Před šesti týkony jsem hodil hrst zmrzlé hlíny na rakev své ženy. Teď stála tři kroky ode mě na trhu před kostelem a vybírala jablka. Nejdřív jsem poznal její profil, potom pěhu nad horním rtem. Nakonec si zastrčila pramen vlasů za ucho tím drobným netrpělivým pohybem, který jsem dvanáct let vídal u kuchyňského stolu.
Dech se mi zastavil dřív, než zvedla oči. Rakev byla při pohřbu zavřená. Lékař mi vysvětlil, že po nárazu a dvou dnech v řece není možné tělo ukázat rodině. Policie tvrdila, že údaje při ztotožnění souhlasí.
Existoval list o prohlídce zemřelého, úmrtní list, Danin občanský průkaz z promočené kabelky a snubní prsten, který mi položili do dlaně. Žena na trhu sevřela papírový sáček, jako by poznala, že se na ni někdo dívá. Čekal jsem výkřik, slzy, alespoň záblesk poznání. V jejím výrazu se neobjevilo nic z toho.
Jen krátká netrpělivost, s jakou člověk zaregistruje cizího muže stojícího příliš blízko. Sevřela sáček, sklopila hlavu a rychle odešla. Rozběhl jsem se až po několika vteřinách. Nezavolal jsem její jméno.
Schovával jsem se za nakupujícími a současně si přál dva neslučitelné výsledky – dohonit svou mrtvou ženu a zjistit, že jsem se spletl. Nastoupila do tramvaje. Ona vpředu, já na opačném konci vozu. Ve skle se její odraz občas překryl s mým a pokaždé jsem měl pocit, že se dívám na fotografii našeho manželství rozříznutou napůl.
Vystoupila na sídlišti u kraje města, prošla boční ulicí a zmizela ve starším pětipodlažním domě. Čekal jsem venku, dokud se v přízemním bytě nerozsvítila lampa. Potom jsem obešel fasádu a přikrčil se pod pootevřeným oknem. Uvnitř někdo položil hrnek na stůl, ozval se ženský hlas.
Nebyl to hlas člověka, který se právě vrátil ke svému manželovi. Mluvil klidně, úsečně, jako by pokračoval v rozhovoru, do něhož jsem nepatřil. Pak jsem zaslechl větu, která rozbila poslední jistotu, kterou mi zanechal pohřeb. „Ano,“ řekla.
„Dana už není. Všechno proběhlo podle plánu. “
Zády jsem narazil do zdi a musel jsem se o ni opřít. Hlas se ztišil, ale některá slova pronikla až ke mně.
„Pohřeb proběhl přesně, jak měl. Aleš nic netuší. Ne, neozval se. Nikdo mě nesledoval.
“
Když vyslovila moje jméno, přestal jsem pochybovat, že mluví o mně. Nehoda byla připravená, pohřeb také. A právě jsem slyšel, že do plánu patřila i moje důvěřivost. Stiskl jsem tlačítko u zvonku.
Uvnitř utichl pohyb. Následovaly kroky, cvaknutí zámku a zvuk napnutého řetízku. Ve škvíře se objevily oči, které jsem znal lépe než vlastní. „Aleši,“ vydechla.
„Jak ses sem dostal? “
„Kdo jste? “ zeptal jsem se. „A proč vypadáte jako Dana?
“
Dívala se na mě dlouho. Ne jako někdo, kdo hledá vhodnou lež, ale jako člověk, který v hlavě rychle počítá, kolik škody už vzniklo. Pak dveře zavřela, sundala řetízek a otevřela. „Pojď dovnitř,“ řekla.
„Teď už nemá cenu předstírat, že se nic nestalo. “
Byt působil, jako by v něm nikdo neplánoval zestárnout. Pohovka, stůl, dvě židle, tři květináče na parapetu. Na věšáku jediný kabát, žádné fotografie, žádná knihovna, ani věci, které člověk nechává kolem sebe jen proto, že se cítí doma.
„Jsem Renata Horáková,“ začala. „Danino jednovaječné dvojče. “
V první chvíli jsem tu větu nepřijal. Dana sestru neměla.
Tvrdila, že vyrostla sama v dětském domově a rodiče skoro nepoznala. „Měla,“ řekla Renata. „Jen ti o ní nesměla říct. Vymyslela si jen prázdné místo vedle sebe.
Byla jsem v něm já. “
Renata vyprávěla o dětském domově na severu Moravy. S Danou prý tehdy dělali všechno spolu. Když jedna v noci plakala, druhá si k ní lehla.
Bylo jim šestnáct, když se jednoho syrového podzimního večera vracely z knihovny. U autobusové zastávky ujely, a tak zvolily cestu přes opuštěný areál starých skladů. U zadního plotu zaslechly křik. Přiblížily se ke škvíře mezi prkny.
Na dvoře svítila jediná průmyslová lampa. Pod ní ležel muž a několik dalších ho bylo. Nestřídali se chaoticky. Poslouchali člověka v drahém kabátu, který stál opodál s čistými botami.
Renata ho poznala. Viktor Korda, syn Jaroslava Kordy, podnikatele, jehož rodina vlastnila sklady, stavební firmu, několik heren a síť známostí, o níž se v městečku mluvilo jen šeptem. Viktorovi bylo něco přes dvacet. Vypadal znuděně.
