Maria natáhla zuhlé nohy a opatrně upravila hlavičku ročního syna, který ležel na jejím rameni. Tomu se tedy žije. Nezbývalo než závidět malému Aliušovi jeho schopnost usnout okamžitě a bezstarostně kdekoliv a za jakýchkoli okolností. Sva totiž usedli do autobusu, pomalu se vyšplhal matce na klín, objal ji rukama kolem krku a už za pár minut nosíkem vydával všelijaké zvuky navzdory dusnu, kovovému rachotu starého autobusu, který se zdál každou chvíli rozpadnout na dalším výmolu, skřípavému hlasu oznamujícímu zastávky, zcela nesrozumitelně za to přímo ucha a zoufalému řevu kojence někde na zadním sedadle.
Zdálo se, že Aleškovi to vůbec nevadí a že mu maminino rameno zcela vyhovuje jako polštář. Ve spánku Roztomile našpulil rty do trubičky, přesně jako jeho otec, na kterého byl Alexi vůbec až podivně podobný. Nejen vzhledem, ale i mimikou, pohyby, zvyky držet pravou ruku trochu stranou, mírně emhouřit oči a takhle legračně skládá rty ve spánku. Při té myšlence si Maja tiše povzdechla a unaveně přivřela oči.
Do srdce se jí opět zarila ta tupá beznadějná bolest. Maria se synem se vraceli z další cesty na místo, kde dětem upřímně řečeno, nemá být co dělat. Lize starého hřbitova asi 30 km od města. Právě tam byl nedávno pohřben Marin manžel a Aleškov otec Kyril Veršinin.
Těžko si představit odlišnější lidi, než byli oni dva. Vztah s Kirelem se Marii někdy jevil jako nějaký experiment, vědecký pokus, který osud rozehrál jen proto, aby se podíval, co se stane, když smíchá temné a světlé, horké a chladné. Setkali se jakoby navzdory okolnostem, výpočtům lidí kolem, navzdory zdravému rozumu i všem zažitým tradicím. A už jejich náhodné seznámení bylo všechno jen netypické pro začátek vztahu muže a ženy.
Poprvé se uviděli, prudce se pohádali, vážně se nepohodli a s podrážděním i úlevou se rozešli. A přitom byli oba skálopevně přesvědčeni, že ten druhý je naprostý idiot nebo v jejím případě idiotka, co se tvrdohlavostí může měřit s beranem a je prostě hrozný člověk. Chiril Veršinin byl obchodním ředitelem a spolumajitelem velké transportní společnosti. Jejich vozy převážely nejrůznější náklady po celé zemi, což přinášelo nejen velké zisky, ale i nekonečné téměř nepřetržité starosti.
Kirill měl ale svůj život rád, neustálé vytížení, pocit vlastní potřebnosti a občas i nenahraditelnosti. Byl na svou práci hrdý a měl k tomu plné právo. Reputace jejich firmy byla neotřesitelná. Bylo obecně známo, že pokud je třeba převést komplikovaný náklad, nejlepší je obrátit se na společnost Vega.
Všechno bude provedeno přesně v termínu a v plném rozsahu. Kirill měl rád, když mohl dorazit do práce o něco dříve a z okna čtvrtého patra, kde byla jeho kancelář pozorovat, jak se obrovští lesklý tahači s připojenými návěsi jako gigantické housenky rozjíždějí z rozlehlého areálu dopravní základny. Za ty roky si vytvořil celý rituál, vzal do ruky svou oblíbenou téměř půlitrovou hrnek se sladkou kávou a postavil se k obrovskému oknu od podlahy až ke stropu na přesně určené místo. Pokud jako poslední vyjela z areálu například červená souprava, znamenalo to pro něj, že den bude úspěšný.
Nebylo to bůh ví jak chytré, ale poskytovalo mu to klid a jistotu. Něco jako malý psychologický trénink. V každém případě se mu po takové zvláštní meditaci nálada nevyhnutelně zlepšila. A přesně tak to bylo i toho dne až do chvíle, kdy se dveře do kanceláře prudce rozletěly, narazili do zdi a dovnitř stoupil věčně rozcuchaný a věčně zaneprázdněný Jevgení.
Pracoval jako starší mechanik firmy a byl zodpovědný za přesný a včasný ranní výjezd vozidel na trasy. Obvykle zamračený a vždy soustředěný žňa byl dnes nějak zvláštně napjatý. Rozhodně prošel celou kanceláří, nalel si plnou sklenici vody z láhve stojící na stole a vypil ji jedním doužkem. Je to Kirel Konstantinoviči.
Můžeš pískat na pádla. Pronesl, když se usadil na židli. Dojeli jsme. Evenžen měl tu iritující manýru po nějaké mnohoznačné větě zmlknout.
Jako by si měl člověk sám domyslet, o čem se vlastně mluví. A přesně to se stalo i teď. Akirel okamžitě znejistil, protože při veškeré své ponurosti a pesimismu byl ženěa profesionál každým koulem. A jestli takhle vtrhl do jeho kanceláře a málem udval kliku o zeď, muselo se stát něco vážného.
Že bys mi přece jen mohl normálně vysvětlit, co se stalo, pozvedl obočí Kiril. Co je to za tvůj pitomý zvyk mlčet? Vždycky z tebe musím tahat podrobnosti. Co se stalo?
Právě v tom je ten problém, že se nestalo vůbec nic, ušklíbl se Even. U nás je všechno v pořádku. Jen cisterna, kterou jsme včera naplnili až po okraj, dnes do vojenské jednotky nepojede. Ano, to byl problém.
Teď Kirel pochopil, proč je žena, tak podrážděný a zachmřený. Dokonce už skoro dopel druhou sklenici vody za sebou. Smlouvu na dodávky paliva do obrovské vojenské základny na okraji města získávali téměř rok. A to pro ně nesmírně důležitá zakázka, výhodná státní, ale i mimořádně odpovědná.
Se neodpouštěly žádné technické chyby, žádná zpoždění, žádné nedostatky v doprovodné dokumentaci. Tohle je pro nás dnes nejdůležitější klient, kategoricky prohlásil Kiril svým podřízeným poté, co dohoda o dodávkách paliva pro potřeby v vojenské části byla podepsána. jestli uděláme byť jen jedinou chybu, zničí nás. To si pamatujte.
Proto budu osobně kontrolovat plnění této smlouvy a o všech i teoretických problémech mě budete informovat přímo. A teď se ukazuje, že 30 tun benzínu stojí dole v areálu a podle Žeňova výrazu se nikam nechystá, i když už půl hodiny mělo být na cestě. To ses zbláznil? Kirel položil nedopité kafe na stůl a nervózně sevřel ruce.
Jak to myslíš, že cisterna nikam nejede? Včera jsem se tě ptal na auto na nádrž na plnění. Říkali si, že je všechno v pořádku. A taky bylo.
Evžen se podíval šéfovi přímo do očí. Teď je u mne všechno v pořádku i s autem i s nákladem. Proč mi tady hraješ divadlo? Rozčílil se Kiril.
Proč tedy auto ještě nevjelo? Protože mi za volant nemá kdo sednout. Vykřikl žeňa. Jak jako nemá kdo?
Vyrazil ze sebe Kiril. A to Kmakov. Přišel pozdě. Onemocněl.
Snad nezačal pít. To není možné. Co se s ním stalo? Kirill mluvil a sám nevěřil vlastním slovům.
