CONTROL:
“Zlato, zlato, zlato,” vyjekla servírka a málem upustila tác s pivem. “To je on! Ten chlápek z videa! ”
“Cože?
” otočil jsem se a snažil se vypadat nenápadně, i když jsem měl srdce až v krku. “Ten Rus, co si vzal tu holku do Kalifornie a pak ji tam nechal jako hadrovou panenku! Ty vole, tys to neviděl? To je virál!
Všichni o tom mluví! ”
V tu chvíli jsem pochopil, že moje krytí definitivně vzalo za své. Jmenuju se Andrej Novakovič a před třemi lety jsem byl jen obyčejný český kluk z Ostravy, co se živil jako kaskadér a příležitostně dělal bodyguarda. Dneska mě po celém světě hledá policie, ale ne kvůli tomu, co si myslíte.
Nejsem žádný padouch. Já jsem ten, co se rozhodl zastavit jednoho z největších bastardů, jaké svět viděl. Všechno to začalo jednou zdánlivě bezvýznamnou zakázkou, která měla být snadný peníz. Můj kamarád Marek, co dělal produkčního v Praze, mi zavolal, že pro něj dělá casting na nějaký dokument o ruských podnikatelích, co si kupujou baráky v Česku.
Potřebovali kaskadéra na jednu scénu, ale hlavně někoho, kdo umí rusky a nebude se ptát. “Nechci do toho tahat nikoho, kdo by to mohl pustit dál,” řekl mi tehdy Marek. “Platí dobře, ale je to takový… citlivý.
”
Souhlasil jsem. Peníze byly dobré a já měl zrovna mezi kšeftama hluchý období. Ale když jsem dorazil na místo, něco mi nesedělo. Nebyl to žádný štáb, žádné kamery.
Jenom takový vyžle, co se představil jako Sergej, a jeden chlápek v obleku, co seděl v autě a ani se nepředstavil. Sergej mi vysvětlil, že mám za úkol “hlídat objekt” – mladou holku, co má přijet z Ruska a má sbalit toho boháče. “Co to má být? ” zeptal jsem se.
“To je nějakej únos? ”
“Ne, ne,” usmál se Sergej. “Je to herečka. Hraje roli nevěsty.
Musí vypadat zamilovaná, dokud nepodepíše papíry. Potom zmizíš. To je celý. ”
Nechutné.
Okamžitě jsem věděl, že je to špinavá práce. Ale Marek mi zaručil, že je to legální, že je to jenom součást reality show, a že když to podělám, už si nikdy nevydělám ani korunu. Byl jsem na vážkách. Peníze jsem potřeboval, sestra měla problémy a matka byla nemocná.
Nakonec jsem kývl. Řekl jsem si, že to celý natočím na skrytou kameru a kdyby se dělo něco fakt zlýho, mám důkazy. A udělal jsem dobře, že jsem to natočil. Volali jí Káťa.
Bylo jí teprve dvacet jedna. Vypadala na první pohled jako jedna z těch vymydlených ruských modelek, co se přiženou za starým prachama, ale nebyla. Byla vystrašená a ztracená. Když jsem jí pomáhal s kuframa na letišti, všiml jsem si, že se jí třesou ruce.
Tvářila se, že je šťastná, ale oči měla jako ztrápený zvíře v kleci. Když jsem s ní mluvil o čemkoli jiným než o “svatebním plánu”, byla úplně jiná. Sotva pletla slova. Říkala, že je z malého města u Nižního Novgorodu, že jí zemřela matka a že jí otec dluží nějakýmu začarovanýmu chlápkovi obrovský peníze.
“Do toho tě nic není,” řekla mi jednou tvrdě, když jsem se jí začal víc vyptávat. Potom změkla. “Ale když chceš vědět pravdu… Nemůžu se vrátit domů.
Když se vrátím, zabijou mě. Nebo mýho tátu. ”
A já jsem jí uvěřil. Když jsme přijeli na tu obrovskou usedlost u Slap, uviděl jsem ho poprvé naživo.