Zapálil si cigaretu stříbrným zapalovačem a volnou rukou ukázal na muže na zemi. „Ještě,“ řekl. Napadený už nekřičel, jen lapal po vzduchu. Když se přestal hýbat, Viktor se sklonil, krátce zkontroloval tep a narovnal se.
„Odvezte ho dozadu a ať po něm nic nezůstane. “
Dana při ústupu zavadila botou o dřevěnou bednu. Převrátila se na beton a rána se rozlétla areálem. Viktor otočil hlavu.
„Kdo tam je? “
Sestry běžely křovím podél kolejí. U rozcestí se rozdělili. Renata zamířila k domu bývalé vychovatelky paní Koubkové.
Dana běžela k dětskému domovu. Nedoběhla tam. „Chytili ji,“ řekla Renata. „Vrátila se až ráno.
Kabát měla roztržený, kolena krvavá. Neřekla, co se stalo. Seděla pod sprchou, dokud tekla teplá voda, a zůstala tam i potom. “
Kordovi poslali vzkaz.
Pokud sestry promluví, skončí vedle muže ze skladu. Dívky z dětského domova podle nich nikdo hledat nebude. Paní Koubková zavolala sociální pracovnici. Ta zajistila Daně neodkladný pobyt v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mimo město.
Renata odmítla odjet současně. „Kdybychom zmizeli obě ve stejný den, hledali by nás společně. A já jsem opravdu neměla kam jít. “
„Takže z tebe udělala návnadu?
“
Renata sebou trhla, jako bych jí udeřil. „Rozhodli jsme se obě. Ale neříkej tomu hrdinství. Šestnáctileté dítě si nevybírá mezi odvahou a zbabělostí.
Vybírá mezi dvěma špatnými možnostmi. “
Kontakt udržovaly jedním krátkým hovorem ročně. Neptaly se, kde druhá bydlí. Osobně se setkaly jen několikrát, pokaždé na jiném místě.
Dana si po dosažení plnoletosti úředně změnila jméno a přestěhovala se do Ostravy. Začala odřezávat každou stopu vedoucí zpět. Pak potkala mě. „Jednou mi zavolala a řekla, že poznala slušného člověka,“ pokračovala Renata.
„Při dalším hovoru už vyslovila tvoje jméno. Řekla ‚Aleš‘, a tak mi bylo jasné, že nastal problém. “
„Problém? “
„Zamilovala se.
Do té doby měla v každém bytě jednu tašku připravenou u dveří. Když poznala tebe, začala kupovat věci, které se špatně stěhují. “
Najednou mi začaly docházet situace, které do té chvíle nedávaly smysl. Dana téměř nesnášela fotografování.
Když někdo pozdě večer zazvonil, znehybněla a čekala, dokud jsem se nepodíval kukátkem. V noci se někdy probouzela s výkřikem a prosila mě: „Nechoď nikam. Slib mi to. “
Sliboval jsem, aniž bych chápal, že nebojuje se snem, ale s konkrétní nocí, která se jí vrací.
„Jedna věc pořád chybí,“ řekl jsem. „Dana se skrývala téměř celý dospělý život. Proč bylo nutné, aby zemřela právě teď? Co se změnilo před půl rokem?
“
Renata vstala, zamkla druhý zámek a stáhla žaluzie až dolů. „Jaroslav Korda už nežije,“ odpověděla. „Jeho syn zdědil víc než firmy. Viktor převzal po otci podnikání, kontakty i seznam lidí, kteří pro rodinu představovali nedokončenou záležitost.
Na veřejnosti se z něj stal respektovaný podnikatel. Přispíval místnímu sportovnímu klubu, nechával se fotografovat na charitativních večerech. Současně dál platilo staré pravidlo: svědek, který dosud dýchá, je problém, jenž se může kdykoli vrátit. “
Před půl rokem si Renata všimla stejného muže na několika cestách z práce.
Potom ve schránce našla obálku bez známky. Uvnitř ležela fotografie dvou šestnáctiletých dívek před dětským domovem. Špendlík propíchl Daninu tvář. O několik dní později na parkovišti čekal Viktor.
„Věřím, že sestře některé dluhy čas nesmaže,“ řekl. „Nevím, o čem mluvíte. “ „Výborně, tak si na ně raději nevzpomínej. “
Přes bývalé zaměstnance dětského domova získali směr – ne adresu, jen Ostravu.
Pak se někdo objevil u našeho podniku a vyptával se na ženu, která kdysi používala jiné příjmení. „Dana se nejvíc bála o tebe,“ pokračovala Renata. „Nemusel vědět, co jsi slyšel. Jsi její manžel.
Přes tebe by ji mohl vytáhnout ven. “
„Proto jste připravili nehodu. “
Přikývla. „Pro svět musela zemřít.
“ Vyslovila to tónem, jakým se oznamuje změna adresy, protože kdyby ji nechala znít naplno, nejspíš by jí nedořekla. „Ne skutečně. Potřebovali jsme, aby Viktor přestal hledat živou svědkyni a aby ses ty přestal chovat jako člověk, který jí může dovést zpátky. Dana věřila, že když ji opláčeš, nebudeš ji hledat.
Rozhodla se mě zlomit, aby mě zachránila. “
Použili starší auto stejného typu a barvy jako Danino. Opatřili ho padělanými registračními značkami a vložili do něj kabelku i osobní věci. Potom ho bez řidiče nechali sjet přes svodidla do řeky.
