Vladimír se vracel z noční směny v továrně a už ve dveřích cítil, že je něco jinak. V bytě bylo příliš ticho. Na kuchyňském stole ležel vzkaz od Lídy. Psala, že odchází za jiným mužem, který chce vychovávat jen vlastní děti.

Svěřuje mu proto obě dcery a slibuje, že se bude finančně podílet. Žádné peníze nikdy nepřišly. Ani jednou. Světlaně bylo tehdy osm let, Alence sotva tři.
Vladimír zůstal sám se dvěma dcerami a s bolestí, kterou si nesměL dovolit prožívat. Kdo by uvěřil, že matka dokáže tak snadno opustit vlastní děti? Podepsala rozvodové papíry na dálku, vzdala se rodičovských práv a už se nikdy neozvala. Vladimír se nedíval zpátky.
Neměl čas. Ráno vstával za úsvitu, dřel přesčasy, aby holkám nic nechybělo. Kroužky, hudební škola, bazén – všechno jim dopřál. V noci pak usínal s pocitem viny, že jim nedokázal nahradit matku.
Ze všech sil se snažil být otcem i matkou zároveň. Svědomí ho tížilo víc, než si přiznával. A jeho dcery to dobře věděly. Když dorostly do puberty, přestal pro ně být autorem.
Přestal být otcem. Stal se z něj jen zdroj peněz. Každá hádka končila stejnou větou, kterou uměly použít přesně ve chvíli, kdy potřebovaly vyhrát. „Kvůli tobě odešla máma!
Tvoje chování nás připravilo o matku! ”
Vladimír tyhle věty nikdy nedokázal ignorovat. Prožíval je jako křivé obvinění, na které nemá odpověď. Možná měl přitlačit, říct pevné slovo.
Jenže se bál, že jim ublíží ještě víc. A tak jen platil, zachraňoval je z průšvihů a tiše snášel jejich výčitky. Dcery z toho měly výhodu. A používaly ji bez skrupulí.
Když Vladimírovi oznámili diagnózu – rakovina – svět se mu zhroutil. Doufal, že se holky postaví k jeho nemoci čelem. Mýlil se. Místo podpory přišla sladká řeč a velké sliby.
„Tati, převeď na nás majetek, ať ti můžeme pomoct s léčením. Kdyby se něco stalo, budeme to mít pod kontrolou. ”
Vladimír podepsal darovací smlouvu. Všechno – byt, úspory, auto, garáž.
Všechno přepsal na dcery. Týden poté ho odvezly do hospice. Veškerý majetek mezitím prodaly, peníze si rozdělily napůl a otce nechaly napospas osudu. Tři roky ho ani jedna nenavštívila.
Ani nezavolaly. Vladimír ležel v ústavu a přemýšlel, kde udělal chybu. Jestli to byly geny po matce, která je opustila. Nebo jeho vlastní slabost, když jim nikdy nedokázal říct ne.
Pak se ozval telefon. Světlana zvedla sluchátko a ženský hlas se představil jako Marina, asistentka notáře. Sháněla Vladimíra Nikolajeviče. Kvůli tajnému závětnímu řízení.
Víc neřekla. Světlana zalhala, že otce nemůže spojit. Zavěsila a okamžitě volala sestře. „Alo, myslíš, že ta matka umřela a zanechala závěť?
”
„To byla první věc, co mě napadla. Ale proč by v ní pak byly my dvě? Logicky by těmi dědici byly ona a manžel, od kterýho utekla. ”
Sestry tři dny přemýšlely, jak na to jít.
Pak Alena zjistila od zdravotní sestry z hospice, co se děje. Vladimír měl bratra Sergeje, který emigroval do Ameriky. Oženil se s bohatou vdovou, ta mu odkázala celý majetek. Teď Sergej umřel a všechno odkázal svému bratrovi – Vladimírovi.
„Ty si děláš legraci! ”
„Všechno mi řekla sestra Líza. Ten notář už u táty byl. Seznam majetku má několik stran.
Byty, domy, účty, auta. ”
Sestry byly v šoku. A hned na to začaly přemýšlet, jak se k tomu dědictví dostat. „Půjdeme za ním a zkusíme to,” rozhodla Alena.
„Co můžeme ztratit? ”
„A co mu řekneme? ”
„Zeptáme se, jak se má. ”
Tři roky ho nechaly dožít v hospici, prodaly mu byt pod rukama – a teď se chtěly vrátit jako milující dcerky.
