Když Růžena viděla muže, který se usadil na břevno ohrady, nejdřív se lekla. Seděl tam celé odpoledne, nohy přehozené přes dřevo, ruce složené v klíně. Nevypadal jako někdo, kdo by chtěl jen tak sedět a dívat se na cizí děti, ale stejně v ní klíčil neklid. Pak se k ní otočil a zeptal se, jestli ty děti patří k němu.
Růžena zavrtěla hlavou. Řekla, že je našla u silnice, čtyři holky a jednoho kluka, všechny ve věku od dvou do sedmi let. Vyprávěla mu, jak před dvěma dny zastavil u jejího domu starý náklaďák, ze kterého vyskočil nervózní řidič s papírem v ruce. Tvrdil, že veze děti z dětského domova, který kvůli povodni museli přesunout, a že potřebuje na pár dní někoho, kdo by se o ně postaral.
Slíbil peníze. Jenže se už nevrátil a ani nikdy nezavolal. Muž na ohradě se na ni chvíli díval, pak začal nadávat. Řekl, že takhle se to nedělá, že jí ty děti prostě hodil na krk.
Růžena mu odpověděla, že to ví, ale že je nemohla nechat sedět u silnice. Byla tma, byla zima, a ony byly samy. Seděli spolu na dvorku ještě dlouho do večera, zatímco uvnitř domu děti spaly. Růžena mu ukázala papír, který jí řidič nechal.
Bylo na něm razítko dětského domova a podpis, který vypadal neověřeně. Muž si papír prohlédl a řekl, že to nejspíš nikdy nebyla oficiální žádost. Jen nějaký podvodník, který se potřeboval zbavit břemene. Růžena přikývla a řekla, že už na to přišla taky.
Ale co měla dělat? Poslat děti zpátky na silnici? Vzít je na policii a doufat, že je někdo přijme? Od té chvíle se muž vracel každý den.
Sedával s ní na zápraží, pomáhal s dřívím na zimu, spravoval rozbitá vrata a mlčky poslouchal, jak Růžena vypráví o tom, jak se děti postupně otevírají. Nejstarší Valérie mu jednou řekla, že si Růžena zaslouží, aby byla jejich máma. Dvojčata se ho začala ptát, jestli u nich zůstane navždycky. Růžena se při tom vždycky zarazila, ale neodpověděla.
Jednoho večera, když děti spaly, jí muž řekl, že to celé promýšlel. Že u nich nechce jen tak posedávat, ale že by chtěl zůstat napořád. Růžena se na něj dlouze dívala. Pak řekla, že děti nejsou její, že nemá žádné doklady a žádný právní nárok.
Že jednoho dne může přijít někdo, kdo si na ně bude dělat nárok, a ona jim nebude moci pomoct. Muž jí odpověděl, že dokud se to nestane, může jim dávat vše, co má. A že by chtěl, aby věděla, že ji miluje, a že ty děti chce vychovávat jako vlastní. Růžena seděla dlouho potichu.
Pak řekla, že se bojí, že ji opustí, stejně jako ji opustil řidič toho náklaďáku. Že už se jednou spálila a podruhé to nepřežije. Muž vstal a přinesl ze svého auta malou krabičku. Otevřel ji a ukázal jí kroužek, který patřil jeho matce.
Řekl jí, že ať se stane cokoliv, až do smrti u ní zůstane. Růžena se rozplakala. Nikdy nevěřila, že by ji někdo takhle miloval. Vzala si prsten a nechala si ho nasadit na ruku.
Druhý den ráno se všichni společně nasnídali a muž jim řekl, že od teď je to jejich dům. A že doufá, že si ho nechají, jako si on nechal je.