Jeden zaměstnanec nemocničního provozu zneužil přístup k osobním údajům a připravil podklady k falešnému nálezu. Lékař, který žádné tělo neprohlédl, nepravdivě vyplnil a podepsal list o prohlídce zemřelého. Pomocník v pohřební službě obstaral uzavřenou rakev a náklad odpovídající váze lidského těla. „A koho jsem pohřbil?
“ zeptal jsem se. Renata odvrátila tvář. „To je část, kterou musíš znát, jen ne teď. “
„Proč?
“
„Protože nejdřív musíš přijmout to podstatné. “ Podívala se mi do očí. „Dana je naživu. “
Úleva přišla současně s hněvem.
Šest týdnů jsem usínnal vedle prázdné poloviny postele, mluvil s fotografií a sahal po šatech ve skříni. Ona někde jedla, spala a dýchala. „Kde? “
„Nevím.
Jsem její sestra. Právě proto to nesmím vědět. Po pohřbu přerušila všechna spojení, změnila úkryt a měla zmizet tak, aby ji nemohl prozradit ani člověk, který by jí nikdy vědomě nezradil. “
„Najdu ji.
“
„Ne. Tím zničíš jedinou věc, kvůli níž odešla. “
„Ona zničila mě. “
Renata se nehájila.
Tiše řekla: „Vím. “
„Ještě něco se pokazilo,“ řekla. „Viktor její smrti nevěří. Nejdřív plán přijal.
Potom mu začalo vadit, že nehoda přišla přesně ve chvíli, kdy se k Daně přibližoval. Už nehledá mrtvou ženu. Hledá chybu v našem plánu. “ Podívala se k zataženému oknu.
„A jestli tě někdo sledoval od kostela, dovedl jsi je sem. “
Měl jsem pocit, že se mi vyprázdnila hlava. Celou cestu jsem hlídal jen ženu před sebou. Ani jednou jsem se neohlédl, zda někdo hlídá mě.
„Dokud bude Korda na svobodě, Dana se nevrátí,“ řekla Renata. „Ty chceš manželku, já sestru. Musíme najít něco, co ho zastaví zákonně a natrvalo. “
Proti Kordovi jsme neměli plán ani pravomoc.
Měli jsme jen důvod přestat předstírat, že další stěhování něco vyřeší. Celou dobu jsem se nechával vést od jednoho cizího rozhodnutí k druhému. Teď jsem si židli přisunul ke stolu sám. „Dobře,“ řekl jsem.
„Řekni mi všechno, co o Kordových víš. “
Dana něco měla. Hledala to od té noci. Renata odsunula nízkou skříňku a z prostoru za ní vytáhla plochou kartonovou krabici zabalenou do několika vrstev papíru.
K provázku byla přivázaná obálka se jménem Renata. Po odkopení víka se neobjevila žádná přehledná odpověď, jen věci, které Dana ukládala po vrstvách. Fotografie dvou stejně oblečených dívek před dětským domovem, výstřižky z regionálních novin, kopie článků o lidech zmizelých po sporu s Kordovými a úřední potvrzení ke změně jména. Úplně nahoře ležel svazek dopisů, které nikdy neposlala.
Pod dopisy leželo kožené pouzdro. Uvnitř byla těžká stříbrná zapalovačka s vyrytými iniciálami VK. „Dana ji sebrala u skladu. Viktorovi vypadla při útoku.
“
Pod pouzdrem ležel krátký dopis se jménem muže, kterého tehdy zabili. Petr Havelka, regionální novinář, jenž před více než dvaceti lety sbíral materiály o Jaroslavu Kordovi a jeho synovi. Jednoho večera zmizel. Auto se našlo u nádraží, člověk ne.
Dana popsala místo, kam ho po napadení odnesli. Na konci přidala jméno kriminalisty Radka Vondry a jedinou poznámku: „Tomuhle člověku lze věřit. “
S Renatou jsme vyhledali advokátku, přes kterou jsme se dostali k Vondrovi. Kriminalista s unavenýma očima a starším kabátem si sedl zády ke zdi a vypnul všechny přístroje.
„Než začneme, ujasníme si tři věci,“ řekl. „Nemůžu slíbit, že vás nikdo nenajde. Nemůžu slíbit rychlé obvinění. A zapalovačka s monogramem po dvaceti letech nikoho sama do vězení nedostane.
“
Policie nám poskytla krátkodobou ochranu a dočasné ubytování na neveřejné adrese. Při hledání ostatků potřebovali Renatinu paměť. Do areálu nás vezli odděleně, těsně před svítáním. Starý skladový areál zarostl křovinami.
U zadní haly rostl dub, mnohem mohutnější, než si ho Renata pamatovala. Kolem poledne otevřel Vondra dveře do dodávky. „Našli jsme lidské ostatky,“ oznámil. „Totožnost zatím potvrdit nemůžu.
Poloha odpovídá popisu a předběžně jsou patrná poranění, která nevznikla přirozeně. “
O několik dní později před nás položil zavřenou složku. „Totožnost je potvrzená. Petr Havelka.
“
První známka úniku přišla ještě před zveřejněním jediné informace. Někdo zjišťoval, kdo případ otevřel. Potom začaly noční hovory Vondrovi. U našeho prvního bezpečného bytu se objevil muž v pracovní bundě, který tvrdil, že kontroluje stoupačky.