Viktor Tokmakov byl jedním z nejzkušenějších řidičů firmy. Vážněji, rozvážněji spolehlivý chlap. Ze svých 50 let strávil přes 30 za volantem těžkých vozů a najezdil, jak sám říkal, tolik kilometrů, že by třikrát objel zeměkouli po rovníku. Ve firmě pracoval od prvního dne její existence a vždy byl vzorem profesionality, přesnosti a spolehlivosti.
A když se rozhodovalo, komu svěří řízení nového cisternového vozu koupeného za obrovské peníze, Kirel ani na okamžik neváhal. Samozřejmě to k Makovovi. A teď právě s tímto člověkem najednou vznikají problémy, které mohou přerůst v katastrofu celé firmy. Se s ním nestalo, odpověděl Event na téměř vykřiknutou otázku ředitele.
Přišel dnes jako obvykle minutu přesně střízlivý, připravený k práci. Teď sedí na ošetřovně. Ne, já tě jednou určitě zabiju za ten tvůj pitomý způsob mluvy, pronesl Kyril důvěrně a zhluboka se nadechl. Tak dobře, vysvětli, proč sedí a neodjíždí na trasu.
Protože mu zdravotní sestra nepodepsala cestovní list. Podle jejího názoru má nějaký problém se zdravotním stavem a proto ho nepouští do jízdy. Konečně se žen dostal k jádru problému. Si našla odbornice, procedil Kiril.
A jen tohle. Podivil se a zároveň si úlevně vydechl. A ty takovou maličkost neumíš vyřešit? řešil a vždycky to bylo v pořádku.
Jenže teď k nám na předjízdní prohlídky chodí nová a ta je nějaká tvrdohlavá hrůza. Nedokážu se s ní domluvit. Před ní tu pracovala Gakáta. Prostě přišla, podepsala papíry a nedělala drahoty.
Nehrála si na šéfovou. Někdy dokonce podepsala i na několik dní dopředu, aby nás nezdržovala. Ale tahle chlapům každý den strká teploměry. měří tlak.
Kvůli tomu mi včera tři řidiči vyjeli se zpožděním. Dobře, jdeme. Kir se rozhodně vydal ke dveřím. Když se s ní nedokážeš domluvit ty, budu muset já.
Je to marné, zabručel že šéfovi dozad. Víš, když jsem vyrval ten zatracený kontrakt, taky mi říkali, že to nejde. A to lidi mnohem větší zvířata než ty. A podařilo se.
Když jsem ukecal tři úředníky z ministerstva, tak přece nějakou zdravotní sestru zvládnu, ne? Co myslíš? Kiril se vesele usmál a rázně vyrazil ke schodům. Jin s typickým skeptickým výrazem tváře šel za ním.
Problém byl jednoduchý a jasný. Každý řidič nákladního vozu musí před odjezdem projít lékařskou prohlídkou a získat podpis zdravotní sestry, která ho pustí do práce. Ta dáma se oficiálně jmenuje zdravotní sestra předjízdní lékařské prohlídky. Chirill, jako každý vedoucí, který se zabývá financemi, zisky a kontrakty na obrovské částky, bral takové věci, jako je lékařská kontrola řidičů, spíš s blahosklonným nadhledem jako formalitu, kterou je potřeba prostě odbít.
Samozřejmě, že pokud by od člověka cítila alkohol, musí zareagovat, to je jasné. Jenže u nich nebyl ani jeden řidič, který by si dovolil pít uprostřed pracovního týdne. Všechno ostatní byly podle něj naprosté maličkosti, které nestojí za řeč. Že kvůli podpisu nějaké zdravotní sestřičky stojí auto s nákladem v hodnotě milion a půl na parkovišti místo toho.
Aby jelo k mimořádně důležitému klientovi ho rozčilovalo a budilo v něm nepochopení. V hlavě se mu točilo otřepané přirovnání o zrnku písku, které dokáže zastavit celý složitý mechanismus. Než došel do zdravotního střediska, kde probíhaly denní prolídky, dovedl se Kirel do krajního podráždění a byl připraven tu nešťastnou ženskou, nebo kdo to vlastně je, doslova zničit. Nasadil si co nejdůležitější a nejpřísnější výraz, rázně otevřel dveře a vstoupil do místnosti lékařského punktu autobáze.
Za stolem seděla hubená žena v bílém plášti. Dobrý den, i když vaším přičiněním začíná ten den nějak nedobře, přitlačil hned Kyril. Jmenuji se Kirel Konstantinovič. Jsem obchodní ředitel této společnosti.
Buďte tak laskavá a vysvětlete, co se tu děje. Dobrý den, kývla sestra, na kterou zjevně ani přísný tón, ani impozantní výraz nijak nezapůsobili. Neděje se nic. Tedy alespoň ne se mnou.
Pracuji a dělám svou práci, ale podle mě bráníte naší práci. Utrousil Kiril Jedovatě. Nepodepisujete cestovní list řidiči Tokmakovi? Vysvětlete proč.
Už jsem několikrát vysvětlila vašemu mechanikovi. Kokmakov nemůže jet do výjezdu, zvláštně s cisternou benzínu. Jemu se nesmí dát ani vlastní auto, natož nákladní vůz s tak nebezpečným nákladem. Není zdrav, i když si to sám neuvědomuje.
Viktor není v pořádku. Kirel se prudce otočil k muži, který seděl stranou na pohovce. Ale kdeže Kirel Konstantinoviči? Řidič se postavil a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.
Cítím se normálně jako obvykle. Jen ksicht. No, tedy obličej je ráno trochu začervenalý. Letoj jsme se včera se svědkem v sauně asi přepařili.
Jinak je všechno v pořádku. No jo, ksicht máš červený vždycky. Nečekaně se uškríbil Jevgení. Upřímně, když jsem tě poznal, myslel jsem, že popíjejí.
Mechanik se zjevně neohrabaně, ale přece jen pokusil žertem uvolnit velmi napjatou atmosféru. Tak vidíte, všechno v pořádku. A vy jste? Promiňte, jak se jmenujete?
Pronesl Kyrel veselým tónem. Jmenuju se Maria Sergejevna, pousmála se. Ale to nic nemění. Povolení to k Makovovi nepodepíšu.
A proč? Vykřikli současně Jevgení i Kiril. Kdyby před nimi nestálo vedení, pravděpodobně by se k rozhoštěnému duetu přidal i sám Viktor, protože je v předmozkovém stavu, proto váš Tokmakov potřebuje do nemocnice a to okamžitě. Zbláznila jste se.
Jaký zase mozkový příhod? Za celý život jsem neměl žádné problémy se srdcem, užasl Viktor. Vždyť jsem byl včera v sauně, roztopili jsme ji na 100 stupů. Kdybych byl srdeční, tak tam padnu hned.
Nebo ne? Nebojte. Zipadnete, když se k sobě budete takhle chovat. Uklidnila ho Maria a rázně se obrátila ke Kirilovi.
A uvědomte si, jestli ho pošlete na trasu bez povolení, zavolám, kam bude třeba. Vyskočila od stolu, vrazila pěsti v bok a rozhodně zastoupila cestu dvěma širokoplecím, vysokým mužům, kteří před ní stáli jako hradba. byla nejen hubená, ale i velmi malého vzrůstu a nyní připomínala malého, ale odhodlaného štěněcího bojovníka útočícího na dva obrovské vokodavy. "Dobře, tak se všichni nadechneme a uklidníme," pronesl smířlivě Kiril a zjemnil velící tón.