Dmitrij Volkov. Padesátník s ledovýma očima, co vypadal, jako by mu patřil celej svět. Objal Káťu, políbil ji na tvář a řekl: “Vítej doma, zlato. ” A já jsem viděl, jak se jí na kůži udělala husí kůže.
Ten chlap v ní nevzbuzoval nic jiného než odpor a strach. Když se mě Volkov zeptal, kdo jsem, Sergej rychle odpověděl: “To je Andrej. Bude hlídat Káťu. Je spolehlivej.
”
Volkov se na mě podíval. Neřekl nic. Jenom se pousmál. Tím úsměvem, kterým se usmívají lidi, co vědí, že si můžou dovolit úplně všechno.
První dny jsem dělal, že jsem jenom tupý žoldák, co si plní úkoly. Dělal jsem to dobře. Hrál jsem hloupýho Čecha, co rusky rozumí, ale dělá, že nerozumí. Chodil jsem za Káťou, nosil jí nákupy, hlídal, aby na ni nikdo nezaútočil, a po večerech jsem dával pozor na dům.
Ale po nocích, když všichni spali, jsem seděl nad telefonem a procházel si všechno, co jsem o Volkovovi našel. A našel jsem toho hodně. Hodně. Volkov nebyl žádnej podnikatel.
Byl to šéf jedné z nejhorších ruských sítí na obchod s lidma. Kšeftoval s bílým masem, s dětskou prací, s drogami. Měl na kontě snad stovky zničenejch životů. Ale v Česku měl dokonale vymyťou pověst.
Oficiálně vlastnil luxusní hotely a wellness centra. Měl kontakty na politiky, na policajty, na soudce. Nikdo si nedovolil proti němu ani hlesnout, protože kdyby někdo začal mluvit, zmizel by. Doslova zmizel.
Jednou večer, když jsem měl zrovna volno, jsem slyšel, jak se v pracovně hádá s někým po telefonu. Mluvil o “tom zásilkovým systému z východu” a o “průjezdu přes hranice”. Věděl jsem, že se chystá něco velkýho. A pak jsem se dozvěděl, co se stane s Káťou, až bude “nevěsta” zbytečná.
“Ta holka je problém,” řekl Volkov Sergejovi, když si mysleli, že je nikdo neslyší. “Musí zmizet. Nechci žádný komplikace. Vyřeš to tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda.
”
Nešťastná náhoda. Jasně. Věděl jsem přesně, co to znamená. Nehodu na vodních lyžích, nebo utonutí v bazénu.
Tehdy jsem se rozhodl, že to udělám. Že tu mrchu zastavím. Nevěděl jsem ještě jak, ale věděl jsem, že to musí být dokonalé. Jinak bychom oba skončili mrtví a nikdo by se nás nezastal.
A byl tady ještě jeden problém. Nikolaj Gromov. Nikolaj byl Volkovův “protege” – mladej, ambiciózní mafián, co měl převzít po něm byznys, až se Volkovův čas naplní. Byl to chytrej, zákeřnej had.
Měl na starosti všechny “choulostivé operace”, jak tomu říkali. A právě on si všiml, že se kolem Káti děje něco divnýho. Že se jí po večerech ztrácí čas, když by měla být v pokoji. A že se se mnou často baví víc, než by bylo zdrávo.
“Nezapomeň, bratře,” řekl mi jednou Nikolaj po večírku a poplácal mě po rameni. “Všechno, co tu vidíš, máš zapomenout. A všechno, co tu slyšíš, se nestalo. Jinak bys mohl skončit v betonu v Orlíku.
”
Smál se, když to říkal, ale já věděl, že nežertuje. Káťa mi jednou v noci volala. Byla celá vyděšená. Říkala, že slyšela kroky na chodbě a že někdo zkoušel kliku.
Že se bojí, že je to Volkov a že ji chce… nechci říkat, co si myslela. Řekl jsem jí, ať zůstane v pokoji, zamkne se a neotevírá, dokud jí neřeknu. A pak jsem šel na chodbu.
Byl tam Nikolaj. “Co tu děláš? ” zeptal jsem se. “Jen kontroluju, jestli je nevěsta v pořádku,” usmál se.