Odešli jsme zadním schodištěm dřív, než sáhl na kliku. Vondra přijel až večer. „Někde unikla informace. Od policie, soudu, technika, správy budovy nebo někoho, kdo viděl špatné auto na správném místě.
Dokud nevím odkud, je každý seznam možností jen útěcha. “
Renatu odvezli jinam. Poprvé jsme se nemohli spojit přímo. Při jedné cestě na výslech se porouchalo služební auto.
Vondra šel několik kroků přede mnou, když jsem na protější straně ulice zaregistroval dva muže. „Radku,“ oslovil jsem ho potichu. Neotočil se. „Vím o nich.
Jděte dál. “
Vešli jsme do pasáže. Muži zrychlili. U zadního východu čekali dva policisté v civilu a oba zadrželi.
V telefonu jednoho z nich se našla moje fotografie a poznámka s časem přesunu. Další únik měl horší následky. Při návratu z výslechu se v podchodu u nádraží spustil požární poplach. V hluku jsem na několik vteřin ztratil doprovod.
Někdo mě prudce strhl mezi zavřené provozovny. Byli tam dva. Chtěli vědět, co policie našla a kde se skrývá Dana. Odpovídal jsem, že nevím.
Byla to pravda, jen pro ně nepoužitelná. Na chirurgické ambulanci mi ošetřili rozseknutý ret, naražená žebra a tržnou ránu nad obočím. Vondra čekal na chodbě. „Tohle se nemělo stát,“ řekl.
„Někdo znal cestu. A dokud nevím odkud, nemůžu věřit ani vlastnímu rozpisu služeb. “
Poprvé jsem u něj neslyšel jen vztek. Byla v tom vina člověka, který stanovil hranice, ale někdo je obešel.
Nešlo mu o kariéru. Bál se, že příště přijde o pár minut pozdě. V kapse kabátu jsem nosil přeloženou kopii jednoho z Daniných dopisů. Na konci zůstalo jediné osobní přání.
„Aleš nesmí kvůli mně zemřít. “
Poprvé jsem viděl, že mezi opatrností a zbabělostí vede hranice a že ji nemusím překročit jen proto, abych si dokázal odvahu. Zavolal jsem Vondrovi. „Budu dál vypovídat, ale nechci znát nic, co vidět nemusím, a bez ochrany už neudělám ani krok.
“
Na druhém konci se na chvíli odmlčel. „To je první skutečně rozumná věta, kterou jste mi za poslední týden řekl. “
Vyšetřování se mezitím rozrůstalo. Policie zadržela několik Kordových lidí.
O dva dny později přišel vzkaz, který se tvářil jako zpráva od Dany. Dana má být zraněná, nemůže se obrátit na policii a čeká ve starém průmyslovém areálu za městem. Renata dočetla a zbledla. „Není to od ní.
Chybí modrý knoflík. Kdyby posílala zprávu přes cizího člověka, musela by použít větu, na které jsme se domluvili. “
Vondra navrhl kontrolovanou schůzku. Renata chtěla jít jako návnada.
Státní zástupkyně byla tvrdá. „Zákon nám nedává právo riskovat váš život jen proto, že jsme netrpěliví. “
Nakonec jsme jeli oba. Dostali jsme skryté mikrofony, nenápadná sluchátka, nouzový signál a jasný pokyn, co nedělat.
„Jakmile řeknu konec, odcházíte. Žádné improvizace, žádná snaha dostat z něj velké doznání. “
Hangár stál dál od ostatních budov. Uvnitř svítily dvě přenosné lampy.
Dana tam nebyla. Viktor Korda čekal u kovového stolu. Tmavý kabát, upravené vlasy, klidný postoj. Vedle něj stáli tři muži.
Jednoho jsem poznal z podchodu. „Kde je Dana? “ zeptal jsem se. „Vaše žena je podle úředních dokumentů mrtvá.
“
„Vy víte, že není. “
Obešel stůl pomalu. „Vím, že někdo po letech začal kopat na místě, které mělo zůstat zapomenuté. “
„Petra Havelku jste zabil.
“
„Děti z nepřehledné noci vyrábějí pohádky. “
„Najdete Havelku,“ odpověděl jsem. Sval u levého koutku mu cukl. „Havelka měnil cenu pokaždé, když dostal zaplaceno.
Můj otec ho chtěl zastrašit, ne pohřbít. “ Nevyslovil slovo vražda. Přesto právě popsal konec člověka, jehož jméno tehdy v novinách nikdy nebylo spojeno se skladem. Ve sluchátku se ozvalo jediné Vondrovo slovo.
„Stačí. “
Udělali jsme krok ke dveřím. Muž z podchodu nám zablokoval cestu. „Kam spěcháte?
“ zeptal se Korda. „Ještě ne. “
Bez varování sáhl pod kabát. Když ruku znovu vytáhl, držel v ní pistoli a mířil nízko mezi nás.
„Váš kriminalista si myslí, že poslouchá. Než se sem někdo dostane, přestanete být svědky. “
Vondra vykřikl povel. Zvenčí zazněla policejní výzva a dveře hangáru se otřásly.
V šeru jsem uviděl kov v Kordově ruce. Mířil na mě. Renata do něj narazila dřív, než jsem uhnul. Výstřel práskl pod střechou a po horní části paže mi přejelo žhavé ostří.
