřina jí vždycky řekla, že dětská hlava si umí poskládat ledacos. Přesto jí každý večer chystala heřmánkový čaj. Linda se postupně naučila sen nevysvětlovat, jen čekat, že po něm přijde něco nepříjemného.
A ono skutečně přišlo. Pětka, nemoc, hádka. Pověra jí vydržela do dospělosti. Linda žila s babičkou od svých dvou let.
Rodiče, geologové Tamara a Norbert, zemřeli při sesuvu půdy na horské výpravě. Kateřina se s ní odstěhovala do většího města a udělala všechno proto, aby Linda na rodiče nezapomněla, ale hlavně aby nezapomněla, kdo se o ni postaral. „Nezapomeň, kdo ti zajistil všechno, co máš. Já, ne tvoje máma a táta.
“
Linda se učila být nenápadná. Mluvila málo, plakala potichu za zavřenými dveřmi. Kateřina kontrolovala známky, zakazovala kamarády, plánovala jí každou hodinu. Když se něco nepovedlo, řekla, že je Linda líná, hloupá nebo přesně po svém nezodpovědném otci.
Linda věřila, že musí být nejlepší, aby babičku nenaštvala. Kolem dvanácti let se svěřila jediné kamarádce Jitce. „A co když jsi měla sestru? “ zeptala se Jitka.
Linda se zeptala doma. Kateřina vytřeštila oči. „Sestra? To bych snad věděla.
Tvoji rodiče měli jen tebe. “ Linda tomu uvěřila. Chtěla studovat textilní a oděvní design. Kateřina rozhodla jinak – pedagogická fakulta.
Když Linda poprvé nesouhlasila, babička se sesunula na pohovku, chytila se za hrudník a lapala po dechu. Záchranka přijela, ale v nemocnici nic nenašli. „Je to z nervů,“ řekla Kateřina po propuštění. „Ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu.
“
Linda ustoupila. Vystudovala učitelství. Pavlova známost ji poprvé donutila cítit, že může mít vlastní život. Ale Kateřina o něm nechtěla slyšet.
„Kdo ti zajistí budoucnost, když ne rodina? “ zeptala se. „A kdo tě vezme, když budeš mít děti s někým, koho si neprověřila? “
Když Linda řekla, že chce být s Pavlem, Kateřina zbledla.
O týden později Linda našla dopis na stole. Začínal slovy: „Nejdražší Lindo, když tohle čteš, už nejsem mezi vámi. “ Babička zmizela. Mobil měla vypnutý, byt prázdný.
Linda ji hledala všude. U řeky, v parku, na hřbitově. Pak jí přinesla pohlednici sousedka. „Vaše babička měla poštovní holuby?
Nebo proč jí nosí dopisy na adresu v jiném městě? “ Linda vyrazila na adresu. V malém domku u řeky našla babičku, která jí řekla, že si potřebovala odpočinout. „Nemám už sílu se o tebe starat,“ řekla Kateřina.
„Musíš si zvyknout, že někdy ti nezbude nikdo. “
Linda pochopila, že babiččina láska byla vždycky podmíněná. Vrátila se do města, odstěhovala se od ní a začala znovu. Když jí o pár měsíců později zavolala Jitka, že Kateřina zemřela, Linda neplakala.
Jen si vzpomněla na sen o dvou holčičkách a na babiččina slova. „Nezapomeň, kdo ti zajistil všechno, co máš. “ Linda si tehdy poprvé uvědomila, že Kateřina možná nikdy nemluvila jen o sobě.