"Maria Sergejevno, říkáte mozková příhoda, ale jste vůbec lékař, odborník, kardiolog, abyste mohla dávat takové diagnozy? " Ne, nejsem kardiolog, ani bohužel lékař. Jsem jen zdravotní sestra, ale můžu vás ujistit, že dobrá zdravotní sestra a stojím si za svými slovy. U Viktora Ivanoviče jsou zjevné příznaky blížící se mrtvice, vysoký tlak, rudý obličej, pokleslý koutek úst.
No, je potřeba vyšetření a potvrzení, ale v jednom jsem si naprosto jistá. Za volant nesmí. To jsou nesmysly. Mrtvice.
Ještě řekněte infarkt, zamumlal Kirel. stále doufaje, že tvrdohlavou ženu ukecá. Odkud by se to vzalo? Vždyť Viktor sám říká, že nikdy žádné potíže neměl.
A kdy byl váš Viktor naposledy u kardiologa? Pokud vůbec někdy byl. A vy uctěný Kirel Konstantinoviči, když jste naposledy poslal své řidiče na kompletní prohlídku? To bych opravdu ráda věděla.
Podle zákona mají mít úplné lékařské vyšetření každé dva roky. A na účet firmy, mimochodem, jak dlouho u vás Tokmakov pracuje? Let poslal jste ho alespoň jednou na preventivní prohlídku. Chirel bezmocně pohlédl na Jevgenie, který náhle s krajním zaujetím studoval nějaký papír na stole.
Kirel zatvrdil tvář, trhl hlavou a zlosně se podíval na sestru. A víte vůbec, kolik stojí ten zatracený lékařský prohlíd? A řidičů máme přes 50. To bychom zkrachovali dřív, než se třeba já sám dožiju mrtvice.
To už je ale váš problém, přikývla. Věděla jsem, že své zaměstnance na plánované prohlídky neposíláte. Proto ani oni, ani vy netušíte, jak jsou na tom se zdravím a ani vědět nechcete. Je, aby vám nespadly zakázky.
To je to hlavní. Na lidi je vám očividně jedno. Zbytečně to tak hrotíte, ohradil se kedel. My přece myslíme na lidi.
Mimochodem, moji zaměstnanci si své práce váží. No jo, jasně, váží. Dokud nepadnou, jak říká ten váš až tak Makov, ušklíbla se Marie bez veselí. Dobrá, příliš jsme se odchýlili od hlavního tématu.
Kiril se pokusil na Marii mile usmát. Pojďme se tedy vrátit k našemu Viktorovi. Maria Sergejevno, Marie Mašenko, moc vás prosím, zkuste nás pochopit. Podepište mu ten souhlas.
On zajede do směny. Je to opravdu kousek prakticky v rámci města. odevzdá náklad a hned se vrátí. Sám dohlédnu na to, aby si vzal volno a šel do polikliniky.
Ano. A tady Evžen ho tam dokonce osobně odveze na mé výslovné pokyny. Dohodnu to? Podle mě jsme se už dohodli.
Marie se dívala z okna a tvrdohlavě kroutila hlavou. Dobře, chcete-li, klidně vám slíbím, že ještě tento měsíc pošlu na prohlídku třeba 20 lidí, ať to stojí, co to stojí. No jo, lékařská prohlídka vás určitě nevyjde dráž než vaše hodinky, ušklíbla se Marie. Kyril skřípal zuby.
Ta je ale drzá, ještě ho popichuje. Nejradši bych ji tady na místě přip. Stop, klid. Nesmíš se nechat vytočit.
Je tu šance, že přestane trucovat a tu zatracenou podpisovou čáru udělá. No, moje hodinky jsou značkové a velmi drahé. Při kývl ovládaje se. A chcete, pořídím vám stejné?
Zíšil hlas. Samozřejmě dámské. Děkuji, ale já svoje hodinky mám a plně mi vyhovují. Koupit si mě stejně nedokážete.
Jestli chcete, klidně pošlete Tokmakova do směny, ale počítejte s tím, že o všech vašich porušeních určitě podám hlášení dopravní inspekci. sebrala z pracovního stolu pera, zavřela deník a přelétla pohledem zamračené mlčící muže. Proč tam prostě neposadíte jiného řidiče, když je to tak důležité? Vždyť lidí máte dost, jen dnes ráno, jsem podepsala 15, pokrčila rameny Marie.
Protože nemůžeme, skoro zakřičel Kyril podrážděně. Ze všech, kdo tu teď jsou, má jen Viktor oprávnění k přepravě nebezpečného nákladu. Chápete to nebo ne? Lí mě to, ale nemohu vám nějak pomoci, promiňte," zopakovala Marie a znovu pokrčila rameny.
Poté se obrátila k řidiči, kvůli kterému se celý ten cirkus rozpoutal a vy byste měl okamžitě myslet na sebe a jít k lékaři. Sestřička vstala a odešla z kanceláře. Nějakou dobu bylo ticho. Nakonec mechanik promluvil: "Tak co teď?
" Hledat řidiče. Cisternový vůz dnes musí dorazit na místo, i když se zpožděním. Tak šup, řeš to, klidně si sedni za volant sám, jestli sis ještě nezapomněl, jak se to dělá. "Hýbej se, žeo hýbej.
" Procedil Kiril. A ukázal prstem na Viktora Tokmakova jeď kam chceš. K doktorovi Tchánovi do sauny, klidně do horoucích pekel. Ale bez potvrzení od kardiologa, že jsi zdráv, se do práce nevracej.
Tu papírovou potvrzenku té pipině osobně strčím pod nos. S obrovským vypětím se jim nakonec přece jen podařilo najít někoho, koho mohli ten den posadit za volant cisterny. Problém vyřešili a zdálo se, že bez vážných následků. Ale nálada byla beznadějně zkažená a Kiril se k té tvrdohlavé mladé ženě v bílém plášti vracel v myšlenkách pořád dokola.
No teda, taková potvora. Přilepila se mi do hlavy jak třísk bručel. Snaže se věnovat jiné práci a to je tak zásadová. Jí samotné to určitě udělalo dobře, jak si z nás vystřelila.
Jako byy říkala:„Podívejte, jak jsem důležitá. Já vám tady ukážu svou moc. " No jo, slepice. Velká šéfka se z ní našla.
A teprve, když se posadil k oblíbenému oknu a na chvíli zavřel oči, dokázal si upřímně přiznat, že tu nešlo jen o to, že jeho obchodní zájmy narazily na její tvrdohlavou zásadovost. Náhle ho začala zajímat samotná žena, ačkoli si ani nedokázal pořádně vybavit, jak vlastně vypadá. Například jakou má barvu vlasů, jestli má nos dlouhý nebo krátký. Zůstával jen celkový dojem něčeho neuvěřitelně křehkého, něžného a přitom silného a odolného.
A právě na tenhle dojem si Kirel vzpomínal se zvláštním potěšením navzdory své podrážděnosti a nelibosti. S tímto pocitem ten den z práce odjel a už pozdě v noci si náhle uvědomil, že tu dívčí jemnou postavu v bílém plášti chce ještě jednou vidět. A proč? Kdo ví.