Strhl jsem Renatu za kovový sloup. Ozvaly se krátké rány, křik a povely. Dveře povolily a dovnitř vtrhla zásahová jednotka. Když jsme zvedli hlavu, Viktor Korda ležel tváří k betonu s rukama spoutanýma za zády.
Nikdo z nás nezemřel. Záchranáři mi ránu překryli a odvezli mě na urgentní příjem. Druhý den ráno přišel Vondra do nemocničního pokoje. Zadržení není rozsudek, upozornil nás.
Korda ale už nemůže volně posílat lidi za vámi. Mně pořád chyběla odpověď na jedinou otázku. Jak se Dana dozví, že je konec? Renata vytáhla z peněženky pomačkaný papírek a napsala krátký text, který mohl vypadat jako obyčejný inzerát.
Jen větu o modrém knoflíku a zahradě po prvním dešti. Vondra si návrh přečetl dvakrát a přeškrtl slovo, které by mohlo odkazovat na konkrétní obec. Teprve potom se oznámení objevilo v několika regionálních novinách. Dva měsíce po Kordově zadržení někdo večer zazvonil.
Seděl jsem v kuchyni nad vystydlým čajem. Tentokrát někdo zazvonil jen jednou. Krátce, opatrně. „Kdo je?
“
Nikdo neodpověděl. Pak za dveřmi zazněl hlas, který jsem si celé týdny opakoval v hlavě, abych nezapomněl jeho barvu. „Aleši, odemkni. “
Na rohožce stála Dana.
Byla hubenější, vlasy měla kratší a u spánku se objevily světlé prameny. Poznal jsem ji okamžitě. Tentokrát to nebyla Renata za cizím oknem. Byla to moje žena.
„Promiň,“ zašeptala, „za pohřeb. Za to, co jsem ti udělala. Nenašla jsem jiný způsob. “
Měl jsem celé týdny připravené otázky.
Proč mi nevěřila? Proč mě nechala hodit hlínu na rakev? Když jsem však uviděl, jak se třese, nedokázal jsem žádnou z nich vyslovit jako první. Objal jsem ji.
Sevřel jsem ji a cítil chlad jejího kabátu, vystouplé lopatky a přerývaný dech u svého ramene. „Jsi živá,“ opakoval jsem. „Jsi opravdu tady. “
„Ty taky,“ vzlykla.
„Aleši, ty jsi taky živý. “
Přitiskla mi dlaň na zátylek a zopakovala to ještě jednou. Teprve tehdy jsem pochopil, že během skrývání nečekala jen na možnost návratu. Každý den počítala i s tím, že její plán místo ochrany přivede Kordu ke mně.
V kuchyni na stole pořád ležel starý kalendář s plánkem domu. Dana ji uviděla a zakryla si obličej. „Myslela jsem, že se sem už nikdy nepodívám. “
Povídali jsme si celou noc.
Vyprávěla o úkrytu na Valašsku, o zprávách a o tom, proč přerušila i spojení s Renatou. O Kordově zadržení se dozvěděla ze starých regionálních novin. O několik dní později našla v inzertní rubrice větu o modrém knoflíku. Ani tehdy neodjela hned.
Čekala na další veřejné informace. „Cestu jsem rozdělila na několik částí. U našeho domu jsem se začala bát něčeho, na co jsem předtím nemyslela. “
„Čeho?
“
„Že otevřeš a řekneš, že už sem nepatřím. “
„Místo tu pořád je,“ odpověděl jsem. „Jen nebude stejné jako předtím. “
„Ani já nejsem.
“
K ránu usnula na pohovce oblečená. Přikryl jsem jí dekou. Mezi prsty držela pravou ruku v pěst. Korda seděl ve vazbě, ale Danina sevřená pěst to ještě nevěděla.
Dvacet let strachu si přivezla v ramenou, v místě vybraném u stolu a v tašce, kterou pořád nechávala připravenou u dveří. Ráno jsme zavolali Vondrovi. Danu odvezli na bezpečné místo k výslechu. Výpověď trvala skoro celý den.
Když večer vyšla, byla bledá a unavená. Vondra nám ukázal na malou konzultační místnost. Renata čekala uvnitř. Sestry se zastavily několik kroků od sebe.
Renata nakonec otevřela dlaň. Ležel na ní starý modrý knoflík z dětského domova odřený na okrajích. „Tady je druhé potvrzení. Nejen inzerát.
“
Dana ho vzala dvěma prsty, pak se Renatě opřela čelem o rameno. Neplakaly nahlas. Držely se tak pevně, jako by si těla potřebovala ověřit dřív, než slova. Doma jsem ze zásuvky vytáhl prsten, který mi po nehodě položili do dlaně, a položil ho na stůl.
„Tenhle je kopie,“ řekla. „Nechala jsem ho vyrobit podle našeho. Pravý jsem si nechala. “ Z řetízku pod halenkou stáhla druhý prsten.
Uvnitř byla známá rýha, kterou jsem kdysi udělal šroubovákem. „Co bylo v rakvi? “ zeptal jsem se. Dlouho se dívala na ruce.
„Žádný člověk. “
Vydechl jsem. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak dlouho jsem ten dech držel. „Pohřbil jsem závaží.
“
„Ano. A pořád tam leží. “ Dana si zakryla ústa. „Je mi to líto.
