Brzdila prudce v lijáku, když u krajnice zahlédla dívku, která si nevšímala promočené bundy a jen přidržovala bedýnku rajčat sunoucí se ze stolu. Alena Zahradníková, třiačtyřicetiletá ředitelka obchodního řetězce, zapnula výstražná světla a otočila se zpět. „Okurky jsou čerstvé, rajčata taky. Když vezmete všechno, můžu slevit,“ řekla dívka věcně.
Alena si ji zatím prohlédla. Mohlo jí být kolem osmnácti, štíhlá, s dlouhým tmavým copem a šedozelenýma očima. Jmenovala se Žaneta Pechová. Maminka zemřela, babička, která ji vychovala, letos na jaře.
Otec odešel, když byla malá. Žila sama v domě tři kilometry odtud, živila se zahradou, občas pomáhala sousedce s vajíčky nebo myla nádobí v kavárně. „Studuješ? “ zeptala se Alena.
„Zatím ne. “ To slovo „zatím“ jí utkvělo. Aleně se vybavily vlastní začátky. Jenže ona tehdy měla matku, ke které se mohla vrátit.
Tady stála holka, která neměla nikoho. Alena jí nabídla, že ji sveze. Před domem se zelenými okenicemi jí pak bez rozmyšlení vyhrkla: „Pojď se mnou do města. Budeš bydlet u mě a za normální mzdu mi pomůžeš s domácností.
Když ti to nebude vyhovovat, vrátíš se sem. “ Žaneta byla ostražitá a chtěla vidět doklady. Alena jí je ukázala. Dívka pak šla požádat sousedku Natálii Tichou o svolení.
Šestapadesátiletá žena si opsala poznávací značku, adresu i telefon a Žanetě nařídila: „Jakmile ti něco nebude sedět, vrátíš se domů. “
Cestou do města Žaneta skoro nemluvila. Před velkým dvoupatrovým domem s širokou terasou působila její jediná taška ještě menší. Ve dveřích stál Ivan Liška, Alenin manžel.
„Koho sis přivezla? “ zeptal se. Když mu Alena vysvětlila, že Žaneta u nich nějakou dobu bude bydlet a pomáhat, dlouze vydechl. „Dobře, tak pojďte aspoň dál, když už se rozhodlo bez rodinné porady,“ řekl stroze.
U večeře byl zdvořilý, ale odtažitý. Když se jí zeptal, odkud je, a ona řekla Holašovice, na okamžik se mu zastavila vidlička nad talířem. „Znám to tam,“ řekl. „Kdysi jsem tudy projížděl.
“
Druhý den ráno Žaneta viděla Ivana odjíždět. U zadního světla jeho auta si všimla úzkého světlého škrábance. Ten detail jí něco připomněl. Když pak v lednici našla med a sýr od místních dodavatelů z jejího kraje, začaly se jí věci spojovat.
„Paní Zahradníková, co ty potraviny kupuje váš manžel? Poslední dobou skoro vždycky. Proč? “ zeptala se.
Alena se jen pousmála. Pak Žaneta tiše řekla: „Už jsem ho dřív viděla. Nakupoval plné tašky jídla, dvakrát víc, než máte vy. Jednou jsem ho dohnala na kole ke starému mlýnu.
Z branky vyšla žena a kluk. Vykřikl: ‚Táta je tady! ‘ a pověsil se mu kolem krku. “
Alena ztuhla.
„Ivan nemá syna. “ Žaneta zbledla. „Ten škrábanec u zadního světla je stejný. Viděla jsem to auto i tehdy.
“ Alena ji požádala, ať jí dům ukáže. Cestou Ivanovi zalhala, že jsou na nákupech. U domu za mlýnem viděla světlovlasého chlapce a ženu. Poznala ji.
Barbora Klimešová, bývalá účetní její firmy, která před osmi lety odešla „kvůli rodině“. Chlapci bylo asi sedm let. Firma měla právníka Viléma Svobodu, který jí poradil, ať Ivanovi nic neříká a nechá prověřit peníze. Hlavní účetní Irena Kadlecová začala procházet osm let staré smlouvy.