Prostě to chtěl a hotovo. Následujícího rána Kirela přepadl pocit Daveu. Úplně stejně jako včera Sotva vzal do ruky hrnek s kávou. Dveře do jeho kanceláře se prudce otevřely a dovnitř se vřítil tentýš Jevgení.
Jenže jestli měl včera výraz ustaraný, ale přece jen klidný, dnes byl očividně něčím velmi rozrušený. Vlasy už tak věčně rozcuchané mu doslova trčely do všech stran. Oči měl vypoulené a dech se mu úsečně dral z hrudi. „Co se zase stalo?
" pronesl Kirel přísně. Snaže se svým vystupováním podřízeného uklidnit. Vítka. Vydechl Jevgení přerývaným šepotem.
Tak Makové, tohle to je co? Rozčílil se Kiril. Dokážeš mi aspoň jednou vysvětlit problém jasně a srozumitelně? Je v nemocnici, vydechl mechanik.
měl záchvat. Něco se srdcem. Včera, když jste mu řekl, ať táhne domů, jel na své staré káře, ale udělalo se mu přímo na silnici špatně. Naštěstí nejel rychle a nic nejelo proti.
Silo to do příkopu a převrátilo se. No a odtamtud ho odvezli sanitkou se srdečným záchvatem. Tak Jevgení se unaveně sesul na židli a zmlokl. Jakoby z něj najednou vyprchal všechen vzduch a místo silného zdravého chlapa tam seděla hadrová loutka.
Upřímně řečeno, Kel se necítil o nic lépe. Na třesoucích se nohou došel ke stolu, posadil se naproti mechanikovi, nalil si vodu a celou sklenici vypil na ex. Podal ji žeňovi. On ji vzal a hned upustil na zem, takže se roztříštila na 1000C kousků.
Ze slova si pohlédli do očí a viděli v nich odraz vlastních myšlenek. Vasy v jediném okamžiku představili. Co by se stalo, kdyby řidič Viktor Tokmakov včera přece jen nasedl do kabiny obrovské cisterny naložené 30 tunami benzínu. Z těch představ se Kirelovi udělalo fyzicky špatně.
Co by bylo s firmou a s ním samým v případě katastrofy, si raději ani nepředstavoval. Takhle to je, shrnul jejich tichojevi. Ukazuje se, že měla pravdu ta sestřička. Kkazuje se, že nás všechny zachránila mě, Vítku, vás, firmu a možná ještě spoustu dalších lidí.
Ona nám přece celou hodinu vysvětlovala, že má před záchvatem, říkala nám příznaky. Pamatujete? Lala vítku k lékaři a my jí nevěřili. Nebít toho, že nám pohrozila, že na nás napráská.
Vždyť bychom ho do toho šňůru stejně poslali, že jo? Ojojojoj, co by se stalo? Ano, samozřejmě vypravil ze sebe Kirel chraplavě, protože hlasivky mu odmítaly poslušnost. Jdi ženo pracovat.
Já si to musím promyslet a zjistí mi, jestli ještě neodešla. Maria Sergejevna. Potřebuju ji nutně vidět. A dej se dohromady pro Boha.
Když se na tebe člověk podívá, vypadá to jako by nastal konec světa. Jevgení si uhladil vlasy dlaní a vyběhl z kanceláře obchodního ředitele. O půl hodiny později Kirel nerozhodně přešlapoval u dveří ošetřovny, neschopen se odhodlat vejít. Takový nával studu a nejistoty nezažil už hodně dlouho.
Nedokázal se rozhodnout, jak zahájit rozhovor tak, aby nevypadal žalostně a provinile, ale zároveň si uchoval důstojnost a dokázal uznat chybu. Víte, vážená Marie Sergejevno. Včeraj jsme spolu neměli zrovna příjemný rozhovor. Tedy přemýšlel jsem ve volné chvíli a rozhodl se, že vaše zásadovost si zaslouží respekt.
Taková slavnostní a pjatá a skrz naskrz falešná fráze se mu už dlouho honila hlavou. Ale no tak, kdo si o sobě myslí, že je? Rozčílil se sám na sebe. Stojím tu jako prvňáček před kabinetem zástupkyně ředitele.
Prostě vejdu a řeknu: "No, něco řeknu. " Rychlým pohybem otevřel dveře a zastavil se na prahu. Seděla stejně jako včera za stolem ve svém sněhobílém plášti a když zvedla hlavu, podívala se na něj bez nejmenší známky nelibosti či posměchu. Děkuji vám, Mášo.
a promiňte, pronesl jako by poslouchal sám sebe z dálky. Mělaj jste včera ve všem naprostou pravdu. Vy jste skutečná profesionálka a poctivý člověk a já jsem samolibý osel a idiot. Téhož večera seděli u jednoho stolku v malinké útulné restauraci.
Chirilla stálo nemalé úsilí přimět Marii, aby jeho pozvání přijala. „No musím vám přece nějak poděkovat," říkal. Jen díky vám nedošlo k hrozné katastrofě. Ani nechci domyslet, co by se mohlo stát, nebýt vás a vaší tvrdohlavosti.
Ten zatracený cisternový vůz se mohl převrátit někde ve městě na silnici u školy, uprostřed ulice. Mášenko, já bych skončil ve vězení do konce života a právem. A črtvem mě, kolik lidí mohlo zahynout, bylo v něm 40 000 litrů benzínu. Odmlčel se znovu v duchu prožívaje hrůzu toho, co se mohlo stát a pokračoval.
Jsem si jistý, že ode mě nepřijmete žádnou materiální odměnu. Ale dovolte mi říct vám alespoň pár hezkých slov, ovšem v odpovídajícím prostředí. Vy se někdy vyjadřujete tak složitě, Kirel Konstantinoviči, rozesmála se najednou. Někdy musím vaše věty nejdřív promyslet a teprve pak odpovědět.
Jsem přece syn profesora. Rozpaky se usmál Kiril. K se ze mě občas dere ta naše eschnilá inteligence. A já zase vůbec nejsem dcerou profesora, posmutněla Máša.
Upřímně řečeno, nejsem ani dcera, ale vnučka. Vychovávala mě babička. Tak se tedy večer sejdeme a popovídáme si. Prosím.
Zvládal ruce u hrudi téměř pro seběně. Neodmítněte mě, prosím vás. A já vám za to slíbím dvě věci. Zaprvé, příští týden uzavíráme smlouvu s nemocnicí a všichni půjdou na prohlídku.
Už jsem to nařídil. Zadruhé, budu se snažit nevyjadřovat jako učený osel. No tak to se samozřejmě vyplatí riskovat, zasmála se Maria. Dobře, souhlasím.
Když dosáhl jejího souhlasu, Kirel se ponořil do každodenních záležitostí a doma, když se zastavil převléct, překvapeně zíral na svůj odraz v obrovském zrcadle. Odtud na něj hleděl vysoký, širokoramenný, tmavovlasý muž s lehce šedivějícími spánky. Mědé oči se dívaly pozorně a pevně a kvůli zvyku trochu emouřit oči mu od jejich koutku ke spánkům vybíhaly docela výrazné vrásky. „Se tu tak rozkakuješ jako mladý kozlík?
" oslovil sám sebe. Dospělý chlap táhne ti na 40. Už ti šediny lezou ven a najednou se chystáš na rande nebo co? Věršinin aspoň sám sobě nelži, že jí chceš jakože jen poděkovat.
Na dnešní večer se díváš jako na skutečné rande. A kdo vlastně jsi? Máš sice dost peněz? Načetl ses kdysi spousty knih.