“
Od chvíle, kdy mi Renata řekla, že Dana žije, jsem se bál neznámého člověka v jejím hrobě. Zpráva, že v rakvi nebylo tělo, nevrátila pohřbu nevinnost. Ubrala mu však jednu hrůzu, kterou jsem nosil bez jména. Následky neměly podobu jediného rozsudku.
Začali číslem pořadníku na matričním úřadě. Úřednice několikrát porovnala údaje v evidenci s podklady, které přinesla policie. „Matriční úřad nemůže opravit zápis úmrtí jen proto, že před námi stojíte. Váš případ se dotýká trestního řízení i platných veřejných listin.
“
Mezitím Dana existovala v podivném prostoru mezi evidencemi. Fyzicky byla doma, úředně mrtvá a pro běžné systémy téměř nepoužitelná. Nemohla si vyřídit občanský průkaz, nastoupit zpět do práce, ani rozhodovat o penězích na vlastním účtu. V bance nám řekli, že musí vycházet z platných údajů v registrech.
Falešný úmrtní zápis mezitím spustil také řízení o pozůstalosti. Notářka se na Danu dlouze podívala, ale neudělala z vlastního překvapení právní závěr. „Předložím soudu podklady a do vyjasnění matričního stavu nebudu dělat úkony, které by mohly zasáhnout do majetku. “ Tentokrát se nikdo nesnažil chybějící jistotu doplnit rychlým podpisem.
Později soud zohlednil dlouhodobé pronásledování, bezprostřední hrozbu i skutečnost, že sestry od začátku spolupracovaly. Následky je přesto neminuly. Za podíl na padělání a uvedení úřadů v omyl dostaly mírné podmíněné tresty a musely nahradit část prokazatelných nákladů. Když byl matriční zápis opraven, mohla Dana konečně požádat o nový občanský průkaz.
U svého jména se zastavila a propisku zatím nechala ležet. Úřednice ji upozornila, že případná změna příjmení by se řešila samostatným řízením. Dana položila prst na řádek. „Chci zůstat Danou Kratochvílovou.
“
„Jste si jistá? “
„Ano. Pod tímto jménem jsem poznala svého muže. Nechci, aby mi Viktor Korda vzal i těch dvanáct let.
“
Zatímco Dana získávala zpět vlastní jméno, Kordovo vyšetřování se dál větvilo. Obhajoba podala návrh, aby se část záznamu z hangáru nepoužila. Kordovi advokáti napadali postup policie i věrohodnost sester, které samy porušily zákon. Forenzní zkoumání místa potvrdilo násilnou smrt Petra Havelky.
Bývalý řidič vypověděl, že v noci Havelkova zmizení vezl Viktora ke skladu. Jiný muž popsal, jak dostal peníze za přesun novinářova auta. Výrobní číslo, rytina, fotografie z dílny a kniha zakázek prokazovaly, že zapalovačka patřila Viktorovi. První hlavní líčení začalo dlouho po Danině návratu.
Viktor Korda vypadal bez lidí kolem sebe menší. Když Dana vstoupila do síně, na okamžik znehybněl. Uviděl šestnáctiletou dívku ze skladu, kterou považoval za navždy umlčenou. Danina výpověď trvala několik hodin.
Obhájce se jí snažil vykolejit. „Paní Kratochvílová, po útěku jste žila pod novým jménem a později jste zinscenovala vlastní smrt. Proč by měl soud věřit osobě, která opakovaně lhala o své totožnosti? “
Dana se napila vody.
„Soud mi nemusí věřit proto, že působím důvěryhodně. Má mou výpověď porovnat s ostatními důkazy a má rozlišit mezi lží, která mě měla ukrýt před obžalovaným, a lží, která by ho měla nepravdivě obvinit. “
Korda odvrátil oči první. Proces trval dlouho.
Nejvíc prostoru u soudu nezabraly výpovědi, ale opravy časů, námitky, čtení smluv a ověřování jedné platby po druhé. Když je státní zástupkyně skládala vedle sebe, ubývalo míst, kam mohl Korda schovat jinou verzi událostí. Soud uznal Viktora Kordu vinným z vraždy Petra Havelky, organizování násilí proti svědkům, vydírání a dalších prokázaných skutků. Za nejzávažnější činy mu uložil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí.
Obhajoba se odvolala. Výsledek se stal pravomocným až poté, co vrchní soud potvrdil rozhodující části rozsudku i trest. Lidé v regionu začali Kordovo jméno říkat nahlas a spojovat ho s konkrétními skutky, nejen s neurčitým varováním. Nocní můry nezmizely s rozsudkem.
Dana se někdy probudila a šla zkontrolovat okno. V restauraci si dál vybírala místo zády ke zdi. Když za námi jednou stejné auto projelo třemi křižovatkami, sevřela mi ruku tak silně, až mě zabolela. „Korda už tě nemůže nechat sledovat,“ řekl jsem.
„Já to vím. Moje tělo ještě ne. “
Začala docházet k terapeutce se zkušeností s dlouhodobým násilím a pronásledováním. Pomoc jsem potřeboval i já, jen jsem tomu déle odmítal říkat pomoc.
Namluvil jsem si, že stačí, když Dana znovu spí vedle mě. Přesto jsem se budil s obrazem zavřené rakve a kontroloval její dech. Jednou telefon nezvedla. Po deseti minutách jsem stál v předsíni s bundou v ruce a uvažoval, že zavolám Vondrovi.