“Neměla by být sama. ”
“Je v pořádku. Jdu spát. A ty bys měl jít taky.
”
Nikolaj se na mě dlouze podíval. Potom se otočil a odešel, ale já věděl, že mě má na mušce. Že ví, že jsem Káťu varoval. A že to byl jen začátek.
Moje šance přišla dřív, než jsem čekal. Volkov se rozhodl uspořádat luxusní večírek na oslavu svých narozenin. Mělo tam být sto lidí, politici, podnikatelé, policajti, samí vlivní hosté. Věděl jsem, že to je moje jediná příležitost.
Nikdo si mě tam nebude všímat, když budu dělat, že jsem jenom poskoka. A měl jsem plán. Nebyl dokonalej, ale byl jedinej. “Zlato, zlato, zlato!
” vyjekla servírka znovu a probrala mě ze snění. “Tys s ním nebyl? Ty seš ten bodyguard co s ním byl, ne? Ty vole, tys to celý natočil!
Počkej, já si to musím natočit, jak tě vidím! ”
“Ne, ne,” zamumlal jsem a začal couvat ke dveřím. “Pletete si mě s někým jiným. ”
Ale bylo pozdě.
U vchodu do baru se objevili dva chlapi v černých oblecích. Nepotřeboval jsem vidět jejich tváře, abych věděl, kdo jsou. Byli to Volkovovi lidi. Nikolaj je sem musel poslat.
Museli vystopovat signál z mého telefonu, protože jsem udělal tu chybu, že jsem mu před deseti minutami poslal zprávu. “Nemůžu se vrátit domů,” zašeptala mi kdysi Káťa. “Zabijou mě. ”
Teď jsem to pochopil.
Nemůžu se vrátit ani já. Ale můžu udělat ještě jednu věc. Můžu jim to všechno poslat. Všechny nahrávky.
Můžu zničit Dmitrije Volkova i Nikolaje Gromova dřív, než mě zabijou. CONTENT:
Dveře se rozletěly dokořán a já stál tváří v tvář muži, který mi měl být nejbližší. Mému dvojčeti. Petrovi.
Jenže to nebyl Petr. Ne ten Petr, kterého jsem znal. Tady stál chlap, který se mnou manipuloval celý měsíc. Který mi hrál na city.
Který mě přesvědčil, že mě miluje. „Andreji,” řekl tiše a jeho hlas byl jako led. „Myslel jsem, že jsi chytřejší. ”
Všechno se ve mně sevřelo.
Týdny jsem budovala svůj plán. Riskovala jsem všechno. A on tam stál a díval se na mě, jako bych byla jenom další otravná moucha, kterou je potřeba plácnout. „Ty nejsi Petr,” vypravila jsem ze sebe.
„Kdo jsi? ”
Usmál se. Ten úsměv byl stejný jako Petrův, ale oči měl jiné. Studené.
Prázdné. „Jsem někdo, kdo potřeboval, aby ses zamilovala,” řekl. „A ty jsi to udělala dokonale. ”
V tu chvíli mi došlo, že to celé byla lež.
Celý ten příběh o tom, jak potřebuje pomoc. Jak je zraněný a bezmocný. Jak se bojí o svůj život. Bylo to všechno jenom divadlo, které mělo jednoho diváka.
Mě. Neměla jsem mu věřit. Měla jsem poslouchat varování svého bratra, otce, všech. Ale já jsem byla tvrdohlavá.
Myslela jsem si, že jsem chytřejší než všichni ostatní. Že dokážu přijít na pravdu sama. A teď jsem za to platila. „Kdo vlastně jsi?
” zeptala jsem se znovu a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „A co chceš? ”
Udělal krok ke mně. Neuhnula jsem.
Ne před ním. „Chci jenom to, co mi vždycky patřilo,” řekl. „A ty jsi mi měla pomoct to získat. Ale tys to celé zkazila.
”
„Nezkazila jsem nic,” řekla jsem. „Ještě není konec. ”
Zasmál se. Ten zvuk mi projel páteří jako nůž.