A co jako? Už dávno sis rozhodl, že rodina ti nejde, že jsi pro ženy jen pytel peněz. Tak proč tu ze sebe děláš mladého ženicha? Podívej se na sebe.
Nový oblek rozepnutý knoflíček na košili. No úplný Belmondu. No dobrá. Ona taky není žádná lolobrigida.
Zastal se sám sebe jako vedl vnitřní dialog. Já ji prostě chci vidět. Chci si s ní popovídat. A to je všechno.
Táhne mě to k ní. Když si tuto jednoduchou pravdu nečekaně přiznal, radostně ťukl svému odrazu do nosu a rozjel se do restaurace. Při druhém setkání, když přišel do ošetřovny omluvit se, pokusil se Marii prohlédnout podrobněji. Opravdu byla hubená a i při velké fantazii by bylo těžké nazvat ji kráskou.
Nos měla možná trochu dlouhý, rty úzké a pleť, upřímně řečeno, také nebyla bezchybná. byla štíhlá, ale její postavě chybělo to, co se obvykle považuje za ženský ideál. Její figura byla zcela neženštělá, taková klukovská. Skutečným mariným bohatstvím byly vlasy, v tom ji příroda rozhodně neochudila.
V té tmavé, téměř černé přirozeně se vanily a připomínali hřívu čarodějnice z fantastických příběhů. V práci bylo tohle bohatství pevně stažené gumičkou a Kyril měl z ničeho nic strašnou chuť natáhnout ruku, strhnout ji a vypustit ty lesklé vlny na svobodu. Ale i přes tu nádhernou řívu byla zdravotní sestra Maria naprostým opakem žen. Firé se až donedávna pravidelně objevovaly v Kirelově životě.
Většinou to byly upravené mladé ženy s pečlivým mikupem, učesanými účesy a řasami i nehty nepředstavitelné délky. Bývaly dlouhé nohy, pokud ne díky přírodním proporcím, tak rozhodně díky nebesky vysokým podpadkům. Všechny tyhle krásky byly podle Kirela téměř na jedno brdo a lišily se jen úrovní svých nároků. Načas vstoupili do jeho života a potom z něj mizeli, aniž by v něm zanechali jakoukoli stopu.
Když čekal na lehce zpožděnou Marii u stolku v restauraci, s překvapením zjistil, že ji nečeká jako umíněnou sestru, která měla pravdu, ale jako ženu, která se mu zdá se líbí. Ano, líbí, i když je pravým opakem všeho, o čem si myslel, že v ženách miluje. Překvapeně se opřel o opěradlo židle a rozhlédl se kolem sebe. To je ale sympatická dívka, pomyslel si mimoděk, když se do sálu na prahu postavila drobná postava.
Živý důkaz toho, že být opravdovou ženou nevyžaduje nazouvat si chůdy a natírat se tunou kosmetiky lepící si místo řas plastové kartáčky. Jednoduché tmavé šaty, nízké podpadky, tmavé vlasy zčesané nahoru a stačí. Jaký efekt? Počkat.
Tmavé vlasy. Udiveně se zadíval na ženu a vyskočil na nohy. Mašo, já vás prostě nepoznal. Zvolal a radostně vykročil k ní.
Opravdu? Zopakovala a najednou strašně roztomele zrudla. Já věděla, že jsem si měla vzít bílý plášť. Ova se hlasitě rozesmáli a posadili ke stolku.
Za několik dní si už nedokázali představit život jeden bez druhého a to bylo skutečně podivuhodné. By až příliš rozdílní oni sami i jejich světy, nichž žili před setkáním. Chirel Veršinin byl opravdu, jak se jenmo zmínil, profesorův syn. Konstantin Kirilovič Veršinin byl vědec, který celý život trávil v houštinách fyziky a vynořoval se z nich jen občas, aby udělal něco prostého a lidského.
Například aby si vzal dceru dávných rodinných přátel, půvabnou a nesmírně vychovanou oinku a pak aby byl u narození nejprve dcery Iriny a o tři roky později si nakyrila. Olga žila s dětmi v obrovském bytě přesně v takovém, jaký si člověk představí, když se řekne byt vědců po několik generací. tam všechny atributy vědeckointelektuálního prostředí, obrovská knihovna zabírající stěny celé místnosti, velký starobilý klavír, na který sice nikdo nehrál těžké svíc a obrovský psací stůl na masivních točených nohách, který se malému Kirilovi zdál zcela bezbřejí. Sestřička a on na něj často lezli a hráli si na ledovec.
Oga sama vyrostla v podobném domě, se v takovém prostředí cítila naprosto pohodlně a zodpovědně plnila roli profesorské manželky. Tím spíš, že jí samotné se vědeckou kariéru vybudovat nepodařilo, zjevně jí chyběly buď přirozené předpoklady, nebo možná i touha a musela se spokojit s běžním pedagogickým institutem a prací učitelky na škole. Pravda, Olga byla zásadová, přísná a což nebylo zanedbatelné, pocházela z velmi dobré rodiny se známostmi. Díky tomu rychle postupovala v rámci školní hierarchie a už po 10 letech se stala zástupkyní ředitele na jedné z nejlepších škol ve městě.
Ale hlavním smyslem jejího života nebyl ani manžel, ani kariéra, nýbrž její děti, dcera a syn, kteří měli být ve všem vzorem pro ostatní. Irinka a Kiriuša měli vždy všechno, co potřebovali. Jejich přání se plnila a sny se většinou uskutečňovaly, ale i nároky na ně byly vysoké. Irina a Kyril se od dětství učili hudbě a cizímu jazyku.
Důležitou roli hrál i jazyk mateřský. Mase se mluvilo jen čistou, správnou a gramaticky vytříbenou řečí. Kiril, řekni mi, prosím, jestli sis už připravil věci potřebné na cestu do bazénu. Ptala se Olga.
No, maminko, jistě odpovídal desetiletý Kirjuška. Všechno jsem si připravil a zkontroloval, abych nic nezapomněl. Prosím, nedělej si starosti. Děti se musely věnovat sportu, přičemž měly na výběr mezi tenisem a plaváním.
Kromě toho museli každý týden přečíst alespoň jednu knihu odpovídající jejich věku a převyprávět její obsah přísné komisi v osobě matky. Ve škole se očekávaly jen samé výborné známky. Objevení se čtyřky nebo nedejbože trojky bylo rodinnou mimořádnou událostí. Irina byla vzornou vykonavatelkou mačiny vůle a jak se říká vděčným materiálem pro vytvoření ideálního člověka.
Výborně se učila, hodně četla. Ve 12 letech získala sportovní třídu v tenise. Klině mluvila německy i anglicky, kreslila, hrála na konečně oživeném rodinném klavíru a po ukončení školy se chystala na Institut cizích jazyků. Byla zkrátka téměř dokonalá.
S Kirilem to bylo mnohem složitější. Už kolem osmi let bylo jasné, že ho k ničemu, co ho nezajímá, prakticky nelze donutit. Ov se synem zápasila, cepala mu do rukou knihy, které z nich okamžitě vypadávaly na zem. Na prestižní a urozený tenis odmítl chodit kategoricky.
Prohlásil, že chce hrát fotbal, čímž matku vyděsil k smrti. Zo hry na klavírči, alespoň na housle si Kiril vybral kytaru. Mimochodem, mamy, všichni velcí houslisté uměli virtuózně hrát na kytaru, prohlásil chlapec. Například nacol paganiny doma pro sebe, pro duši hrál více na kytaru než na housle.