„Aleši, nemůžeme žít tak, že já se budu bát zmizet a ty se budeš bát každé minuty, kdy mě nevidíš,“ řekla. Začali jsme chodit do společné poradny. Při prvním sezení jsme seděli na opačných koncích pohovky. Terapeutka nám řekla, ať popíšeme každý okamžik, který se nám vrací v noci.
Mluvil jsem o hlíně dopadající na rakev. Dana popsala noc v úkrytu, kdy před domem zastavilo auto. Ležela oblečená na podlaze a nevěděla, zda jí někdo přiveze zprávu o mé smrti. Terapeutka je zapsala na dvě oddělené karty a položila je vedle sebe.
„Hlína na rakvi nezrušila noc v úkrytu. Auto před domem nezrušilo můj pohřeb. Obě věci zůstaly v místnosti současně. “
Dana postupně přijala, že láska člověku nedává právo rozhodnout za druhého úplně všechno.
„Kdyby se něco podobného opakovalo,“ řekla jednou po sezení, „řekla bych ti pravdu. “ Chvíli se na mě dívala. „A ty bys možná stejně provedl nějakou hloupost. Právě toho bych se bála.
Ale byla by to moje hloupost. “
Vztah s Renatou se obnovoval jinak. Celé roky si obě představovaly, že po zmizení nebezpečí bude všechno jako dřív. Jenže dřív jim bylo šestnáct.
Po soudu spolu nejdřív trávily skoro každý den. Potom přišla hádka kvůli kartonové krabici s dopisy. Renata jí chtěla odnést. Dana jí krabici vytrhla.
„Tohle je všechno, co z těch let máme. Ty od minulosti můžeš odejít, kdykoli chceš. “
„Neodešla jsem od ní jediný den. “
Dveře za ní bouchly.
Renata se vrátila ještě téhož večera. Přinesla dvě nové archivní krabice a balík pevných obálek. „Nemusíme nic vyhazovat. Jen tomu můžeme dát místo, které se dá zavřít.
“
Renata se později přestěhovala blíž k Ostravě. Našla si malý byt, několik tramvajových zastávek od našeho, a nastoupila do neziskové organizace, která pomáhala mladým lidem odcházejícím z ústavní péče. „Aspoň budu rozumět tomu, proč některým nestačí oznámit, že už jsou v bezpečí. “
Dana se vrátila do práce jen na částečný úvazek.
Do bývalé účtárny už nechtěla. Kolegové znali její pohřeb a nevěděli, zda se mají ptát. Nakonec přijala místo v menší firmě, kde její minulost znala pouze vedoucí. První pracovní ráno stála v předsíni s kabelkou sevřenou oběma rukama.
„Doprovodíš mě na tramvaj? “
„Jistě. “
„Zítra to zkusím sama. “
Druhý den opravdu odešla bez mého doprovodu.
Neohlédla se po každém zaparkovaném autě a já za ní nevyšel. To ráno jsme oba dokázali udělat méně, než nám velel strach. Jednoho jarního odpoledne jsme procházeli centrem Ostravy. Dana se uprostřed chodníku zastavila.
Zavřela oči a nastavila tvář slunci. „Nic. Nemusím hledat nejbližší východ. Nemusím si zapamatovat každého člověka za námi.
Můžu tady jen stát. “
Později jsme s Renatou odjeli k moři. Když jsme došli k pobřeží, Dana se zastavila několik metrů od vody. Sundala boty a vešla do vody.
První vlna jí namočila šaty až ke kolenům. Rozesmála se tak hlasitě, že se několik lidí otočilo. Hned potom se rozplakala. „Je ledová,“ řekla.
„To moře bývá. Ale existuje. “
O dítěti jsme dlouho nemluvili. Když se vyřešily dokumenty a lékařka znovu navrhla vyšetření, položila Dana formulář na stůl.
U kolonky rodné příjmení se znovu zastavila. Tentokrát propisku nepustila. Vyplnila řádek, zkontrolovala ho a formulář posunula ke mně. „Půjdeš se mnou?
“
Šel jsem. Následovaly měsíce odběrů a čekání. Výsledek jednoho cyklu přišel telefonem během večeře. Dana hovor ukončila a odnesla oba talíře ke dřezu.
Po tom zklamání vytáhla kalendář s nakresleným domem a nechala ho otevřený na stole. „Máme sebe,“ řekla. „A Renatu. To je víc, než jsem si kdy dovolila chtít.
“
O několik měsíců později stála v koupelně s testem v ruce. Dcera se narodila zdravá. Dali jsme jí jméno Renata po ženě, která pomohla Daně přežít a mně zachránila život. Aby se doma neotáčely dvě osoby na stejné zavolání, začali jsme jí říkat Renátka.
Teta Renata přišla do porodnice s kyticí. Málem ji upustila, když jí zdravotní sestra položila dítě do náruče. „Neměla sis po mně pojmenovat dítě,“ zamumlala. „Někdy zapomenu zaplatit elektřinu.
“
„Tak ji vychováme jako lepší verzi,“ odpověděla Dana. Byt nám brzy přestal stačit. Našli jsme menší dům v obci nedaleko Ostravy. Při první prohlídce pršelo.
Dana stála u zadního okna a pozorovala rozbahněný pozemek. „Vejde se sem jabloň,“ řekla. Tím rozhodla. První jaro začala zahradu zakládat.
