Ticho v Archenu bylo tak hluboké, že Giulian slyšel i to, jak mu v komíně předoucí vítr drhne saze z kamenů. Byl večer a on seděl u krbu, konečky prstů si přejížděl po okraji prošoupané kůže staré dlužní knihy. Každý list v té knize byl těžší než poslední sníh za oknem. Nahoře, v pokoji pro hosty, spala pod vybledlými pokrývkami jeho matky žena, kterou toho dne vytáhl z převráceného kočáru.
Koně byli pryč. Kočí se nikdy nenašel. Když poprvé otevřela oči, plné děsu a horečky, upřela na něj pohled, který nepatřil trosečnici, ale ženě, která se celý život učila hrát podle cizích pravidel. Zeptal se jí na jméno.
Ona, žena, která se představila jako Eleonora, se jen pevněji přitiskla ke stříbrnému medailonu, který svírala v dlani. Giulian se dovnitř sice nedostal, medailon byl nepoddajný. Byl k neprospěchu domu, který dlužil tolik, že jeho dluhy už nešlo sečíst, a jeho otec před smrtí nechal rodinu v propasti. Do měsíce měl přijet pan Vein.
A Vein nepřijímal omluvy. Přijímal jen jistoty, zástavy a rodový stříbro, které už dávno bylo pryč. A právě proto se Giulian rozhodl, že jí nabídne útočiště za cenu života. Před tváří věřitele bylo třeba sehrát roli bohaté nevěsty.
Ona, která měla být jeho spásou, se stala součástí jeho lži. Jako poslední hřebíček do rakve vlastní cti jí nasadil prsten po matce a večer před Veinovým příjezdem ji naučil příběh své rodiny, jména svých předků a historii domu. Vein přijel v doprovodu čtyř ozbrojenců. Jeho pohled zblízka utkvěl na čerstvém vosku na pergamenu, který potvrzoval zasnoubení s ženou z rodu vévody z Kentu.
A v tu chvíli, kdy Eleonora s úsměvem popisovala věno, Giulian pochopil, že Vein tu ženu zná. V jeho očích se mihla nejen nedůvěra, ale i vzrušení dravce, který právě našel kořist. Poté, co Vein odešel do pokojů pro hosty, Giulian našel v podšívce jejího pláště roztržený dopis s královskou pečetí. Stálo v něm, že skutečná Eleonora, dcera vévody z Kentu, je po smrti.
Ta žena v jeho domě byla její společnice Ana. Uprchlice, na kterou byla vydána výzva k dopadení. “Lhala jsi mi,” zašeptal. “Musela jsem,” odpověděla.
“Byl to jeho plán, Guiliane. Vein zničil vévodovu rodinu. A teď přišel zničit i tebe. ”
Vzápětí se za nimi ozval potlesk.
Vein stál ve dveřích s revolverem. Pro vás dnes končí všechno, Giuliane. Tohle je má hra. Anu uprchlici jsem si vzal, ať se zodpovídá za vlastizradu.
Ty jen podepíšeš převod majetku. Giulian se vrhl vpřed, a odnesl to ranou pažbou do hlavy. Když se probral, ležel ve sklepě na studeném kameni. Z tmy ho vytrhl jen Albert.
Starý sluha, který se proklouzl tajnou chodbou a podal mu klíč a starý rodový meč. Chodby Archenu Giulian znal lépe než kdokoli jiný. V jeho templu se ztratí i četa žoldáků. V noci se mu podařilo zneškodnit stráže u severního křídla a osvobodit Anu.
Společně pak z kuchyně vypustili kouř, aby zatemnili haly, a Giulian se s mečem postavil Veinovi přímo ve velkém sále. Boj byl krátký a brutální. Vein, jehož muži se rozprchli, skončil na kolenou, s mečem na krku, jak podepisuje zrušení všech dlužních úpisů a utíká do mrazivé noci. Dokázali to.
V noci, kdy začal vánoční mráz, se z trosek zrodil nový počátek. Na jaře přišel list z Londýna. Vein byl zatčen. Dopis, který mu Ana ukradla, posloužil jako důkaz.
A ona spolu s ním, Giulianem Archenským, brzy stála v zimní zahradě, kde mezi rozpadlými záhony vykvetl první výhonek. Giulian vzal Anu za ruce, shodil drsné masky, a poprvé ji políbil. Jejich nový příběh začínal s prvním teplem jarního slunce.
Archen se konal rozlet.