To je historický fakt. zabrala Kyrillova argumentace nebo Olga prostě ustoupila. Každopádně i tentokrát se Kir začal věnovat tomu, co chtěl on sám. Učil se dobře a lehce, ale bez onoho lesku, kterým se pyšněly známky jeho sestry.
Výborně ovládal jen to, co ho zajímalo a zcela v klidu ignoroval předměty, které nepovažoval za potřebné. "Ty se asi chystáš dělat domovníka? " pronesla matka tragickým hlasem, když zírala na vysvědčení, kde se skvěly tři čtyřky. No a co to je špatná práce?
Zasmál se Kiril. Udržovat planetu v pořádku? Poslouchej. Já to myslím vážně.
Namítla Olga. Mám já taky. Kedel k ní přistoupil, objal ji a políbil do spánku. Promiň, jestli jsem tak říkajíc nenaplnil tvoje naděje.
Ale ani na Mgimo, ani na Akademii výtvarných umění se, jak už jsi asi pochopila, hlásit nebudu. Podal jsem si přihlášku na ekonomii. Budu obyčejným podnikatelem, doufám, že úspěšným. On nastoupil na univerzitu a začal žít hlučně, bouřlivě a vesele, jak se na studenta sluší.
Jenže potíž byla v tom, že studoval v jiném městě a samozřejmě se ubytoval na koleji. K hrůze Olgy byl soudě podle všeho naprosto spokojený sám se sebou i svým životem. Podle názoru matky se syn během studií úplně srazil. Stal se hrubým a neohrabaným a omlouvalo ho jen to, že šlo přece jen o prestižní hlavní městský institut a že diplom, který po pěti letech přivezl domů, byl s vyznamenáním.
Ukázalo se také, že Kirel neztrácel čas a při studiu pracoval naplno v malé firmě zabývající se přepravou nákladu, sbíral zkušenosti a po návratu domů založil vlastní společnost. Jako startovní kapitál k nevýslovnému úžasu své matky použil peníze z prodeje bytu, který mu kdysi odkázala babička. „To nic, mami. Zatím mě u sebe v mém pokoji necháš žít, že?
" Říkával veselým tónem. vydělám na 10 takových bytů a babičce na památku postavím nový pomník z italského mramoru. Za pár let stál Kirel Veršinin pevně na nohou, hodně pracoval, měl vysoký příjem, neúnavně se staral o matku a snad jediné, v čem by mu někdo mohl něco vyčítat, byly jeho beznadějné vztahy se ženami, kterým absolutně nevěřil. Marie se narodila v rodině, kterou by bylo možné nazvat rodinou jen s pořádnou dávkou představivosti.
Svoji matku si Maša přece jen pamatovala, ale velmi matně. Byla krásná, měla teplé měkké ruce a neustále z nějakého důvodu plakala. Přesně to si Maša zapamatovala nejvíc ze všeho. Teplé slzy, které jí stékaly po obličeji, vytlačily všechny ostatní vzpomínky.
Otec. Toho Maša nikdy neviděla a nic o něm nevěděla. Kromě toho, že se jmenoval Sergej, brzy zmizela i máma. Zůstal jen kopeček černé země, pár věnců s hezkými květinami, které tříleté mašce z nějakého důvodu zakazovali vytrhávat a babička stojící vedle ní s naprosto prázdným a nehybným obličejem.
Pak vzala babička Maša za ruku a odvezla ji na venkov do malého domečku pod starou břízou, jako by se o n ten strom opíral. Teď budeš žít se mnou," řekla jí babička. "A máma? " zeptala se holčička.
"Máma je teď daleko," odpověděla žena a odvrátila se. Ukázalo se, že Maša nemá jen jednu babičku. Druhý den se na seznámení s malou holčičkou přiřítila celá hlučná, veselá a pestrými barvami oděná smečka lidí. Tyto mašiny tety, strýcové, jejich děti a ještě nějaká další příbuzná.
Všichni se jí velmi líbili, i když občas pronášeli podivné věty typu: "Ach, ty ubohá nešťastná ninkinčinačinko nebo ta naše ninka, ta byla vždycky jak bez duše, nechala děvče na pospas bídě. " Když to babička slyšela, začala se rozčilovat, nadávat jim do hlupáků a vyháněla je. V té se provinile usmívali, házeli mašce do kapes stužky, krajkové kapesničky, bonbony a sušenky a hladili ji po hlavě. Krásná teta jménem Nataša jí dala šaty ze stejné látky, jakou měla sama.
A tlustý strýc s bradavicí na nose přitáhl od kuci postel a legračního, hebkého plyšového zajíce. Děcka přinesly svoje poklady, knížky, fixky, pár ošoupaných, ale pořád krásných panenek, panenkovské nádobíčko, aby plastové krásky u nové paní nehladověly a celou neocenitelnou sbírku kamínků, šišek a knoflíků. Pak dospělí posunuli k sobě dva stoly, na kterých jakoby tam sami od sebe naskočili, stály talíře s jídlem a pár lahví. Začali zpívat písně, pod které unavená, do sytosti nakrmená Maša klidně usnula i přes hlasitý zpěv.
Život na venkově se Mašce líbil mnohem víc než ve městě. Tady mohla běhat celé dny. Byla tu spousta koček a kocourů, kteří trpělivě snášeli její nekonečné objímání a také spousta bratranců a sestřenic, vlastních sestřených vzdálených, kteří ji okamžitě přijali mezi sebe. Za rok bylo v urostlé do černa opálené čiprné děvče už jen stěží možné poznat tu tichou ušmudlanou holčičku, jakou kdysi přijela z města.
Vyrostlá Máša se samozřejmě začala zajímat o svou minulost, ale babička toho mnoho říct nemohla, i kdyby chtěla. Mladší dcera Nina, pátá vlučném a veselém zástupu jejich dětí, odjela do města studovat na vysokou. Pravda, nepodařilo se jí tam dostat, ale do vesnice se už nevrátila. Vysvětlila, že našla skutečnou lásku.
Velké město Ninu semlelo a vyplivlo, jak to dělá s nespočetnými mladými děvčaty, hledajícími štěstí daleko od rodného domu a známého života. Z té skutečné lásky zůstalo jen malé děvčátko, které Nina pojmenovala Máša. Po třech letech trápení žena tiše zemřela na nějakou nemoc a nechala holčičku na starost své matce. Babička jí nahradila všechny.
Stala se jejím nejbližším člověkem na světě. Máša si často všímala, jak na ní babička spočine zamyšleným pohledem a pak jej odvrátí a tiše vzdychne. „Všimla sisi, jak Tamáška čím je starší, tím víc je podobná nyně? " zaslechla Máša jednou babičtin rozhovor s jednou z tetiček.
Schovávala se v záloze čekajíc na někoho ze své dětské bandy, ale jakmile slyšela, že se řeč stočila k ní, nastražila uši. Jé, mami, ani nemluv, povzdechla si žena. Je strašně podobná. Já jsem jí jednou málem oslovila Ninou, jen jsem se včas kousla do jazyka.
„To říkám taky," odpověděla babička. Jste z ní stejná panenka. Je, aby neopakovala ten zatracený osud své matky. Je povzdychali, pokývali hlavami.