První záhon vytyčila provázkem, ale Renátka kolíky ještě téhož odpoledne vytahala a použila je jako plot pro dřevěná zvířátka. Dana chvíli stála nad rozbitým plánem. Dřív by ji podobná ztráta kontroly rozrušila. Tentokrát se jen posadila do trávy a pomohla dceři dostavět ohradu.
Záhon jsme přesunuli o půl metru, nic se nestalo. K plotu jsme zasadili jabloň a vedle ní postavili lavičku. Renátka běhala mezi prázdnými záhony v gumových botách a každou sazenici zalévala, jako by na ní závisela celá zahrada. Dana ji nezastavovala.
„Aspoň nebude vyrůstat v domě, kde se všechno musí dělat potichu. “
Petr Havelka dostal po letech hrob se svým jménem. Na malém obřadu stáli vzdálení příbuzní, několik bývalých kolegů, Vondra, Renata, Dana a já. Po obřadu zůstala Dana chvíli sama.
Potom k ní přišla Renata. Nedržely se za ruce, jen stály vedle sebe a dívaly se na jméno člověka, kterého už nikdo nemohl vést jako nezvěstného. „Měly jsme jít na policii dřív,“ řekla Dana. „Bylo nám šestnáct.
“
„Později už ne. “
Renata vytáhla z peněženky modrý knoflík a položila ho k pomníku. Dana ho po chvíli zvedla a vložila sestře zpátky do dlaně. „Ten si necháme.
Mrtví potřebují svoje jméno. Živí znamení, že mají kam přijít. “
Od té doby ho dál nosila v peněžence. Když se jeho okraj začal odíráním štěpit, uložila ho do malé krabičky v Danině šicím košíku.
„Tady nezmizí. “
Několik let po soudu jsme projížděli kolem hřbitova, kde jsem kdysi pohřbil zavřenou rakev. Dana mě požádala, abych zpomalil. Položila dlaň na palubní desku a sledovala prázdné místo po kříži, který už nestál.
„Chceš dovnitř? “ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. „Dnes ne.
“
Nepokládal jsem další otázku. Odjeli jsme. Dřív bych u brány trval na tom, že musíme dovnitř a něco symbolicky uzavřít. Tentokrát Dana řekla „dnes ne“ a já nastartoval.
Hřbitov zmizel v zrcátku bez posledního gesta. Dřív jsem blízkost zaměňoval za úplný přístup. Myslel jsem si, že manžel má znát každou vzpomínku a že zavřené dveře jsou výzva k otevření. Dana mě naučila, že některé dveře může otevřít jen člověk uvnitř.
Já však můžu zůstat na chodbě a dát o sobě vědět. Ona se naučila opačnou část. Ochrana, o níž druhý nesmí rozhodovat, zanechá vlastní škodu. Zachránila mě před Kordou a současně mě nechala pohřbít prázdnou rakev.
Ani jednu pravdu jsme nemuseli mazat, abychom spolu dokázali žít dál. Jednou přišla do dílny, opřela se o zárubeň a chvíli mlčela. V ruce držela dopis z úřadu. „Potřebuju, abys poslouchal.
A nic neopravoval. “
Položil jsem šroubovák. „To druhé bude těžší. “
„Vím.
“
Sedla si na stoličku a dopis otevřela přede mnou. Šlo jen o žádost o doplnění jednoho údaje ve stanovené lhůtě. Dana však při slově lhůta na okamžik přestala číst. Řekla nahlas, čeho se lekla.
Já nesahal po telefonu ani po složce s dokumenty. Poprvé nebylo úkolem strach odstranit. Stačilo nenechat ji u něj samotnou. Jednoho podzimního večera se nad zahradou spustil prudký déšť.
Seděli jsme v kuchyni kolem velkého stolu. Renata přijela po práci. Renátka stavěla z kostek a Dana krájela bábovku. Vůně skořice byla stejná jako v našem někdejším bytě.
Jen kolem stolu stálo víc židlí. Renátka vysypala na stůl malou krabičku, kterou objevila v šicím košíku. Mezi talíře se rozkutálely nitě, jehly, kovový náprstek a několik knoflíků. Jeden byl modrý.
Renata ho zachytila těsně před hranou stolu. Dana přestala krájet bábovku. Nemusely vyjmenovat nádraží v Přerově, dvacet let odloučení, ani inzerát, který Danu přivedl domů. Stačilo, že obě věděly, proč ten kousek plastu dosud ležel zavřený v krabičce.
Renátka natáhla dlaň. „Ten chci pro panenku. “
Renata se podívala na sestru. Dana přikývla.
„Tak jí ho přišijeme. “
Po večeři seděli pod lampou a přišívali modrý knoflík na kabátek látkové panenky. Renátka mezi nimi usínala. Já stál u okna a díval se na zahradu po tom podzimním dešti.
Ve skle se odrážela Dana, živá a soustředěná, vedle ní Renata. Na podlaze dětské boty, pod stolem kostky a u dveří klíče od domu, který jsme kdysi nakreslili na zadní stranu kalendáře. Modrý knoflík, který kdysi sloužil jako znamení pro útěk a návrat, teď držel kabátek dětské panenky. Renátka ho při usínání mnula palcem, aniž tušila, že byl někdy něčím jiným.
Dana ke mně zvedla hlavu a usmála se. Nemusel jsem si ověřovat, že je skutečná. Nekontroloval jsem dveře ani stín za oknem.
Vrátil jsem se ke stolu, sedl si k nim a poslouchal déšť.