Nakoupily dárky a vydaly se do ústavu. Vladimír je přijal, jako by se viděli včera. Klidně si s nimi povídal, ale o bratrovi ani o dědictví se nezmínil ani slovem. Zato se zeptal, proč přišly.
„Chtěli jsme vědět, jak se máš. ”
„A proč najednou? ”
Rozhovor se vlekl. Sestry klátily kolem horké kaše, zkoušely naznačit – a otec předstíral, že ničemu nerozumí.
Když Alena v jednom okamžiku ukázala na televizi, kde běžel film „Bratr”, neudržela se. „Tati, a jak se vlastně má tvůj bratr Sergej? ”
Vladimír se na ni podíval bez mrknutí oka – a zalhal. „Ani nevím.
Dlouho jsme si nevolali. ”
Sestry odešly se staženým ocasem. Světlana vybuchla: „Proč jsi to udělala? Vždyť táta lhal!
A on nesnáší lhaní! ”
„To znamená, že si to chce nechat pro sebe. Budeme muset zbourat zeď nedůvěry. ”
Po dlouhých hádkách přišly s plánem.
Přiznají vinu, omluví se, koupí mu byt – jedině tak si získají důvěru a dostanou se k dědictví. Byla to investice. Drahá, ale výhodná. Při další návštěvě Vladimír přednesl podmínky.
„Chci se vrátit domů. Ne do pronájmu. Kupte mi byt, ať mám jistotu, že mě zase nevyhodíte. A přepište ho na mě.
”
„Dobře. Koupíme byt na tvoje jméno. ”
„A chci zpátky peníze, co jste utržily za můj byt, garáž a auto. Milion.
”
„To je šílenost, za tu polorozpadlou garáž a šrot! ”
„Tak jste je neměly prodávat. ”
Sestry skřípaly zuby, ale souhlasily. Vladimír si byt vybíral puntičkářsky.
Ten se mu nelíbil, tamta čtvrť mu nevoněla. Když konečně našli byt, trval na kvalitní rekonstrukci. „Aby to bylo jako u lidí, jako dřív u mě doma. ”
Sestry se předháněly, kdo víc vyhoví.
Půjčovaly si peníze od známých, vyčerpaly všechny rezervy. Vladimír jen pozoroval a usmíval se. A pořád žádné slovo o dědictví. „Ten starý lišák nás jen zkouší,” utěšovala se Alena u sklenky vína.
„Všechno se nám vrátí, stačí vydržet. ”
„Souhlasím. Když to vzdáme teď, všechno bylo zbytečné. ”
Konečně nastal den kolaudace.
Sestry přišly s dortem a květinou, celé natěšené. Vladimír je provedl po bytě a u čaje se rozpovídal o rodině. O rodičích, o minulosti. Sestry seděly jako na trní a čekaly, až konečně padne to jméno.
Pak Vladimír řekl: „Můj bratr Sergej. Chcípnul ta bestie. ”
„Co jsi to řekl? ”
„Chcípnul, jak se sluší a patří.
V samotě, skoro na smetišti. ”
Sestry ztuhly. Světlana se zeptala: „Ty si děláš legraci? ”
„Teď jsem velmi vážný, moje drahé holčičky.
Jak se vám líbil ten divadelní kus? ”
„Čemu? ”
„Celé oddělení ten scénář psalo. Asistentka notáře Marina – to byla Klavďa Matvejevna.
Vyhrála konkurz na roli, má mladý hlas. Sestřička Líza taky šikovná. Všechno jsme promysleli, všechno spočítali. ”
„To není možné…
”
„A že jsem se tři roky neozval, myslíte, že to byla náhoda? Díky zdraví, že mě nezradilo. Dovolilo mi vyhrabat se a naservírovat vám to nejsladší jídlo. Tak co, chutná vám?
”
Alena vyskočila. „Já tě… ”
„Nedoporučuji,” přerušil ji otec klidně. „A ano, mám sepsanou závěť.
Víte dobře, že v ní nejste. Tak teď okamžitě vypadněte. A jestli se ještě o něco pokusíte – slitování nebude. ”
Světlana vstala a beze slova zamířila ke dveřím.
„Počkej! ” vykřikla za ní Alena. „Pojď. Už tu nemáme co dělat.
”
Poprvé v životě mladší sestra beze slova poslechla. Vyšly z bytu a za jejich zády se zavřely dveře. Vladimír se ještě jednou rozhlédl po svém novém bytě a usmál se.
Všechno špatné bylo konečně za ním.