„Ale je,” řekl. „Pro tebe rozhodně je. ”
Vytáhl z kapsy telefon a něco do něj naťukal. O vteřinu později se za mnou rozsvítila obrazovka, kterou jsem předtím neviděla.
Byla tam fotka. Moje fotka. S Petrem. Z doby, kdy jsme byli spolu.
Kdy jsem mu věřila. „Víš, co se stane s lidmi, kteří mi stojí v cestě, Andreji? ” zeptal se. „Zmizí.
A nikdo se po nich nikdy neptá. ”
„Nejsem sama,” řekla jsem a snažila se znít víc sebejistě, než jsem se cítila. „Můj bratr ví, kde jsem. Ví, co dělám.
”
„Tvůj bratr,” zopakoval a zasmál se. „Tvůj bratr je idiot. Stejně jako ty. Myslíš, že jsem tě sem přivedl bez důvodu?
Myslíš, že jsem nevěděl, že mě sleduješ? ”
Ztuhla jsem. Věděl. Celou dobu věděl.
„Celý ten měsíc,” řekl a udělal další krok ke mně. „Celý ten měsíc jsem tě pozoroval. Věděl jsem, že nejsi jenom někdo, kdo se přišel zeptat. Věděl jsem, že mě prověřuješ.
A nechal jsem tě. ”
„Proč? ”
„Protože jsem chtěl vidět, jak daleko zajdeš. A musím uznat, že jsi mě překvapila.
Většina lidí by se zastavila dřív. Ale ty? Ty jsi šla až do konce. A to se mi líbí.
”
Natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Ucukla jsem. „Nedotýkej se mě,” řekla jsem a můj hlas byl tvrdý. „Proč ne?
” zeptal se. „Vždyť jsi mě milovala. Nebo to byla taky jenom lež? ”
„Nebyla to lež,” řekla jsem.
„Ale to bylo předtím, než jsem zjistila, kdo doopravdy jsi. ”
„A kdo jsem? ” zeptal se. „Řekni mi.
”
„Jsi lhář,” řekla jsem. „A podvodník. A ty nejsi Petr. ”
Otočil se a došel k oknu.
Díval se ven na město, které se rozprostíralo pod námi. Byl to výhled, který si Petr vždycky přál mít. Ale tohle nebyl Petr. „Petr je mrtvý,” řekl tiše a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.
„Zemřel před pěti lety. ”
„Cože? ”
„Nejdřív jeho tělo,” řekl a otočil se ke mně. „A pak jeho duše.
Nechal jsem ho zemřít pomalu. Kousek po kousku. Až z něj zbyla jenom ta schránka, kterou teď vidíš. ”
„Proč?
” vydechla jsem. „Protože to byla moje jediná šance,” řekl. „A tys ji chtěla vzít. ”
V tu chvíli jsem pochopila, že to není jenom o mně.
Že je to mnohem větší a mnohem temnější příběh. A že jsem se do něj nechala zatáhnout bez šance na útěk. „Co se mnou uděláš? ” zeptala jsem se.
„To se uvidí,” řekl. „Ale nejdřív mi řekni jednu věc. Kdo ti řekl o tom domě? ”
Zaváhala jsem.
Nemohla jsem mu prozradit svůj zdroj. To by zabilo i poslední šanci, kterou jsem měla. „Nikdo,” řekla jsem. „Našla jsem si to sama.
”
„Lžeš,” řekl klidně. „Ale to nevadí. Já si to zjistím sám. Třeba to bude chvíli trvat.
Ale zjistím to. ”
Udělal krok ke dveřím a otevřel je. Na chodbě stáli dva muži. Velcí.
Ozbrojení. „Odveďte ji dolů,” řekl. „A postarejte se o to, aby nikam nezmizela. ”
Vzali mě pod pažemi a odvedli z místnosti.
Neodporovala jsem. Nemělo to smysl. Ale uvnitř jsem věděla jednu věc. Tohle ještě neskončilo.
Jmenuju se Alexandra Novotná a tohle je příběh o tom, jak jsem se málem stala další obětí muže, který si hrál na mého mrtvého bratra. A o tom, jak jsem se rozhodla, že to nenechám být.