Máše sedící pod oknem to přestalo být zajímavé a už se zasehnala za svými dětskými starostmi. Máša vyrostla, dokončila školu a začala se chystat do města. Babička zamračeně pozorovala její přípravy. Nakonec promluvila.
Já ti samozřejmě nejsem vlastní matka. Nemám právo ti poroučet. Ale Maria, prosím tě, pamatuj, že že moje máma taky, kdysi odjela do města, byla tam moc nešťastná a zemřela. To mi chceš říct?
Dívka babičce nečekaně pomohla klidným, rovným hlasem. „Babi, moje milá, drahá, nejmilejší. " Máša se k ní prudce vrhla a objela ji tak, až staruškou zaskočilo. Já všechno chápu, opravdu všechno.
A slibuju ti, jedu studovat. Vždyť jsme o tom spolusněli, že půjdu na zdravotní školu, že se stanu lékařkou. Pamatuješ? A když to nezvládnu, půjdu na vyšší odbornou.
I to je dobrá práce. A slibuju ti. Budu strašně opatrná. Opravdu získám diplom, odpracuju si zkušenosti a vrátím se domů, protože můj domov je tady u vás, u tebe, baby.
Máša dokončila vyšší odbornou školu, dostala se na univerzitu, začala pracovat v nemocnici a po absolvování speciálních kurzů začala jezdit i do různých firem na lékařské prohlídky řidičů. Do společnosti Vega se dostala náhodou, když zaskakovala za kamarádku se zlomenou nohou. Firma byla velká, solidní a podle všeho bohatá. Ale jako ve většině takových případů stály v jejím čele chamtivé držgrešle, kterým šlo jen o vlastní kapsy.
Maria se brzy přesvědčila, že její doměnky byly správné. To dne jasně viděla příznaky blížící se mrtvice. 50 letý muž, který přišel pro podpis na cestovní povolení, vypadal silně podezřele. Zčervenalý obličej, bezvládně visící ruce a hlavně typický lehce nakřivený úsměv.
Všechno jasně ukazovalo, že muž není v pořádku. Veškeré její pokusy vysvětlit to nejprve samotnému řidiči, který navíc začal vystrašeně blábolit a pak tomu chlupatému balvanovi v montérkách k ničemu nevedli. Nakonec ten poslední mávl rukou a někam odběhl, jak se ukázalo, zavolat posily. Do ordinace vstoupil mladý muž, i když mu už z kráně lehce stříbřili v nádherném obleku a s takovým výrazem v tváři, že bylo okamžitě jasné, kdo je tu pánem.
V místnosti se najednou udělalo nějak těsněji, jako by příchozí zaplnil celý prostor. Přestože na jeho postavě nebylo ani gramu navíc. Ukázalo se, že to byl jeden z těch křupanů, jak si Maša pro sebe nazvala vedení společnosti, konkrétně obchodní ředitel osobně. vnitřně svolala všechny své síly a výdrž vycvičené dlouhými boji s vesnickými kamarády i protivníky a pustila se do nedovného zápasu o život řidiče Viktora Tokmakova.
Zvítězila, i když chápala, že to je jen malinké, možná nic neznamenající vítězství nad velkým zlem. A protivného a drze působícího šéfa, který byl navzdory všemu zatraceně pohledný, se snažila co nejrychleji vytěsnit z hlavy. Druhý den se dozvěděla o incidentu s Tokmakovem a bohužel měla pravdu. Jakýsi čertíky pořád pošťuchoval, aby si v duchu škodolibě odvkla navzdory vážnosti situace.
Jenže když uviděla zmatený obličej Veršinina, který vešel do kanceláře, neřekla ani slovo a už vůbec nevěděla, jak zareagovat, když uslyšela tiché děkuju vám, Mašo. Promiňte, jsem idiot. Ukázalo se, že jsou si překvapivě blízcí, jakoby jeden druhého doplňoval a právě tím se stávali celistvějšími. Chirel Mašu zasvětil do knih, které přečetl a učil ji rozeznávat chuť španělských a italských vín a ona mu otevřela nádherný svět palačinek.
On se jí pokoušel předvádět labutí jezero ve vlastním podání a ona mu zpívala táhlé. Krásné ruské písně. Mluvili bez ustání, dohadovali se a překřikovali, ale stejně dobře uměli i mlčet, jako by poslouchali ticho toho druhého. A cokoli dělali, spolu jim bylo neuvěřitelně dobře.
Tedy Maško, mám pocit, že je to se mnou vážné, oznámil jí jednou. Budu tě muset představit mojí mámě. To bude teda oříšek, podrbal se zamyšleně na hlavě. Ona je taková, no.
Jedním slovem profesorská paní. Jé, já se bojím, sedla si Maša na stůl. Ale prosím tě, nemůžu tě přece pořád schovávat před příbuznými a navíc svatba už nám klepe na dveře. Zasmál se Kiril.
Jaká svatba? Nechápala Maša. To jsem ti zapomněl říct. Já se žením.
Kyril se smál na celé kolo. Tak a teď se zeptej, koho si bereš? Koho si bereš? Poslechla.
Pepe vypravil ze sebe mezi škytavými záchvaty smíchu. Pevně rozhodnut konečně seznámit dvě své nejmilovanější ženy, Kirel Mašu raději neinformoval o několika mučivých a velmi nepříjemných rozhovorech, které s matkou absolvoval. Mami, poznal jsem ženu skutečnou, nádhernou. se kterou bych chtěl prožít celý zbytek života, oznámil Olze.
Ta konečně zareagovala napůl vážně, napůl ironicky. Jenže víš, měl bys vědět, že Marie nemluví francouzsky a rusky se vyjadřuje téměř bez přechodníků. Neumí tancovat, jezdit na koni ani hrát tenis. Nikdy nebyla v zahraničí, nečetla velá skýze a vůbec si o sobě myslí, že je vesničanka, i když se narodila ve městě.
K snídani dělá neskutečně dobré tvarohové lívance, nepoužívá kosmetiku a nejradši chodí v džínách. Myslím, že jsem na nic nezapomněla. Že se spustil s nándrtálkou, utrousila Olga po dlouhé pauze. Mami, prosím tě, přestaň.
Kyril se jí zadíval do očí. Miluju Mašku a chci si ji vzít. Buď to přijmeš nebo promiň. Oznala povahu svého syna až příliš dobře, než aby se s ním přela.
A pak přišel den, kdy se Marie měla setkat s Madam Veršinovou. Ša pochopila už po pár minutách, že se naplnily všechny její nejhorší obavy. Oga Maximovna jakoby v sobě spojovala všechny lidi, kterých se Maša kdy bála, přísnou ředitelku jejich školy, komandantku koleje, která jí málem vyhodila kvůli nápadníkovi cizí spolužačky a dokonce i tu starou jezevčici, která ji z neznámého důvodu nesnášela a pokaždé se jí snažila kousnout do nohy, kdykoli vyšla z domu. Samozřejmě všechna tato podobnost nebyla vnější, ale vnitřní emoční.
Všechny ty obrazy spojoval s Kirelovou matkou neuvědomělý a hluboko skrytý strach. Na venek se však Olga Maximovna nikdy ničeho nebála a i teď s nosem zvednutým co nejš a usrkávajíc čaj ze vzácného rodinného porcelánu. Bez obalu vykládala celou pravdu o svém původu, vesnických příbuzných, finanční situaci a dlouhodobých plánech. Navenek Olga Maximovná, co si budeme povídat, vypadala ohromující, zvlášť když si člověk připomněl, kolik jí vlastně je.