Našla tři předražené dodavatele, které Ivan léta doporučoval, všechny propojené přes prostředníka jménem Garant service. Žaneta mezitím přivezla z domu krabici s matčinými věcmi. Uvnitř byly dodací listy, protokoly a sešit. Jitka Bednářová, Žanetina matka, si psala poznámky o nesrovnalostech mezi skutečně provedenými pracemi a zaplacenými částkami.
Našli i kopii dopisu, kterým ji někdo varoval, ať přestane kontrolovat. Pod ním byl podpis Ivana Lišky. V sešitě byla jediná věta psaná Jitčiným rukopisem: „Po rozhovoru s Ivanem Liškou mi navrhli, ať podám výpověď sama. “ Žaneta sevřela sešit.
„Babička vždycky říkala, že se mamka po té práci změnila. “
Audit odhalil, že Ivan s Barborou přes prostředníky odčerpávali z firmy peníze roky. Jitka na to přišla a zaplatila za to místem i klidem. Barbora, která se s Alenou sešla v kavárně, potvrdila vztah trvající osm let.
Přiznala i to, že pomáhala vymýšlet marže. Pak Barbora řekla něco, co Alenu zasáhlo víc než nevěra. „Mně říkal, že děti mít nemůžeš. Po Přemyslově narození si nechal udělat vasektomii.
“ Alena si vzpomněla na léta vyšetřování, na Ivanův klidný hlas, kterým jí tvrdil, že problém je v ní. „Vzal jsi mi možnost rozhodnout se,“ řekla mu později doma. Když Ivan přijel, čekala na něj u stolu. Předložila mu jména, důkazy a žádost o rozvod.
„Dostaneš to, co bude v dohodě. Polovinu firmy nedostaneš. “ Ivan se vztekal, vyhrožoval. „Nebojím se tě,“ odpověděla.
O hodinu později odjel s kufrem. Dva týdny se jejich manželství měnilo v korespondenci mezi právníky. Nakonec Ivan dostal jeden byt ze společného majetku, dům i firma zůstaly Aleně. Ivan se nastěhoval k Barboře, ale ta ho po rozvodu nevítala s otevřenou náručí.
Když pochopila, že místo slibovaného podílu na firmě a domu dostal jen byt, začala jednat tvrdě. Přinutila ho přepsat byt na jejich syna Přemysla. Když to udělal, nechala ho před dveřmi. „O nemoc nejde.
Jde o to, že dům, firma, peníze i jistota, o kterých jsi mluvil, nikdy nebyly tak tvoje, jak jsi mi tvrdil. “ Ivan se pak odstěhoval ke své matce. Po mrtvici, kterou prodělal, mu zbyly jen rehabilitace a vzpomínky na dva rozpadlé životy. Jitka Bednářová byla oficiálně rehabilitována.
V personální dokumentaci přibyl záznam, že její výstrahy byly oprávněné a staré negativní hodnocení nepodložené. Žaneta u Aleny zůstala, vystudovala vysokou školu a začala pracovat ve firmě. Alena jí koupila byt. Sama Žaneta si prosadila jen jednu podmínku: energie a služby si bude platit sama.
Později potkala Iva Kopeckého, technika, který jí imponoval tím, že nesliboval, ale dělal. Vzali se. O rok později se narodila dcera. Dali jí jméno Linda, ale oficiálně požádali o změnu příjmení na Daňková, na počest Žanetiny matky Jitky.
Alena se stala kmotrou. Jednou se všichni zastavili u starého místa u silnice, kde se Alena a Žaneta potkaly. Ze stolu zbyl jen nový společný stánek místních hospodářství, které teď zásobovaly i Aleniny prodejny. Žaneta držela Lindu v náručí.
„Tady jsme se poznaly. “ Alena se usmála. „Tehdy jsi vypadala příšerně. “ Linda natáhla ruce po rajčeti.
Žaneta jí ho podala. Když se Alena dívala na Žanetu, dospělou ženu s rodinou a vlastním životem, věděla, že vztah mezi nimi nevznikl jediným velkým gestem. Skládal se ze všech věcí, které přišly potom.
A na začátku nebylo nic slavnostního, jen mokrá krajnice, bedýnka rajčat, starý stůl a dívka, která se odmítala dívat, jak jí úroda padá do bláta.