Maša si závistivě, čistě po ženském povzdechla. Tak tohle je tedy rodová noblesa. A co víc, po celý večer si Olga Maximovna ani jednou nedovolila změnit svůj zdvořilostejný výraz obličeje na jakýkoli jiný. A přesto bylo vidět, že některá přiznání budoucí snachy evidentně šokují.
Mášinko, všechno je v pořádku. Ma se slíbila, pošeptal Kirel, když Mašu oblákalo do kabátu. No jistě, vzdychla Maria. Je ze mě úplně nadšená, to je vidět na 100 m.
Ale víš, mohla jsi o některých věcech i pomlčet, zamumlal Kirel. Třeba ten příběh, jak jsi spadla do studny. To jsi říkala proč? Ať ví, že jsem vesnická hlupačka, tvrdohlavě trhla hlavou Maša.
Kirel se rozesmál, objaly a roztočil po obrovské profesorské předsíni. Za rok se jim narodil Alexi úžasný, neposedný a zvědavý chlapeček. A o rok později jejich nepřetržitého štěstí Kirel zemřel. Zahynul při jízdě na sněžném skúru a říkalo se, že i v okamžiku, kdy se jeho srdce zastavilo, měl na tváři veselý klukovský úsměv štěstí.
Si by to nepřežila ani ona sama, ani Olga Maximovna, kdyby se nestalo něco zvláštního. My najednou našli jedna v druhé oporu. Bezúěšný žal jakoby změkčel Mačin charakter a prorazil její pancíchř. A Maša sama zoufale truchlící se snažila alespoň trochu zmírnit bolsokry.
Maša pohlédla z okna autobusu, který se blížil k zastávce a pohnula se. Alešku, synku, vstávej. To je naše zastávka. Musíme vystoupit, slyšíš?
Řekla a políbila chlapce do spánku. Leša unaveně fňukal a táhl se za matkou jako ocásek. Naštěstí to měli jen kousek a už po pěti minutách stáli u vchodu do domu, kde měli byt. Přesněji byl to Kirilův byt, koupený ještě několik let předtím, ale Maša si zvykla považovat místo, kde byla tak šťastná za svůj domov.
Syn se úplně rozložil a zastavoval se. Usína je na každém schodě. Nakonec to Maria nevydržela, vzala Aleška do náruče a táhla ho na čtvrté patro. Jenže Alešek začal být těžký.
Si má její tchkyně pravdu. Překrmuje ho. A dobrutek si u ní také vyžaduje víc, než je zdrávo. Olga Maximovná je vůbec šikovná žena.
Skoro vždycky má pravdu. S jakousi zvláštní něhou na n Maša pomyslela. Otevřela dveře, rychle položila syna na postel a snažíc se už dál nezasvinit před síň, opatrně se tam vrátila, aby se zouvala a náhle pochopila, že v bytě není sama. Co?
Já se dívala, všude jsem se dívala do dokumentů, do všech papírů Kirila. Dokonce jsem posunula knihy Člověk nikdy neví, nikde nic není. Byl to hlas Olgy Maximovny. Zřejmě mluvila po telefonu, protože jí nikdo neodpovídal.
Moment. Co tu vlastně dělá? Ještě jednou opakuji, žádné dokumenty podobné závěti můj syn nezanechal. Ani nemohl.
Byl naprosto nepraktický a vůbec plánoval žít 150 let. Hlas ženy se zřetelně zachvěl, ale ovládla se a pokračovala. Tak tedy chci vědět, zda má ta žena nějaká práva na majetek mého syna. Nebyt byl koupen ještě předtím, než se poznali.
To je jisté. A co dítě? No možná. Pokud je to vůbec Kirilův syn, o čemž bych si tak jistá nebyla.
Mnohé by Máša dokázala odpustit, pochopit a snést, ale právě to poslední, co jí tchyně řekla, nemohla ani pochopit, ani odpustit a tím méně přejít mlčením. Proto otevřela vchodové dveře a tak jimi praštila o zárobeň, že se nad nimi utrhl ozdobný kovový podkova, žalostně cinkla a spadla na podlahu. Na zvuk vyšla z vedlejšího pokoje majestátní Olga Maximovna. Marie, myslím, že je na čase si vyjasnit naše vztahy, pronesla.
„To není potřeba," odpověděla Maria. "Váš vztah ke mně a k vnukovi jste právě vyjádřila. A můj vztah k vám. Mám nic neřeknu už jen z úcty ke Kirilovi.
Spolkla knedlík v krku zkřivila tvář bolestí a rozhodně vykročila ke skříni, kde byly uložené cestovní tašky. O 10 let později pracovala Maria Sergejevna Veršinina jako primářka centrální nemocnice vesnici, která se jí kdysi stala domovem. Jednoho podzimního dne se do její kanceláře bez klepání vřítila vyděšená sanitářka. Maria Sergejevno přivezli několik zraněných.
Hrozná nehoda. Já k nám komise z ministerstva školství měli přebírat novou školu a autobus se převrátil a říkají, že tam je to všechno úplně. No, na Maďarru a ještě. Huliou, uklidněte se.
Předejte okamžitě můj pokyn, ať připraví operační sál a svolají všechny naše chirurgy, kteří nejsou ve službě. Já jdu na příjem. O pár minut později se dívala na šedivou bolestí zkřivenou, špínou a krví potřísněnou a přesto až příliš známou tvář krásné starší ženy s tím, čemu se říká urozený vzhled. Vnitřní krvácení pronesla Máša a vzala tenkou bezvládnou ruku za zápěstí.
Okamžitě na JPA do operačního sálu. Oda Maximovna Veršenina nabrala vědomí následující den. Jé, vy jste se probrala. Radostně zvolala mladá sestřička takové úplné děvčátko v bílém plášti s roztomilými pihami po celém obličeji, jako by to bylo to nejlepší, co se jí dnes mohlo stát.
Co se mnou je? Zašeptala s náma hou Olga. Prosím vás, nesmíte mluvit, věkla vyděšeně sestřička. Teď už je všechno v pořádku.
Včera to ale bylo moc vážné. Nebojte se. Operovala vás naše nejlepší chirurgyně. Ona je u nás i primářkou.
Jezdí k ní na operace do konce z měst. Že všechno máte udělané na nejvyšší úrovni, o tom nepochybujte. A víte, co je zajímavé? Spustila znovu dívčina, zjevně se snažíc odvézt Olgu od těžkých myšlenek i bolesti.
Naše paní primářka, ta, co vás operovala, má úplně stejné přijmení jako vy. Představte si to. Jaká jen na světě existují zvláštní schody náhod? Vaše lékařka se jmenuje Maria.
Nazmoklá přivřela oči jako si na něco vzpomínala a pak znovu zašeptala Maria Sergejevna Veršinina. Jé, vy jste o ní taky slyšela? Zatleskala rukama sestřička. A víte, že má malého syna Aleše.
Ale co říkáte? Jakýpak malý Alešek? To už je opravdový chlap. Často sem chodí, moc o maminku pečuje úplný kavalír.
Počkejte. Zarazila se najednou. A vy odkud znáte Aleška?
Vím," zašeptala starší žena a z podzavřených řasí po spáncích ztrácejíce se v šedivých vlasech začaly stékat slzy.